Hra na pravdu se hraje těžce. Může se všelijak zašmodrchat. Záleží ovšem na tom, jak kdo vykládá fakta, co přejde, co zapomene, co vyzdvihne, čemu dá jinou náplň. Závisí také na tom, zda pomine některé souvislosti anebo současné chápání humanity, vztahů mezi lidmi, mezi národy přenese na minulost. Také pod zorným pohledem současnosti, zvláště když je jednostranně zaměřený, lze vykládat minulost. Je tu ovšem také účelovost. Proto některé životopisy lidí mohou být vykládány jednoznačně příkladně a na druhých se hledá ‚každý chlup‘. Tím vykladači vlastně vyzvedávají sami sebe a své názorové proudy. To se ovšem týká i doby, která má být vyzvedávána nebo pomluvena. Tak historie účelově napomáhá politice vládnoucího názoru.
Dnešekje vzorovým příkladem, jak historii využít ke svým cílům. Stačí si uvědomit zbožštění Václava Havla, jednostranné vyzvedávání činů šlechtických rodů, omlouvání zrádců nebo kolaborantů a současně dehonestaci velkých postav minulosti, k nimž se upínaly zraky obrozenců a někdy i poúnorových vítězů, či sociálního a revolučního hnutí vůbec. Příkladem buď nám postava Jana Žižky z Trocnova. Výročí jeho smrti u Přibyslavi si dnešní den, tedy 11. října, připomínáme (1424).
Nejde mně o přejmenování českobudějovického Žižkova náměstí na Přemysla Otakara II. Žižkovo jméno sem opravdu nepatřilo. Ten patřil k Táboru. Král Přemysl Otakar ano, šlo tedy o správné rozhodnutí. Jenže Jan Žižka do jižních Čech, i když v Českých Budějovicích po něm nebude pojmenováno náměstí, patřil. Narodil se tu, vyrůstal na rodovém zemanském dvorci, a když vyrostl, začal svou malou válku s mocnými Rožmberky a neméně mocným městem Budějovice a vlastně i s kláštery, které byly také mocnější než jeho rodina. Na jejich straně bylo tehdejší právo, i když o ‚právo‘ nešlo, ale často o bezpráví. Měl své důvody. Ti velcí a mocní pokořovali a olupovali malé. Jim sloužila tehdejší moc, zákon a ozbrojení žoldnéři. Proto se ti malí bránili. Dokonce se mstili. Věděli, že jinak se jich nikdo nezastane. Taková byla doba. Žižka tedy nebyl jediný, ani výjimečný. Tehdy lidský život denně visel na vlásku a právo síly vítězilo nad milosrdenstvím, i když Kniha knih – Bible a Desatero, stejně jako kněží z kazatelen, tvrdili něco jiného. Nebyla ovšem jednoduchá cesta, kdy se z lapky stal člověk stoupencem kritiků takových praktik a dokonce i kazatelů a reformátorů, jako byl Jan Hus.
Jan Žižka bojoval leckde. Doma i v severním Polsku, kde si Řád německých rytířů chtěl podrobit zemi. Snad dokonce v památné bitvě u Grunwaldu, která navždy zastavila expanzi bojovného řádu. V Praze, už ve službách českého krále, chodíval na Husova kázání a stal se jeho stoupencem. Postavil se mezi mstitele jeho zákeřného odsouzení. Byl údajně jedním z motorů První pražské defenestrace, která vlastně zahájila ozbrojený odpor Husových následovníků. Stal se vůdcem plzeňských kališníků, aby s nimi nakonec odešel na Tábor.
To, že se hnutí postupně změnilo v nenávistné odpůrce krále Zikmunda, katolických šlechtických rodů, klášterů a církve potácející se v krizi, bylo zákonité. Střet byl očekávatelný. Někdo musel vyhrát, přičemž druhá strana se svými odpůrci zacházela hrůzně. Žádný humanismus. Část našich historiků se ovšem přiklání k tomu, že Žižka nebyl horší, ba spíše lepší, než jiní. Byl produktem své doby. Kdyby se přiklonil k myšlenkám Tomáše Štítného, prohrál by. Musel odpovědět železem a ohněm. Jen tak se dalo vyhrávat. Chovat se stejně jako jeho odpůrci.
Brzy se projevilo jeho vojenské nadání. Postupně se dostal do čela radikálního husismu. Nebyl jiný vojevůdce, kterému by se jeho ‚boží bojovníci‘ zcela vědomě v důvěře podřizovali. Tábor, kam dorazil po vítězné bitvě u Sudoměře, ho postavil do svého čela, ale byl to také Tábor, jenž ho donutil odejít a hledat jiné město, jež by převzalo vedení odporu proti papežencům. Našel si Hradec Králové, připojila se další husitská města. Donutil dokonce váhavé pražské kališnické hnutí podřídit se a poté namísto drancování či zničení jeho ozbrojence připojil ke svému vojsku a táhl na Moravu.
Vyhrál všechny své bitvy. Porážel daleko silnější vojska poslaná proti němu. Přispěl do teorie válečnictví mnoha novými podněty. Převzal moudré myšlenky svých předchůdců a dokázal je dovést k dokonalosti. Vítězil, ač nemocen a nevidomý. Překvapivě zemřel při dobývání přibyslavského hradu. Jeho nemoc by se prý dnes vyléčila operací a antibiotiky. Podle profesora Thomayera mělo jít o sepsi pocházející z nežitového ložiska.
Pro některé propagandisty dneška, kteří se chlubí i diplomem na Fakultě sociálních věd UK, tedy dnešní prorežimní Vysoké školy politické, je Žižka prototypem představitele husitského hnutí, netolerantního k ostatním, nepodřizujícího se řádu a ustáleným pravidlům, lapkou, násilníkem a žoldnéřem. Nedostatek dokumentů jim dává možnost k vymýšlení ‚legend‘. Vážím si proto těch, kteří mají reálné přístupy. Nebráním tím pojetí předlistopadové minulosti. Také to bylo poplatné své době. Bylo však ve svých výkladech mnohem blíž Palackého a Masarykova pojetí Žižkovy osoby než Pekařovu přístupu. Ztotožňuji se proto s hodnocením, které zapsal František Šmahel, náš významný znalec husitství: Žižka vstoupil do revoluce jako zanícený vyznavač kalicha a horlivý stoupenec nápravy světské církve i křesťanského života. Zcela v duchu nekompromisního pojetí zákonnosti evangelia, jež vyznačovalo celou českou reformní školu, neuznával koexistenci různých ‚pravd‘ a různých přístupů k poučením Písma. Pravda byla jen jedna, ta pocházela přímo od Boha a tu také Žižka jako jedinou uznával. Jeho přímočará, nemeditativní povaha žádala si víry opřené o jasné a srozumitelné formule. Čtyři pražské artikule ve znění, které uznával, poskytly mu je v plné míře. Této summy se přidržel jako nedotknutelného osobního kréda, tuto summu nelítostně požadoval od druhých.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.