Fotka z Anděla, kterou minulý týden sdílel novinář Marek Dobeš, se za den podívala na 300 tisíc lidí a vyvolala stovky komentářů. Není se čemu divit – historky, které pod ní lidé psali, zná v Praze skoro každý. Žena, která roky žebrá na stejné trase, předává výdělek na konečné mladší kolegyni, dá si kávu a jede znovu. Lidé v podchodech, co po výstupu z metra zázračně »vyléčí« své postižení a jdou nakupovat. Muž v kostýmu Charlieho Chaplina, který škemrá o drobné mezi auty na křižovatce.
Než začnu, na rovinu: nejde o lidi v nouzi, kteří si nevědí rady. Za organizovaným žebráním v pražské MHD stojí systém – rajóny, kurýři, vedoucí, kteří si nechávají většinu výdělku. Je to výnosný byznys, který parazituje na lidském soucitu, a čím víc se o tom mluví jako o individuálním neštěstí, tím hůř se s ním bojuje.
Kdo je vlastně za co zodpovědný
Když jsem dělal náměstka pro dopravu na Praze 4, nejčastější stížnost, kterou jsem řešil, byl neuklizený chodník. Zdálo by se to jednoduché – ale kousek chodníku patřil městu, kousek TSK, kousek radnici. Občan neměl šanci pochopit, proč se nikdo neozve, a upřímně, často jsem to nechápal ani já.
S žebráckými gangy je to podobné, jen v mnohem drsnější verzi. DPP smí cestujícího maximálně vyloučit z přepravy nebo mu dát pokutu, kterou navíc nikdo nevymůže, pokud ji nezaplatí rovnou na místě. Městská policie řeší tisíce přestupků ročně, ale bez trvalého bydliště v Praze je vymáhání pokut fikce. A cizinecká policie, která by jediná mohla rozkrýt strukturu za tím – kdo koho řídí, kam peníze mizí – do toho pořádně nevstupuje. Vyhláška, která žebrání v MHD zakazuje, platí od roku 2000. Šestadvacet let. Realita v metru se za tu dobu nezměnila ani o den.
Skutečný problém se jmenuje obchod s lidmi
Podle zprávy národní zpravodajky pro boj proti obchodování s lidmi i podle policejních dat jde často o klasické znaky nucené kriminality – oběti, mnohdy i nezletilí, jsou pro nízký věk trestně neodpovědní, a tím pro organizátory ideální nástroj. Jednotka pro odhalování organizovaného zločinu má na tyhle případy dnes jen kolem deseti kriminalistů a jejich počet dlouhodobě klesá. To není detail, to je jádro problému: na systém, který funguje jako švýcarské hodinky, nasazujeme čím dál míň lidí.
Praha v tom není sama – podobné gangy fungují prakticky ve všech evropských metropolích. Jenže to není omluva, je to důvod, proč potřebujeme řešení, které jde za hranice jedné vyhlášky a jedné přepravní kontroly.
Místo dalšího kola »baroko na oko« opatření – vyloučení z přepravy, které nikoho nezastaví, apel na cestující, ať nedávají peníze – by městu pomohlo tohle:
Zapojit cizineckou policii jako standardní součást řešení, ne jako výjimku, kterou nikdo nevolá. Tlačit na stát, ať posílí kapacity jednotky pro organizovanou trestnou činnost spojenou s nuceným žebráním a dětskou prací. A hlavně přestat řešit důsledek – ženu na zemi u Vinohradské nemocnice – a začít řešit příčinu, tedy lidi, kteří na ní vydělávají.
Slibem nezarmoutíš, já vím. Ale po 26 letech stejné vyhlášky by možná stálo za to zkusit něco jiného než další vyhlášku.
Jiří Bodenlos
Jenže jsou taky skuteční chudí lidé, kteří potřebují pomoc