30. července 1872, tedy před sto padesáti lety ve čtvrt na sedm v podvečer zaklepal spisovatel Karel Sabina na dveře advokáta Jana Kučery. Nevěděl, co ho čeká.
Tady, když vešel do místnosti, seděla řada jeho přátel a tvářila se velmi vážně. Hostitel Kučera, vydavatel Národních listů dr. Julius Grégr, redaktoři Hálek a Neruda, Josef Barák, v té době majitel časopisu Svoboda, dříve Dělnických listů, August Svarovský z Roudnice, jenž vydával časopis Říp, historik a bývalý poslanec profesor Emanuel Tonner…
Ani místo k sezení mu nebylo nabídnuto. Stál před sedícími muži, kteří mlčeli. Musela to být pro něj hrozivá chvíle. Pak mu Grégr předložil dokument, jenž dokazoval Sabinovu spolupráci s policií. Byl Sabinou vlastnoručně psaný. Nebylo kam utéct.
Nakonec následovala dohoda. Sabina odjede do zahraničí a nic o něm nebude zveřejněno. Sabina přijal. Jenže dohoda dodržena nebyla. Nikoli z jeho strany. Sabina byl tak odsouzen »před celým národem«. Vrátil se z Německa domů a stal se vyhnancem ve vlastním národě Nikdo o jeho práci neměl zájem, nikdo mu nic nenabídl, ba ani pověstnou »skývu chleba«. Stal se vyděděncem. Chátral, aby po pěti letech nuzování »konečně«, tedy kvůli »svědomí národa«, zemřel. Pražská měšťácká společnost si mohla oddychnout.
Později se ukázalo, že toho na »své druhy« zas tak mnoho neprozradil. Dokonce ani cokoli na grupující se dělnictvo a těžce se rodící sociální demokracii. A při tom bylo co! Těžko říci, co mu nejvíce ublížilo, zda dopisy jeho přítele Friče z Paříže předávané policii, informace »o cestě do Ruska«, jejíž průběh znal z dopisů svého zetě, či obsah občasného »diskutýrování« staročechů s mladočechy. Pravdu měl Julius Fučík ve svém zamyšlení nad Sabinou, když napsal, že vlastně zradil sám sebe. Dodávám ještě, že jeho odvržením se tak tehdejší pražská společnost sama zbavila svých provinění. Jakých, ptáte se?
Sabina byl jako jeden z osmačtyřicátníků odsouzen k nejvyššímu trestu, jenž byl změněn na osmnáctileté vězení. Napsal z něj slavné Oživené hroby. Propuštěn byl po osmi letech. Vrátil se do Prahy. V kapse ani koruna, naděje na práci nulová. Pražská lepší národní společnost se bála s ním stýkat. A stejně jako nepodala ruku Tylovi, jako se její představitelé vyhýbali Havlíčkovi, když projížděl z Brixenu Prahou, jako nechala Němcovou umírat hlady a na tuberkulózu, se zachovala i k Sabinovi. Ten zlomen nakonec přijal policejní nabídku a stal se placeným konfidentem.
Nebylo ojedinělé, že zpracované veřejné mínění, se postavilo proti někomu, aniž přijímalo jeho vysvětlení. Také Masaryk to v době »boje o Rukopisy« a zvláště pak za Hilsneriády poznal. Ani nyní tomu není jinak. Kdo nepřijme televizní pravdu, může počítat s následky.
V případě Sabiny to mělo zvláštní příchuť. Byl totiž autorem libreta těch nejnárodnějších oper. Připomeňme Smetanovy Prodanou nevěstu a Branibory v Čechách, Blodkovy V studni a Zítka, Fibichovu Bukovínu, Bendlova Starého ženicha, Šeborovy Templáře na Moravě, Mikuláše od Josefa R. Rozkošného. Sám napsal čtrnáct vydaných románů, čtyři dramata, sedm odborných knih a na stovky článků. Pro národ udělal víc, než někteří z jeho soudců. Jejich úzkoprsost znamenala tehdy i vymazání jeho jména z plakátů hraných oper a stažení jeho knih z prodeje.
Řeknete si: Nic nového. A budete mít pravdu. Tak tomu bylo po Druhé světové válce s díly Demla, Zahradníčka, Durycha…, po roce 1968 s Kunderou či třeba se Škvoreckým, tak je tomu dnes s díly dejme tomu Julia Fučíka, Jana Kozáka anebo Miroslava Floriana, atd., atd. Nezveřejněný seznam těch, kteří nejsou pohodlní dnešnímu režimu, je snad nejdelší ze všech ne vždy tolerantních dob v minulosti. Už to sice pro nepohledné tvůrce není »hra o jablko« (omlouvám se Věře Chytilové, že jsem použil názvu jejího filmu), tedy o »kus chleba«, ale o existenci, o možnost vyjádření svého názoru. Nejen »státní dozor« totiž udělá své, ale i zmanipulovaná část veřejnosti se dokáže velmi účinně mstít za svou malost. Jen, na rozdíl od sedmdesátých let předminulého století, postižení tvůrci neumírají hladem. Stále ještě vláda musí zohledňovat přetrvávající myšlení z minulosti, i když se jí to »zajídá«.
Jaroslav Kojzar