Umělci a ti druzí

Víte, kdo jsou umělci? No přece ti správní, kteří se postavili do jedné řady s těmi, kteří se shromáždili na Staroměstském, zastávají a veřejně hlásají správné demokratické názory. Kdo říká něco jiného, není demokrat. A umělec? Zřejmě ani ten. Jak je však nazývat? Jak nazývat ty, kteří nesouhlasí s mainstreamovými herci, režiséry, výtvarníky, zpěváky? Nebo je nenazývat a myslit si, že nejsou? I tak ostatní. Jednoduché, že?

V pondělí se sešli umělci, aby čekali oponenta – ministra kultury. Účastníci demonstrace na Staroměstském Hynek Čermák, Jitka Čvančarová. Navíc pak Ota Balage, Jiří Dědeček, Petr Janda, Tomáš Matonoha, Josef Formánek, Robert Mikluš, Jitka Schneiderová, David Suchařípa a Iva Pazderková.

Odmítli přijít k ministrovi, pozvali ho naopak k sobě a za přítomnosti televizních kamer chtěli grilovat. Předem pečlivě připraveno, pečlivě zrežírováno. Pokud by odmítl před televizními kamerami hrát jejich hru, mělo to být ohodnoceno jako zbabělost. Přitom vše mělo proběhnout jako veřejný, snad dokonce i jakýsi boží soud. Bez účasti neumělců, tedy těch, co s nimi netáhnou, protože skuteční umělci, jsou přece jenom oni.

Namítnete, že skutečně mělo jít jen o ty, kteří přišli na Staroměstské pomáhat Milionářům probudit masy. Že šlo o jednotlivce, kteří se veřejně chtějí obhájit. Proč však tolik režijní péče a přítomnost televizních kamer? A dalších, kteří na demonstraci nebyli? Přitom muselo být jasné, že takové pozvání ministr přijmout nemůže. Není blázen, aby si sám šel uvázat smyčku. Tady nešlo o posezení u kávy, jak nabízel on, ale o veřejné odsouzení jeho a celé vlády přímo před televizními kamerami. Ti ministrovi oponenti při tom, alespoň podle jejich vlastního chápání, přece zastupovali celý umělecký svět.

A jsme u problému. Proč vždy, když se něčeho účastní, nebo to přímo organizuje havloidní tábor, se uvádí, že jde o demokraty, obhájce svobody, lidských práv a našeho směřování a při tom se navozuje atmosféra, že jde o mluvčí všech? Jako by všichni všude byli oponenty stávající vlády. Jako by jen havlovci měli právo mluvit za všechny. Demokratická opozice – to má znamenat, že ti, co jsou proti fialovským pětikoaličním stranám byli nedemokratičtí? Demokratické společenství, občanská společnost, stoupenci svobody, demokraté atd., jak sami sebe nazývají, jsou jediní, kdo myslí demokraticky, svobodomyslně, proobčansky? Jakým právem však jinak smýšlející vyřazují ze společnosti? Proč pro ně jsou chátrou či proruskými dezoláty? Proč umělce, kteří s nimi nejsou v jedné řadě, předem vyřazují a často jim zabraňují se i umělecky projevit? Třicet sedm let po listopadu.

Jde mně však o umělce, tedy o ty vybrané. Ty, kteří jsou proti vládě vzešlé z voleb, proti údajně nedemokratickým ministrům, proti zmíněným dezolátům, proti chátře, sviním, proruským trollům, proti populistům. Jsou za prezidenta, který sám sebe už pasoval za svědomí národa, i když… jak je to s jeho svědomím vzhledem k minulosti?

Kdo naproti tomu je správný umělec? Co znamená nesprávný? Kdo určuje, co je vlastně správné a co nikoli? Co slouží této zemi a co ji ožebračuje? Kdo mluví vždycky za všechny a při tom hovoří jen za sebe nebo za poražené strany stmelované médii? Tomu se říká demokracie, anebo je to jen hra na demokracii?

Proč jedni mohou mluvit za všechny a druzí, pokud by se ozvali, jsou dezoláti nebo proruské svině? Proč je v televizních zpravodajstvích hlásána jediná pravda? Proč, když se řekne umělci, se automaticky myslí jen aktivistická část tvůrců? Proč se ti druzí nepatřící mezi aktivisty začínají bát a raději mlčí ve skrytu svých šaten, ateliérů a zkušeben? Přemýšleli jste o tom? Já ano.

Stále si však myslím, bez ohledu na televizní mainstream, že slovo umělci, pokud je zneužito v politickém směru, se netýká a ani nemůže týkat všech tvůrců.

Jaroslav Kojzar