Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví…

Brzy po válce Fráňa Šrámek napsal báseň Raport. Je v ní verš

Hlásím, pane hejtmane,

že se mi zdál sen,

vojna byla a já ležel

v poli zastřelen;

a zrovna u mne váš kůň taky pad,

nám přáno bylo spolu umírat,

to z boží vůle jen

…

13. září 1914 (pravděpodobně) na východní rakousko-ruské frontě v uniformě rakouského vojáka umíral jeden z tehdejších významných českých básníků…

Hlásím, pane hejtmane,

a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc –
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc…

Jenže, neměli bychom se také ptát, proč vůbec někdo musí ve válkách umírat?

Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.

(František Gellner: Epilog).

Prokletý básník František Gellner. Poeta z rodu Apollinaira, Baudelaira, Verlaina, jejich mladší spřízněnec. A anarchista i revolucionář, vystudovaný malíř i nevystudovaný básník, student z vídeňské techniky a příbramské báňské i žák malířství v Drážďanech a Paříži, člen anarchistického Neumannova kroužku i politik jedné bezvýznamné strany, karikaturista i fejetonista, méně známý kreslíř brněnských Lidových novin, ale obecně známý literát k šoku přivádějící měšťáctvo všeho druhu. Narodil se v Mladé Boleslavi roku 1881 a ač prožil pouze čtyřicet tři let, ve svých několika básnických sbírkách dokázal zahýbat ustrnulým myšlením tehdejších tvůrců. Jeho literární tvorba překonala tvorbu malířskou.

Byl stejně jako přítel Fráňa Šrámek a vůdce »nespokojených« S. K. Neumann silně protiválečný a plný skepse k současné společnosti. Nebyl však z rodu »narodniků« a anarchistů, kteří bombami chtěli změnit svět. Vnímal prohnilost doby, ale nestavěl barikády. Jen »kladívkem rozbíjel navenek apatii« či dokonce spokojenost měšťáckého společenství.

Ve čtrnáctém roce přišla válka. Téměř okamžitě byl odveden a dostal se na »haličské válečné pole«. Už po měsíci neustálých přesunů a bojových akcí se cítil vyčerpán. Snad ho tak nalezla i smrt a jako bezejmenného vojáka ho pohřbili do společného hrobu. Nutní hrobaři ve zbytečné válce. Zbytečné? Pro mocné Evropy šlo o urvání většího kusu ze země druhého, jeho surovin, jeho odbytišť. Nikdy nešlo o obyčejné lidi. V žádné válce. Vždy profit mají mocní u vítězů a majitelé fabrik, které vyrábějí zbraně a munici. Není výjimek, i když se vůdci tváří, že jde o svobodu, demokracii, volnost. Jen na rovnost a bratrství se v citovaném hesle Velké francouzské buržoazní revoluce zapomíná. Není pro ně v jejich svobodě a demokracii místo. Gellner svou skepsí a pochybnostmi je rozčiloval. A po smrti strašil. Proto se jeho odkaz zjednodušuje na nevázanost a odmítání podřídit se společenství, které vládne. Tak zůstává jen jedním z prokletých básníků, kteří neměli čas dokončit svůj zpěv. Na rozdíl od jeho druhů S. K. Neumanna, K. Tomana, F. Šrámka, kteří dostali po oné osudové válce možnost se vyjádřit a vyřkli ortel nad všemi válkami a někteří dokonce nad společností, jež posílá své syny umírat…

Jenže těm Frédéricům Bazillům, Jindřichům Pruchům, Vítům Nejedlým, Arkadijům Gajdarům, Glenům Millerům, Antoinům de Saint-Éxupérym, kteří zemřeli v uniformách, když museli bojovat ve válkách, které nenáviděli a jež vyprovokovala touha po další moci a zájmy výrobců zbraní, to život nevrátí. Ostatně ani těm (obrazně řečeno) koním…

A nakonec… zase jen o válce? Komu z těch našich mocných tuto Gellnerovu báseň dát přečíst?

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví

(František Gellner: Perspektiva).

Jaroslav Kojzar