»Odpustíte-li si jedno kafe týdně, můžete pomoci trpícím,« říká český dobrovolník na Ukrajině v rozhovoru pro Novinky.
Že ty jsi dobrovolně odjel na Ukrajinu, ti neberu, tvoje věc…, ale ty mně zase neber moje kafe, i kdybych za něj uvalil pětikilo. Moje věc. A tohle si zapiš za uši – tam, kde bydlím, žije vedle na poschodí máma se dvěma malými dětmi (6 a 9 let), bez chlapa, který se prochlastal a progembleroval až do kriminálu. A podpora? Ani pes po ní neštěkne. Dostává pár korun, a to o ně ještě musí poníženě škemrat. Slušná, hodná, pracovitá ženská, holt akorát měla smůlu na mužského, který se »pomátl« na rozumu z podnikání – prachy mu vlezly do palice. A bylo…
»My že jsme unaveni válkou? Nám na hlavu nic nepadá, nemusíme se bát, jestli v noci nepřilétne raketa nebo dron. Žijeme i přes neustálé remcání pohodlné životy. Spousta lidí mi vyčítala, proč nepomáhám u nás, v Česku. Jenže my nejsme napadeni válečnou agresí,« říká prý šestadvacetiletý Stanislav z Prahy v onom zmíněném rozhovoru.
Přijď se podívat na ten pohodlný život té mámy, co bydlí vedle mě. Já vím, doba je taková, že našinec je onucí, tím posledním, jehož problémy by někoho zajímaly. Už jsem za ni párkrát zaplatil nákup pro děcka na víkend, aby ta rodina vůbec měla co jíst. To jen aby sis nemyslel, že pouze žvaním. Pomáhám taky, ale doma, bez rozhovoru pro Novinky – ty by se o něco takového nikdy nezajímaly. Já ti na rozdíl od jiných nevyčítám, proč nepomáháš doma. Tvůj byznys… Avšak přestaň se s prominutím srát do našich životů a vyzývat nás, abychom si ve prospěch Ukrajinců odpustili jedno kafe týdně. Vychladni, chlapče.
Jan Čech
Diskuze je uzavřena.