Svátek Václavů mám rád. Je totiž mnoho Vašků, kterým chci přát ten den všechno nejlepší. Sice se oproti minulosti s téměř sto dvaceti čtyřmi tisíci nositeli tohoto jména dostali až na jedenácté místo za Jiříčky, Honzy, Petry, Josefy, Pavly, Martiny, Tomáše a dokonce je předběhli i Jaroslavové, Miroslavové a Zdeňci, ale to vůbec nevadí. V minulosti tomu bylo jinak. Maně si vzpomínám, že nejen několik českých králů bylo Václavy, ale také dva prezidenti, Kramerius, Hanka, profesor Tomek, Beneš Třebízský, Talich, dokonce sociální demokrat Jaksch, ale ten se namísto Václav psával Wenzel. Takže svátek Václavů, dokonce zařazený do dnů, kdy se nepracuje a slaví, beru, i když mě mrzí, že totéž není také v den, kdy ho oslavují nositelé jmen těch deseti před Václavem. Vyhnuli bychom se tak možným zpolitizováním svátečních dnů.
Jenže v onen den – tedy 28. září – je v kalendáři také napsáno Den české státnosti, odvozený od údajného zavraždění knížete Václava a zkonstituování českého státu. A tady mám několik otazníků. Především samo zavraždění zmíněného knížete. Pro křesťanskou církev se hodilo. Pro dynastii Přemyslovců zřejmě také. Nebyl totiž, jak nám sdělují legendy, jen bratr Boleslav sídlící ve (Staré) Boleslavi. Byli i další příslušníci rodu, jimž mohla nevyhovovat pomalost sjednocování země a Václavův vztah k sousedním Frankům. O státu stále nebylo možno hovořit, protože vládnout nad soutokem Vltavy s Berounkou je přece jen dost málo vzhledem k rozsahu českého území. Po pádu Velkomoravské říše (tak ji ovšem Moravané nenazývali), která zárodkem státu již beze sporu byla, byly české země stále rozděleny mezi kmenové svazky. Ty žily po svém a neměly chuť se podřizovat, Slavníkovci, Zličané… Ostatně také srážka vojsk u Českého Brodu, kde se měl stát jeden ze zázraků, který odůvodnil Václavovo svatořečení, svědčila o odporu ostatních podřídit se pražskému knížeti. Pokud ovšem k této bitvě vůbec došlo a autoři textu se jen neinspirovali bitvou Konstantina Velikého u Milvijského mostu (rok 312).
Existuje ovšem námitka, že Václav jednal s franskými vládci ve jménu celé země. Je to možné. Bývalo zvykem, že nejvýznamnější rod či jeho představitel se po vzájemné dohodě postavil do čela obrany před nepřítelem nebo dokonce jednal jménem všech anebo alespoň většiny. Tak vykládáme vznik Říše Samovy, jež se po Samově smrti rozpadla. Shrňme tedy: Stát za Václava ještě neexistoval, natož nějaké jednotné »zákony«.
Kníže byl podle legendy zavražděn. Za Předmnichovské republiky se oslavy spojené se svatým Václavem konaly v roce 1929. Proč vlastně v tomto roce? Podle legend, máme-li jim věřit, se »vražda« stala v pondělí 28. září. Časový souběh připadl jen na dvě léta. Na rok 929 a 935. Dnes jsme první datum posunuli na druhé. V době prvního Václavovi bylo asi dvacet dva let, v době druhého o šest víc. Pokud by platilo první datum, nemohl by zřejmě stihnout vše, co mu připisují legendy, pokud však budeme preferovat datum druhé, to stihnout mohl. Jde tedy o chytrý posun. Navíc pro hodnověrnost legend dokonce velmi chytrý. První z nich, dnes ovšem ztracená, prý byla sepsána snad už v roce 933, v druhém případě smrti v roce 939. Tedy v době, kdy by nebylo možné pochybovat o její autentičnosti, a snad bychom ji neměli vůbec pokládat za legendu. Tedy zachovala-li by se, či zda vůbec existovala. V oné době, kdy paměť byla nositelem události, záznam čehokoli i několik měsíců starý nutně musel být zkreslený a navíc zapsán za jistým účelem. Často také zachycoval informace z »druhé ruky«, což ho nemohlo učinit právě nejvěrohodnějším dokumentem.
Nástupce Václava Boleslav I. nebyl tak vstřícným k přáním církve. Proto psaní o něm muselo být jednostranné a tedy připisovalo vraždě zištné (touha po moci) důvody. Navíc pisatel nebyl aktu přítomen. Vše bylo »ze zmíněné druhé ruky«. V dalších legendách, které za těchto podmínek byly později vytvářeny, se fakta často doplňovala či dokonce uváděla jinak.
Byl tedy kníže Václav skutečně takový, jak ho líčili autoři legend? Možná. Nevíme a těžko se někdy dozvíme. Účelovost legend byla zcela jasná. Další generace Přemyslovců potřebovala nabídnout církvi příběh, který zvýraznil jejich právo být prvními ve státě. Církev nabídku přijala. Bylo by to tak, kdyby potomek Boleslava I., Boleslav II., zachoval nenávist k vládě slabého strýce a nevyužil legendy pro svůj prospěch? Za to dostal nejen biskupství, ale i mlčení při masové vraždě Slavníkovců.
Upravený životopis knížete Václava tak prošel dějinami a ztvrdil to, že na samém počátku našeho státu byl příkladný člověk, který bojoval se zlem, a vůbec nikomu nevadilo, že následníci Boleslava I. nesli s sebou stigma vraždy.
Je tu také otázka Václavovy smrti. Podle legend je vše jasné, ale věřit jim lze těžko. Profesor Zdeněk Fiala se ve své knize o Přemyslovcích nestaví za bratrovraždu. Píše o možném střetu obou bratrů, jenž měl zřejmě politický podtext, jaký neznáme. Mohl v tom být tribut, mohla v tom být přílišná závislost na církvi, ale i pomalost v podřizování si dalších českých kmenů. Tributum pacis, daň z míru, bylo jakési výpalné za to, že Frankové (Němci) nenapadnou českou zemi. Nelze se divit, že s ní tehdejší Češi nebyli srozuměni. V jejich čele mohl stát Boleslav. A vražda? Stala se vůbec, anebo šlo o souboj obou bratrů, v němž Václav prohrál? Či všechno bylo úplně jinak?
Neznám odpovědi. Nikdo je nezná. Legendy totiž jsou jenom účelová vyprávění o životě svatých, v nichž je méně pravdy než v Homérově Iliadě. Jsou mezi nimi svatí, kteří ani neexistovali, ale přesto se po nich nazývají kostely a chrámy. Stačí si připomenout legendu o sv. Martinovi, o Offerovi alias svatém Christoforovi či svaté Kateřině Alexandrijské. Pochopitelně zkreslen bývá i život těch, kteří skutečně žili, ale jejichž činy byly údajně poznamenány »zvláštní božskou přízní«, zázrakem, a proto se jim dostalo daru »svatosti«. Viz Jan Nepomucký a jeho jazyk. Tím nechci snižovat osobnosti, které skutečně trpěly za svou víru anebo dokázaly vynaložením všech svých sil »ve slepé víře« skutečně pomáhat druhým.
Máme zde tedy svátek. Den české státnosti, českého státu, který skutečně vznikl později, než o něm kníže Václav mohl vůbec přemýšlet. Datum, které schválila Sněmovna, je však svázán právě s ním. Církev a na ní politicky navazující politické strany ho však potřebovaly dostat do kalendáře. Svátek svatého Václava projít hlasováním nemohl. A tak vymysleli Den české státnosti. Osobně to ovšem vítám. My nevěřící, a je nás v Česku většina, jsme tak dostali další volný den a Václavové navíc mohou od rána slavit.
Ale jinak: Všem Václavům zdar!
Jaroslav Kojzar