Vy, dříve narození, asi v těch letech jako já, vzpomínáte na ty veliké listy v místech vlhkých, které nám někdy sloužily jako deštníky, či zase jako místa na schovávanou před lidskými zraky, když jsme zkoumali morfologii lidských těl? Vzpomínejme, myslím, že později narození už to dnes nezažijí.
Když se v 16. století po Evropě šířily morové vlny, herbáře doporučovaly drcený kořen devětsilu v pivu nebo víně jako ochranu před nákazou. Kdysi se mu říkalo morová bylina, a léčitelé věřili, že i samotný kouř z páleného kořene dokáže zahnat nemoc. Pověst přetrvala staletí. Jenže moderní chemie ukázala, že tatáž rostlina, která měla zachraňovat životy, nese v sobě skupinu látek, jež je mohou ohrozit. A největší problém je, že to na zahradě nikdo nepozná. Ale kde by dnes, v době stříhaných trávníků, rostl na zahradě devětsil lékařský!
Devětsil lékařský (Petasites hybridus) roste v Česku podél potoků a řek od nížin po horská údolí. Na jaře vyžene červenavě růžové květní stvoly dřív, než se vůbec objeví listy, a ty pak dorostou do impozantních rozměrů, klidně přes 80 centimetrů. Právě mohutnost rostliny a silný kořenový systém zřejmě přispěly k dojmu, že jde o něco výjimečného. O naši rostlinu, a nezavlečenou (!) s největšími listy u nás.
Historické záznamy dokládají, že devětsil figuroval v protimorových recepturách napříč staletími. Kořen se drtil, maceroval ve víně, přidával do prášků. Nikdo tehdy samozřejmě neměl nástroje na to zjistit, co přesně v rostlině je. A právě tam začíná moderní kapitola příběhu.
Devětsil není »jedna účinná látka«. Je to chemický koktejl desítek metabolitů, které spadají do různých tříd: seskviterpeny, polyfenoly, silice a právě pyrrolizidinové alkaloidy. Přehledová studie publikovaná v roce 2022 v Journal of Ethnopharmacology shrnuje, že farmakologicky zajímavé jsou především petasiny: seskviterpeny, které tlumí leukotrieny a prostaglandiny, a proto se zkoumají v prevenci migrén a při alergické rýmě. Existují i pozitivní klinické studie, například placebem kontrolovaná studie extraktu Ze339 u 186 pacientů s alergickou rýmou.
Jenže vedle petasinů rostlina přirozeně produkuje pyrrolizidinové alkaloidy (PA), konkrétně například senecionin a integerrimin. A tady přichází zásadní zlom. Evropská léková agentura řadí tyto látky mezi hepatotoxické a potenciálně karcinogenní. Databáze LiverTox amerického Národního institutu zdraví je označuje za klíčový bezpečnostní problém u přípravků z devětsilu.
Co přesně PA v těle dělají? Nejlépe popsaný efekt je poškození jater, takzvaný sinusoidální obstrukční syndrom, při kterém se ničí drobné jaterní žilky. Akutní forma se může projevit už za jeden až tři týdny. Chronická, zákeřnější varianta nastupuje po měsících i letech nízkodávkové expozice. Příznaky? Únava, nevolnost, bolest břicha, tmavá moč. Později otoky, zvětšení jater, žloutenka. Problém je, že při dlouhodobém popíjení domácího čaje si člověk tyto příznaky s konkrétní bylinou snadno nespojí.
Tady je jádro celého problému. Farmaceuticky standardizovaný extrakt z devětsilu má PA cíleně odstraňovat a kontrolovat obsah aktivních petasinů. Domácí odvar, tinktura nebo macerát z nasbíraného kořene nic takového neumí, jen vyluhuje celý chemický mix rostliny bez jakékoli garance. Navíc: více než 90 procent alkaloidů se podle přehledové studie z Frontiers in Neurology nachází právě v kořenových a oddenkových částech. Tedy přesně tam, kam sahá tradice, středověký »protimorový« recept pracoval s kořenem. Domácí pokusy s oddenkem jsou z hlediska PA zvlášť rizikové. Hlavní doložené riziko je požití a domácí vnitřní užívání. Běžný krátký kontakt s neporušenou kůží není popsanou cestou intoxikace. Opatrnost je na místě při dělení trsů přes poraněnou kůži, rukavice stačí.
Devětsil lékařský má červenavě růžové květy a nápadně žebernaté, duté řapíky. Devětsil bílý kvete nažloutle bíle, má menší listy a téměř oblé řapíky. Podběl poznáte podle žlutých úborů, výrazně menších listů a úplně jiného stanoviště, jako jsou příkopy, násypy a narušená místa.
Devětsil lékařský je fascinující rostlina s historií, která sahá ke středověkým morovým ranám. Ale právě ta historie ukazuje, jak tenká je hranice mezi léčivkou a jedem, a že ji bez laboratoře prostě nepřekročíte bezpečně.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora