Chtěl bych se mít jako…, ano jako ti, jejichž auta brázdí české silnice a nepotřebují jezdit na STK. Prý je jich na našich silnicích sto čtyřicet tisíc. Těch aut, pochopitelně. Dostávají či dostávali dávky přibližně ve výši českých důchodů, města jim sehnala ubytování a dali na něj příspěvek, pro děti se vytiskly učebnice v jejich rodném jazyku, pro poštovní styk s vlastí vznikla vlastní pošta, pro sebevzdělání už i speciální prodejna knih. Léčení nemocí je zdarma, stejně jako pro českého pojištěnce, mívají přednost při objednávkách u specialistů. Také za očkování se neplatí, protože jsou… prostě naši »národní hosté«.
Vyčítat jim, tedy těm asi pěti stům tisícům, kteří zde nyní žijí, nelze. Spíš podivovat se nad tím, proč rodiny ze Lvova či Ivo-Fracivska utíkají před válkou. V těch místech se totiž neválčí. Nedivím se zakarpatským Romům, že k nám přijeli či přijíždějí si pro podporu, proč ne, když to stojí jen přejet hranice a v pasu mít jméno země, které jsou otevřena výplatní místa.
Jsme štědří. Dáváme peníze, poslali jsme na východ svoje zbraně a munici, abychom u Američanů, Izraelců a jinde nakoupili nové a radovali se z darovaných německých tanků značky leopard. Dokonce jsme dohodli program vzájemné spolupráce a už naplánovali, že budeme, tedy naše firmy, rekonstruovat poškozené elektrárny a stavět elektrické sítě a vůbec dělat vše potřebné, aby ona země byla plně elektrifikována. Také s léky pomáháme, radami, nenávistí.
Jsme bohatá země. Zatím. Proto se ani nebráníme povinnému migrantskému zákonu, který nás může finančně či přijetím utečenců jednou ohrozit. Aby na tom nebylo dost, jsme tak vstřícní, že slovy prezidenta republiky dokonce souhlasíme s dalším omezováním práv ve prospěch byrokratů z Evropské unie. Hlava našeho státu šla ovšem ještě dál. Koruna je brzdou, koruna svazuje, koruna je nostalgie – proto se zapojil do akce euro, tedy za převzetí všech negativ a závazků eurozóny. Proč ne? Jsme bohatá země.
Jsme také stát, který se o své bohatství je ochoten rozdělit. Dokonce, když se jeví, že není dostatek prostředků pro pomoc našim »národním hostům«, snížíme důchody buď plošně anebo některých funkcionářů minulosti, kteří se provinili tím, že se nechali zvolit. Přitom byli třeba horníky, traktoristy, přadlenami či známými chirurgy. Ti, kterým takto získané peníze budou vlastně převedeny, museli přece trpět pro své názory. Nyní trpí ti druzí. Je tu však rozdíl. Ti »funkcionáři« pracovali pro rozvoj své vlasti, těm »trpícím« šlo především o sebe. Velká slova měla a mají zakrýt subjektivismus a individualismus.
Chtěl bych někdy žít jako ti…, z nichž jeden v bavoráku mně pokynul, když mě předjížděl. Jel jsem podle něj pomalu. Měl pravdu. Skutečně jsem pomalu jel a brzdil jeho možnosti. Nemám na bavoráka. Ani ho nechci. Brzdit silnějšího a perspektivnějšího se ovšem nemá. Nejen v bavoráku.
V minulých dnech několik mužů z elitní jednotky, která bránila jedno důležité přístavní město ve východní válce, jehož byli do té doby několik let pány, přijeli k nám nejen informovat o svých cílech a svém hrdinství, ale také přesvědčit někoho, že by měl jít bojovat s nimi. Na besedu přišla »atomová dáma« Česka paní Drábová. Nepředpokládám, že by se přišla přihlásit do jejich pluku, ani že by právě s nimi chtěla plánovat rekonstrukci Záporožské elektrárny, jež je v rukou protivníka. Bylo by to zbytečné, nepotřebuje opravy. Možná jen plotu kolem pozemku, na kterém stojí. Ale to svede průměrná stavební firma a takové inženýrka Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou energetiku, nevelí.
Kolik nových bojovníků do první linie toto komando, jehož mužstvo straní Banderovi a jeho následovníkům, získalo, nevím. Možná získali, možná nezískali. Ale co na tom záleží! Bylo by cenné získat kanónenfutr pro armádu právě u nás, údajně nejvstřícnější země Evropy, jediné ve světadílu, která byla pochválena přímo z Ameriky…
Chtěl bych se mít jako oni, ti utečenci z východní země, kteří k nám přišli, protože se u nich válčí. Nemám rád války, protože jsem se o jejích důsledcích mohl osobně přesvědčit kdysi na jihovýchodě Asie a v jiný čas na Blízkém východě a sám jsem prožil tu naši evropskou, které se říká 2. světová. Skoro mě při ní dostihly bomby velkého bombardování hlavního města – jen o nějakých sto metrů od nás ničily budovu rozhlasu a jiné domy Vinohrad a v nich vše živé, zažil jsem zvuky několik minut znějících kulometů, v nichž se jedna strana pět set metrů od našeho domku z úkrytu pokoušela zastavit tanky osvoboditelů. Viděl jsem lidské trosky, které nacisté udělali z ruských, ukrajinských, běloruských zajatců přesunovaných kamsi na Západ. Byl jsem v Terezíně, Osvětimi, Buchenwaldu, na Dukle i na výšinách před Brnem, pár desítek metrů od Zlonického potoka, kde střelba ustupujících nacistů zasáhla sovětského vojáka. Viděl jsem na Albertově mrtvé z rozbombardované Prahy po onom náletu z poloviny února 1945 a později procházel ještě neupravenými ulicemi Varšavy, kolem nichž byly několik metrů vysoké sutě, i v Drážďanech už pomalu se znovurodících. Vím, co je válka a jak se dotkne dětské duše. Chápu uprchlíky, ale který z nich je skutečný uprchlík? Proč jejich státní vedení neplnilo Minské dohody a nechalo se pod sliby nějakého Brita Johnsona, USA a NATO vtáhnout do války, která se vzhledem k moderním zbraním přestává omezovat na střelbu z jednoho zákopu na druhý či z tanku na tank anebo z helikoptér a pozemních kulometů.
Ti utečenci, kteří přišli k nám, však žijí už dlouho na náš úkor a dostává se jim mnoha výhod. Chvíli to šlo. Ale čas se naplňuje. Přitom tam na východě další muži umírají. Zbytečně. Válka tak, jak je nastavena, se nenechá vyhrát. Jen za sebou nechává další mrtvé a nenávist. Zbrojaři mají ovšem žně. Proč tedy s boji skončit? A tak se dál posílají na východ zbraně a munice a my jsme jedním z hlavních organizátorů. My? Naše vláda. Dál se utečencům dostává nemálo výhod a ty se berou vlastnímu obyvatelstvu. Dál se i námi podporuje válka namísto jednání. Nespokojenost však bude narůstat. S válkou i s utečenci. Nakonec přijde výbuch. Válka vyčerpá své síly. A utečenci? Hostem nikdo nemůže být navždycky. Jednou někdo vystaví svůj účet.
A jako pokaždé, když píši o této válce, stavím se ostře proti ní. Nic se nesmí řešit zbraněmi. Zvláště, když každý si osobuje pravdu a tvrdí, že za ní bojuje. To se týká nejen Ruska a Ukrajiny, ale i NATO, jež nás přesvědčuje, že ono jediné bojuje za spravedlnost a právo.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.