V naší vsi máme Spolek chladného piva. Jeho členy jsou skoro všichni štamgasti, kteří chodí do hospody U dobrého pivka. Ti také horují pro řádně chlazené. Na to ostatně náš hospodský, pan N., hodně dbá. Do té naší hospody chodí však dva tři chlapi, kteří si to naše pivo, oteplují ohříváčkem. Dělají to dokonce provokativně před našima očima. Zvláště pan Ivan. Chce nás snad rozčílit, či co. Přitom často k těm svým dvěma vede proslov tak, abychom to my ostatní slyšeli, v němž tvrdí, že studené pít je škodlivé. Prý žaludek dostane takovou ránu, jakou dává jeden boxer druhému na solar. To nás vždycky hodně napruží. Častokrát jsme ho upozorňovali, že si hraje s ohněm, ale on si vedl stále svou a provokoval.
Není divu, že jednou musel náš odpor k němu přerůst v nenávist. Minulou sobotu nám už došla trpělivost. Proto se ten den předseda našeho Spolku pan Tulpan rozhodl, poté, co dopil poslední pivko, společně s naším benjamínkem Izrou, který se do Východní ulice přestěhoval nejpozději, tomu Ivanovi ukázat, zač je toho loket. K ránu, to ještě ten Ivan spal, přelezli plot, vnikli do jeho kurníku a rozšlapali všechna vejce, která zde našli. Několik slepic při tom museli zaškrtit, aby nedělaly hluk, a pak zničili kameninové trpaslíky, které tam Ivan měl u plotu.
Když se ten chlap probudil, okamžitě pochopil, kdo mu to udělal a běžel k Izrovi, k němuž to měl blíž, rozbít okno. Rozbil ho, to je pravda, ale nebylo mu to nic platné, protože náš pan předseda s Izrem, co se jako poslední přestěhoval do své ulice, se večer znovu vrhli na jeho majetek. To se přece nedělá – rozbíjet okna! Rozbili mu je tedy také, poškodili dvířka od kurníku a dokonce při tom zabili kohouta.
Ivan si nedal pokoj. Obratem udělal Izrovi, co se přestěhoval do ulice poslední, díru v plotě, že mu utekl i pes, který venku někoho pokousal. Znovu bylo potřeba udělat nájezd na Ivana.
My všichni jsme se rozhodli našeho předsedu podpořit. Slavnostně jsme večer ve stoje za mohutného jednohlasného výkřiku Smrt Ivanovi vypili jedno chladné pivo v naší hospodě U dobrého pivka a zároveň nakázali našemu hospodskému, aby schoval ohříváček. On to z obavy, aby nepřišel k újmě, kdybychom se začali v jeho hospodě s Ivanovými druhy prát, udělal. Ani pana Ivana dovnitř pro jistotu nepustil. Konečně jsme v hospodě byli sami, samí milovníci chladného piva. A venku? Venku dál pokračoval boj nás, kteří bráníme tradici proti všem narušitelům z tábora teplého piva. To už náš předseda s Izrem, co se přistěhoval do ulice jako poslední, rozbili Ivanovi nejen kurník, ale také všechna okna jeho bytu, vytrhali všechny kytky z jeho předzahrádky a dokonce přestřihli elektrické vedení do zahradního domku, kde měl čerpadlo. Tedy my se zatím akce neúčastnili přímo, my jen poskytli podporu našemu předsedovi a Izrovi, který se do ulice přistěhoval jako poslední. Zároveň jsme se ,rozhodli těm dvěma našim hrdinům napomoci tím, že Ivanovi zabraňujeme vyjet autem z jeho garáže a v koupi teplého flaškového piva z našeho vyhřívaného konzumu.
Strach z úřadů? Jakýpak strach, když i tam vědí, že chladné pivo se pije odnepaměti a ohřívat ho je snad i boží hřích. Když si tam Ivan přišel stěžovat, tak dostal pokutu za to, že narušil svým činem soukromí našich přátel a klid v naší obci. I bolestné pro toho pokousaného započítali. Starostkou je přece předsedova žena a tajemníkem Izrův syn. Tomu se u nás říká právo!
A poučení? Pravda je jen jedna. Našeho Spolku. Nás je víc a rozhodli jsme, že máme pravdu. Jsme tudíž silnější. Kam bychom přišli, kdyby právo vykládali i milovníci ohříváčků! Mohou si pít své pivo pod schody na sluníčku, ale do hospody jsme jim přístup zakázali.
Jiří Vábr