Kdo přežil, mohl se radovat. Po osmi stech sedmdesáti dvou dnech byla blokáda uvolněna. Město se mohlo nadechnout. Ano, je tomu přesně osmdesát let, kdy mohly slavnostní výstřely z děl oznámit, že už je definitivní konec blokády. Kalendář ukazoval 30. leden 1944.
Leningradci, děti moje, mohl už svobodně zazpívat světoznámý kazašský bard Džambul Džabajev a s ním všichni z Velké země, kam nevkročila noha fašistického žoldáka. Hitlerův rozkaz dobít a zničit Leningrad se nepodařilo splnit, i když nacistická wehrmacht stála »pár kilometrů« od něj na Pulkovských výšinách a její dalekonosná děla mohla ostřelovat Něvský bulvár, ničila svými vojáky kouzelné Petrodvorce, ostřelovala námořní základnu Kronštadt a na břehu Něvy před Šlisselburgskou pevností, kterou denně bombardovala granáty, se pokoušela o přechod přes řeku. Všude narazila na neprostupnou hráz. Leningrad, St. Pětěrburg, se nikdy nedostal do rukou nacistů a jeho historické paláce zůstaly stát, i když třeba poškozeny anebo poničeny, ale nikoli vykradeny a vypáleny jako Kateřinský palác v Carském Selu, z něhož byla před tím dokonce uzmuta Jantarová komnata.
Ti lidé uvnitř pomyslných hradeb, kteří zůstali v obklíčeném městě, neměli co jíst a čím si v kruté zimě zatopit, se mohli radovat. Ale jaké to bylo radování, když nebylo rodiny, která by někoho za oněch dlouhých skoro devět set dnů neztratila?
Stál jsem před lety uprostřed přesně označených čtyřúhelníkových ploch, pod nimiž jsou uložena těla těch, kteří za oné blokády zemřeli hladem, zimou, vyčerpáním nebo nepřátelskou kulkou či granátem a stejně jako jiní, kteří sem ten den přijeli, jsem mlčel a nesnažil se promluvit. Bylo těžké si představit šest set dvacet tisíc obětí z toho milionu zemřelých, kteří tady byli narychlo pohřbeni pod později upraveným trávníkem. Nepochybuji o tom, že také dnes se zdejší lidé sklánějí před těmito mrtvými. Rusové jsou citliví, na rozdíl, jak se zdá, od některých z nás, na znevažování válečného hrdinství a tehdejších obětí.
Později jsem navštívil i znovu vybudované Petrodvorce se svými fontánami a zlatými sochami mířícími kaskádovitě až do moře, Kateřinský palác, stavební skvost italsko-ruských stavitelů, z nějž navždy zmizela nebo byla rozbita nejen Jantarová komnata, ale také vše cenné, jako pozůstatek pobytu kulturträgrů z Evropy, a také trosky Šlisselburské pevnosti, které se nikdo nepokouší opravit a zůstávají navždy památkou hrdinské vůle jejích obránců. Obrana Leningradu, St. Petěrburgu, navždy zůstane v paměti Rusů. Národ dokázal i odtud v době blokády odvysílat do celého světa slavnou Šostakovičovu Sedmou (Leningradskou) symfonii věnovanou všem, kteří zahynuli a těm, kteří nacistům přes veliké strádání a oběti uměli postavit hráz. Ta ve světové premiéře vysílána na všechny strany a slyšitelná nejen v Moskvě, ale i v New Yorku, Londýně, Berlíně, zazněla přímo z obklíčeného Leningradu už 7. srpna 1942. Hudebníci se tehdy za mrtvé kolegy, evakuované, raněné, sháněli nejen mezi těmi, co zůstali a nikdy nehráli v tak významném orchestru, ale také v zákopech mezi vojáky bránícími město.
Dnes, v době zpochybňování všeho, co je spojeno s Druhou světovou válkou a pochází z východu, ani ta Šostakovičova Sedmá není vzata na milost, ani pomníky osvoboditelů a jejich hroby. Rudá armáda byla přitom složena z mnoha sovětských národností, tedy nikoli jen z Rusů. Mělo by se už konečně začít psát o hrůzách, které si nemůžeme ani umět představit (nejen o kanibalství, jež se muselo tvrdě potírat), o udržení základního pořádku, o lidech umrznuvších na ulici, jež v době mrazu nikdo nestačil pohřbívat, o tom, že vodu bylo nutno brát z prosekaných míst v Něvě, o zahynuvších ve svých bytech, kde už nebylo čím topit, protože i drahý nábytek posloužil jako palivo, o tom, že nebyla snědena ani jedna hlíza ze vzácných rostlin, které se tu uchovávaly po staletí, o tom, že při obraně a osvobozování zahynuly sta tisíce vojáků. Počtu se ani nechce věřit. Přesto město vydrželo a s ním jeho obyvatelé. Město Hrdina!
Leningrad, St. Petěrburg, se tak stal ukázkou, že Rusko se porazit nedá. Kdo to nepochopil, měl by být poslán do Bohnic, do areálu »za plotem«. Tam by si mohl třeba přehrávat na stole celé bitvy a měl by novou životní náplň, která by neohrožovala druhé.
Plán, který zazněl na jedné konferenci a jenž je také připisován paní Albrightové, na dělení Ruska na malé vazalské státy, jež by dodávaly suroviny světu, postrádá reálné uvažování. Chápu, že se jím lze utěšovat, manipulovat s ním masy a tak se vlastně dál držet u moci. Nemá však logiku. Nesmyslná válka na východě nevede nikam a nikdy se nepodaří záměr zničit Rusko a udělat si z něj kolonii pro potřeby globalizovaných především amerických firem. Proto je třeba skončit s »hraním na vojáčky« a přestat s ohlupováním nás, »občanů bez práv do toho mluvit«, vizemi o brzkém vypuknutí války a o nutnosti se na to připravit a vyzbrojit se na úkor jiných potřeb. Ta válka totiž může nastat jen tehdy, kdy ji tzv. demokratické společenství začne, tedy, kdy se bude cítit natolik silné, že v ní může zvítězit. Bez ohledu na počet mrtvých ze svých řad, na ty druhé se vůbec nebude hledět. Proto jedinou cestou ze situace, která nastala, je jednat a myslet reálně. Čím dřív, tím líp. Jen tak lze naší vlasti, a vlastně Evropě a světu, zajistit budoucnost, protože žádná válka není vítězná pro miliony těch, kteří v ní zahynou.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.