Je tomu dnes sto let. Sto let, co třicetiletý básník… co? Skončil ve třiceti dobrovolně svůj život. Jeden z mnoha nadaných lidí, který nám nechal jen lítost, že takový umělec nemohl říci nic dalšího… Bylo jich mnoho, kteří dožili jen třiceti nebo méně let a přesto navždy dokázali postavit svůj pomník… A při tom by jistě většina z nich ráda žila dál. Mácha, Wolker, Ivan Javor, Lermontov, Laforgue, Comte de Lautréamont. Je mezi nimi i Jesenin… Ten posledně jmenovaný je tím, kdo byl nalezen 28. prosince 1925 na půdě hotelu Angleterre v Petrohradu mrtev. Lékař tehdy konstatoval: sebevražda. Nikdo nic proti tomu nenamítal. Dnes je však módní, alespoň u nás, hledat i jiné důvody: zavraždilo ho GPU. Také to nám sděluje wikipedie.
Kdo vlastně byl ten Sergej Jesenin, jehož verše překládal elitní překladatel Jan Zábrana, jenž je dnes řazen mezi disidenty? Stačí nám k vysvětlení několik veršů?
»Tak velký je však chlad té planety, / že Slunce — Lenin sám jí nemoh roztopit. / To proto jen jsem s duší poety / šel dělat skandály a v krčmách rvát se, pít. / Však přijde čas, věř, / maminko má milá,/ že nezklame ta naše důvěra. / Ne nadarmo se každý chopil díla, / ten u pušky a ten zas u pera…«
Nebo
»…tvář slunce rdí se ve všech kalužích. / Zas jiné v srdci radosti i boly / a nový hovor lpí na ústech mých. / Jen voda jezer stydne v zraku siném, / sám pustiv uzdu, / kůň se vleče vpřed. / A vítr sype listí plným klínem, / jež dlaní osmahlou si sebral naposled…«
Či dokonce
»…viděl jsem mnohé a daleké země. / Protože nad tebe lepších jsem nenašel, / proto jen fláma a opilec je ze mne…«
Kdo vlastně byl ten Sergej Jesenin? To i to, ze všeho kousek. Syn kupce, absolvent Konstantinovského zemského učiliště a církevní učitelské školy, student filozofie a historie na univerzitě v Moskvě, prodavač v knihkupectví, korektor v tiskárně, spisovatel, básník. Po revoluci byl boom pro poety. Byli tu Blok, Boroděckij, Majakovskij, Klujev, také malíři se rozmáchli, Chagall, Korovin, Kandinskij… a byl tu Jesenin, který byl pro nové v revoluci, ale dál bájil o starém carském Rusku. Oženil se se slavnou americkou tanečnicí Isidorou Duncanovou, která v Moskvě založila svou taneční školu, a posléze i s vnučkou Lva Tolstého Sofií. (Bylo to v době, kdy byl ještě v manželském svazku s Isidorou). Byl bohém se vším všudy, ale byl básník, kterého mladí milovali. Byl bytostně svázán se svou rodnou zemí, svými rodiči, sourozenci a i když se s nimi stýkal málo, ve verších na ně stále vzpomínal, stejně jako na rodné Konstantinovo nedaleko Rjazaně. Byl skeptik, často na mol opitý, ale geniální tvůrce. Býval prý zlý, miloval skandály, začal mít psychické problémy, nedbal na svůj zevnějšek… Tak ho viděla Isidora, nebo spíš tak chtěl, aby ho ona viděla. Není divu, že ona to byla, kdo řekla: »Jdi!« a on šel.
»…Vzpomínám. — Svátek, jasný svátek máje. To kvetla střemcha, šeřík voněl jen. Já, každou břízku cestou objímaje byl opilejší, než ten modrý den. Ach, břízky! Děvušky, břízky mé! Jen ten jich může nemít rád, kdo v tom, co roste plno naděje, neumí příštích plodů předvídat…«
Někdy se ptám: Co všechno lze odpustit velkým talentům? Asi mnoho. Máme tedy Jesenina oslavovat? Sklánět se před jeho tvorbou?
Stejně bychom se mohli ptát po přečtení životopisu Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla, prokletých francouzských básníků a třeba Jaroslava Haška. Snižovalo by to jejich díla? Ne, ani náhodou. Když tak přemýšlím o pokusech řady dnešních novinářů nám některé velikány našich dějin znevažovat podrobnostmi či jen dehonestujícími pohledy na postavy, které se nehodí do polistopadové éry, či jsou údajně příliš národní, je mně úzko. Přitom se vyhýbají postavám, které vytvářejí novodobé pravdy anebo jsou přímo jejich středobodem. Zase se tak předělávají dějiny. Přitom dnešní idol pověšený na štítě současného režimu, Václav Havel, měl hodně daleko k příkladnosti a nechci se ani zamýšlet nad tím, kolik současných tzv. VIP jsou vším jiným než příkladem pro mládež.
Skončeme však optimisticky. 28. prosince uplynulo sto let od zbytečné smrti jednoho z velikých světových básníků. Jeho verše jsou dodnes pro nás pohlazením…
»…Na mladost mám myslit, tu, co odletěla? Nešum, osiko, a nepraš, cesto bílá. Leť, písničko na práh, tam, kde bydlí milá…«
A ještě dodatek…
»…a jenom na to s touhou myslívám, / jak utek’ bych od stesku vzpurného / na pomník chtěl bych nápis dát: / On rád měl domov svůj i zemi, / jak opilec má krčmu rád…«
Jaroslav Kojzar
P.S. Sebevražda však není žádným řešením, ale kouskem zbabělosti, protože vždycky zůstanou živi lidé, kterým čin sebevraha ublíží. Pokud ovšem není nezbytí pro hrdiny, jako byl Kubiš, Gabčík, Valčík, Opálka…