Poprvé jsme se setkali, když byl ještě ředitelem Alšovy jihočeské galerie, jednoho z nejvýznamnějších výtvarných »muzeí« v republice. Tehdy právě představoval výstavu českého a jihočeského poválečného umění. Později, to však bylo už po roce 1989, jsem se s ním sešel vícekrát. Většinou v jeho českobudějovickém bytě, který byl plný obrazů, když jsem přijel opět do jižních Čech. Oblíbili jsme se vzájemně, že když jsem oslavoval své sedmdesátiny, věnoval mně velkou zarámovanou kresbu »svých masopustních postaviček«, které roztančeně zaplňovaly átrojkový papír. Byl to jeho typický námět a věděl, že pro mne, který se hlásí k Jihočechům, to bude veliká pocta. Dole pak připsal, že je to věnováno jen a jen mně.
O kom to píši? No přece o Bořivoji Laudovi, dlouholetém řediteli zmíněné galerie a malíři, jehož lidové zvyky nenechaly lhostejným a jenž by se právě dnes dožil své stovky.
Proč vlastně jsem své zamyšlení nazval jediným slovem: Ředitel? Protože za šestnáct let svého ředitelování zanechal v galerii nemalou významnou stopu. Odmítal sice jmenování ředitelem, ale nakonec se nechal přesvědčit. To bylo v roce 1970, kdy doba po Pražském jaru poněkud zamíchala s kádry – podotýkám, že někdy i značně zbytečně. Za jeho ředitelování se galerie stala jednou z nejpřednějších v republice a vůbec to nebylo jen pro její sbírku madon a gotického umění.
Rodák z Jindřichova Hradce prožil své dětství a mládí v Jistebnici, kde děda starostoval a organizoval různé kulturní spolky. Otec malíř, Richard Lauda, ostatně zdejší kraj miloval a stále se k němu vracel. Válku prožil v Ateliéru kreslených triků a později i u Trnkových »Bratří v triku«, kde se poznal i s bratry Masníkovými, našimi příbuznými. Po okupaci dostudoval u prof. Strnadela – to už byl jeho otec dávno mrtvý – aby se poté stal scénografem Československého státního souboru písní a tanců.
Tady byl ve svém živlu. Mohl navrhovat lidové kroje, kreslit pohyb tanečníků a studovat staré prastaré zvyky. Později si otevřel ateliér v Táboře, maloval a vystavoval… a… dodejme, stále studoval zdejší Jihočeský kraj a zvyky jeho obyvatel. Nebylo lepšího nového ředitele, než byl Bořivoj, Bóřa pro některé přátele.
Když se dokonce po převratu 1989 přicházel do galerie podívat, to už nebyl ředitelem, ale pouhým důchodcem poznamenaným předlistopadovou minulostí, zaměstnanci, dokonce i ti, kteří ho nemohli zažít ve funkci a byli zasaženi proudem myšlenek »o pravdě a lásce«, mu říkali »pane řediteli«. To bylo veliké vyznamenání a ani »nejpřísnější demokraté« s tím nemohli nic nadělat.
Jen média na Bořivoje Laudu pozapomněla, i když patřil mezi nejvýznamnější šéfy Alšovy jihočeské galerie. Ale s tím nic nenaděláš. Mainstreamová propaganda musí držet svou režimní linii, a tak ji drží. I v případě muže, jemuž jeho bývalí podřízení stále uctivě říkali »ředitel«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.