Prý v těchto volbách jde především o to, zda budeme směřovat na východ či na západ. Fialovci jsou pro západ, kdežto opozice pro východ. Lidé se proto musí rozhodnout. I když mají třeba své výčitky vůči vládě, nemohou se přece přiklonit k těm, kteří nás chtějí odtrhnout od demozápadu a připojit k bídě východu. Jak jednoduché k pochopení! To se třeba na svých posledních mítincích snažil vysvětlit i Petr Fiala. Část přítomných, tedy rozumní, demokraté, mu zatleskala, druzí, velmi agresívní a tedy nerozumní, dokonce nedemokratičtí, na něj pískali, křičeli a padaly i nadávky.
Měl ovšem štěstí. Na rozdíl od Fica, na něhož se dokonce střílelo, či Babiše, který dostal do hlavy berlou. Také to svědčí o rozdílech mezi příznivci vlády a těch druhých. Nebo třeba takové demonstrace. Vládní manifestace nebývaly dříve rušeny, na protivládní však vždycky někdo přijde, aby poněkud narušil atmosféru.Jeden příklad za všechny:hudba puštěná z okna na plný plyn, která byla před časem řešena i v médiích a policie nezasáhla. Příslušné orgány dokonce stížnost organizátorů mítinku odložily jako bezpředmětnou. Jde přece o lidská práva a jakýkoli zásah by narušil toto havlovské přikázání. Svobodný člověk může přece z okna vysílat stále stejnou melodii až do zblbnutí, když je to jeho okno a dole pod ním jsou dezoláti.
Skutečně však v těchto volbách jde o směřování na východ? Důkazem je údajně snaha některých členů opozice o koupi levnějších a často kvalitnějších surovin a energie, především ropy a plynu, jež bychom mohli dostávat z východu. Normální hospodář vždycky nakupoval tam, kde nabízeli levnější a kvalitnější zboží. Proto židovští obchodníci v minulosti dokázali zbohatnout. Ale jen o obchod nejde. Jde o vztahy mezi národy. Buď budou na ostří nože anebo přijatelné, i když s obchodním partnerem v lecčems nebudeme souhlasit. Neobchodovali jsme v předmnichovském období s Německem a Maďarskem, i když jsme byli orientováni na Francii a Malou dohodu? Nenabízeli jsme tehdy Německu určité vzájemně výhodné hospodářské podmínky, ale místo nich bylo podepsáno západními mocnostmi pro nás nevýhodné Locarno, jež zaručilo západu nedotknutelnost hranic a nám ve středu Evropy, na východě, pokud Německo pokládáme za dělicí čáru, nic? Nenavrhovali jsme podepsat Dunajský pakt, jenž by zaručoval mír státům, jimiž Dunaj protéká? Navrhovali, ale byli jsme odmítnuti. Stejně jako s Polskem, které raději v roce 1934 podepsalo smlouvu o vzájemné pomoci s nacistickým Německem, aby se později přesvědčilo o tom, že některým dohodám, stejně jako těm Minským, nemá věřit.
Otázka Východ nebo Západ, není vůbec ve hře. Hlasováním jsme svého času rozhodli o členství v Evropské unii. To stále platí. Jen podmínky se změnily. V prosinci 2007 Lisabonskými smlouvami (ratifikováno v listopadu 2009) jsme – a vlastně státy celé Evropy – přišli o velký díl národní samostatnosti, což jsme ovšem už nedostali možnost odsouhlasit. Vláda Jana Fischera, proti názoru prezidenta Klause, takové řešení nechala schválit. Opakuji: Bez možnosti se k ní plebiscitem vyjádřit. O našem vstupu do NATO rozhodovaly už jen tehdejší vlády (Klause a poté Zemana), ač prezident Havel po pádu Varšavské dohody slíbil, že nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Také ona smlouva by se měla alespoň vrátit k formulacím, které byly podepsány, tedy, že jde o obranný pakt, který nebude zasahovat do dění jinde. To ovšem bylo několikrát narušeno. Ani vystoupení z něj není přece na pořadu dne, i když to slovně resonuje v předvolebním boji. Změny, které se od našeho vstupu do obou společenství dostaly, si však říkají o souhlas občanů. Změnily totiž vstupní podmínky. Ten, kdo tvrdí, že opozici jde o rozbití obou organizací, vyloženě lže, byť by si to její část třeba i přála.
Požadavek návratu ke kořenům a tedy k naplnění textu Washingtonské smlouvy v případě NATO se nerovná jeho likvidaci. Dát možnost se vyjádřit i občanům naší vlasti k čemukoli, tedy také k tomuto problému, což ovšem v předvolebním boji zaznívá, je veskrze demokratické, nebo snad demokracie končí volbami a volebními čachry? To by pak, budeme-li to akceptovat, nešlo vůbec o demokracii. Máme přece právo se vyjádřit, zda chceme mír nebo další zbrojení a válku.
Náš historický vývoj nás spojil se zeměmi střední Evropy, zvláště pak se sousedními státy. Kromě protektorátu jsme nikdy nebyli součástí Německa, zato však Rakouska, Maďarska, Polska ano, nebo tomu bylo naopak. Také orientace na Francii měla svou minulost. Druhá světová válka nás spojila se státy východní Evropy v nový společenský systém. Ten nebyl výmyslem děkabristů, narodniků ani sociálně demokratických revolucionářů rozloživších se na bolševiky a menševiky, ale byl teoreticky zdůvodněn Karlem Marxem, který ostatně na východě Evropy nikdy nebyl. Nejdále se východním směrem dostal k nám, do lázeňského trojúhelníku – to pro přesnost. Po roce 1989, kdy se sovětský model vládnutí neudržel, došlo i na východě Evropy k restauraci kapitalismu podle západního mustru.
Tvrzení o orientaci na východ je záležitostí propagandy. Ve skutečnosti jde o mírové nebo válečné dosažení tamních surovin. Ti, co si přejí mír a obchod, který bude jeho důsledkem, jsou obviňováni z toho, že chtějí naši vlast odtáhnout na východ. Ti druzí chtějí také suroviny. Jen je podkládají válkou. Slouží jim pro to tvrzení, že jde o obhajobu suverenity, lidských práv a svobody. Hrozí návratem socialismu, který je prý tamním, tedy východním, vývozním artiklem. Hloupost. Ten už od devadesátých let ani v Rusku není. Naopak. Zdejší privatizátoři se rozmáchli za prezidentství Borise Jelcina k mnohem důslednějšímu rozdělení ruského společenského majetku, než se podařilo u nás. O tom, co všechno bylo zprivatizováno a za jaké peníze, se našim Novočechům jen může zdát. Vědí to ovšem pánové Jakovlev, Čubajs, Němcov, po němž je v Praze pojmenována ulice.
Tady také hledejme důvod války na východě. Suroviny, suroviny a zase suroviny, na které od smrti alkoholika Jelcina světový kapitál přestal dosahovat. Zároveň ovšem jde i o moc nad dalším velkým kusem světa.
To vše jsou známé věci, ale když se jim dá jiný akcent, proč by lidé, zvláště mladí, nemohli věřit, že orientace na východ by je vrátila do socialistického pořádku, který se za těch skoro třicet osm let podařilo náramně pomluvit a jeho nedostatky ztisícinásobit. A hlavně, kdyby zvítězil východ, nemohli by přece cestovat a dělat oper namyšleným Angličanům? Ani, pokud na to mají prostředky, navštěvovat kursy později vydávané za vysokoškolská studia na prestižních západních školách a např. z Lipavského udělat vzdělance.
Směřování na západ či východ jako heslo především stávající vlády je jen zástupným problémem, který má odvrátit od těch skutečných. Od nesplněných slibů z minulých voleb, schválení řady opatření, která si vymyslili v Bruselu, jež škodí nebo budou škodit naší ekonomice, přijímání asociálních zákonů, ke korupci mocných, politice na pokraji války, omezování naší suverenity, atd. Proto se na billboardech a v předvolebních akcích u vládních stran setkáváme se lží, dehonestací opozice, osobními urážkami a dokonce také s narušování demokratických pravidel. Patří sem i ono varování před směřováním na východ.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.