Vysloužilý novinář Karel Hvížďala tu a tam dává k dispozici svá moudra v deníku Právo. Někdy si je přečtu se zájmem a někdy si myslím, že jeho přání jsou nerealistickým otcem myšlenky.
Nevím, proč si K. Hvížďala ve svém posledním článku vlastně přeje, aby se Rakousko stalo členskou zemí NATO? A to všechno v situaci, kdy za týden už může svět vypadat po aljašských jednáních Trump – Putin poněkud jinak. Když věci na Aljašce půjdou dobře a další, následná jednání mezi oběma velmocemi budou pokračovat v duchu Aljašky, tedy v duchu jednání o vzájemné spolupráci především v hospodářské oblasti, jsou úvahy o členství Rakouska v NATO nesmyslné. Konec konců by pak byl anachronismem také válečný plán NATO, který by ukládal všem členským zemím této organizace čerpat finanční prostředky na armádní účely až do výše 5 % vytvořeného HDP.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na debatu, kterou jsme vedli v roce 1990 ve vedení tehdejší ČSSD, jejímž předsedou byl český a americký občan (a můj osobní přítel) Jiří Horák, s šéfredaktorem Práva lidu, vynikajícím novinářem Přemyslem Janýrem a mou osobou. Já jsem tehdy zastával funkci ústředního tajemníka ČSSD.
Přemysl Janýr byl vlastně ze všech čs. exulantů, kteří byli nuceni odejít z Československa z politických důvodů v letech 1948 až 1989, v politice hostitelské země nejúspěšnější, tedy pokud jde o jeho kariéru v sociálně demokratické straně v jeho druhé vlasti. Druhou vlastí Přemysla Janýra (konečně, také mého osobního přítele) bylo Rakousko. Pracoval léta na spolkovém kancléřství a byl jedním z nejbližších spolupracovníků nejúspěšnějšího rakouského kancléře všech dob Bruna Kreiskiho. Je pravda, že se v podmínkách Rakouské socialistické strany (z té se až později stala sociální demokracie) setkával s velkou žárlivostí mnoha svých kolegů, zj. z řad českých exulantů, kteří tento osobní úspěch neuměli pochopit.
Faktem je, že v diskusi, kterou jsme tehdy vedli ve třech, jsme hovořili o možném neutrálním statutu Československa (bylo to ještě před rozdělením republiky), Přemysl snesl mnoho argumentů právě z rakouské politické a hospodářské praxe, proč bychom i v Československu měli být neutrální. Když nic jiného, ušetřili bychom ohromné peníze za armádu.
My jsme s Jiřím Horákem měli na věc názor jiný. Jiří byl tak trošku (spíš hodně) ve střetu zájmů s ohledem na své americké občanství. Já jsem k věci přistupoval jinak, s ohledem na zkušenost naší země se Sovětským svazem a s Varšavskou smlouvou. Dnes bych v mnohém dal za pravdu Přemyslu Janýrovi. Škoda, že tento skvělý muž už 27 let není mezi námi. Byl to moudrý muž neobyčejného rozhledu a celoživotní idealista. Idealista jakého jsem kromě něj v životě nikdy nepoznal.
V Právu K. Hvížďala napsal článek pod názvem »V Rakousku se opatrně začíná mluvit o členství v NATO«. Jakási ministryně z koaliční vládní strany Neos tento problém otevřela. Ale jak sám Hvížďala připouští, v Rakousku neexistuje ani v parlamentu, ani ve veřejnosti většina, která by toto byla ochotna akceptovat. Zvláště ostře proti se vyjadřuje např. bývalý spolkový prezident Heinz Fischer. Ten by to »považoval za obrovskou chybu. Status neutrální země je možná větší ochranou než 5 tisíc amerických vojáků na rakouské půdě«. Heinz Fischer vystihl to podstatné ze zahraniční politiky rakouské neangažovanosti, jak ji tvrdou rukou prosazoval někdejší spolkový kancléř Bruno Kreiski a také jeho sociálně demokratičtí kancléřští nástupci.
Zkrátka, Hvížďala se pohybuje ve světě iluzí. Stačí do této bubliny plné iluzí píchnout a ona se rozplyne.
Jiří Paroubek
V hysterii kolem Ruska se může stát, že otázka neutrality Rakouska se otevře. Severské země sice neutrální nebyly, ale do NATO vlezly. Takže očekávám to i v ohledně Rakouska.
Přispěje to bohužel k další eskalaci.