»Patření na západ« je narativ, kterým se západní mocenské struktury snaží prolomit naši obranou linii

Mohli bychom si myslet, že porážkou husitského hnutí tato více než pětisetletá éra českých dějin skončila. Jenže když začneme vnímat období konce devatenáctého a celé století 20., tak zjistíme, že český národ na tuto dávnou dobu navázal a dál v tomto odkazu pokračuje. A tak pro pochopení toho, co se děje v současnosti, je velmi zajímavé podívat se na historii českého národa z odstupu dvanácti set let. Vyplyne nám tak velmi důležitá role českého národa nejen pro evropský prostor.

České země mají v Evropě velmi zvláštní postavení. Jsou sice ve středu Evropy, ale od západu jsou chráněny hradbou hor a jsou touto hradbou vklíněny do západoevropského prostoru. Češi jsou nejzápadnější Slované právě díky tomuto klínu. A když se podíváme na celou tisíciletou historii českého národa, tak se nikdy nesnažili expandovat na západ. Naopak byli opakovaně ze západu napadáni, ale i díky této západní hradbě svůj prostor uhájili. Ale tím nehájili jen prostor svůj, ale i celé území na východ od této hradby, i když samozřejmě nikoliv stoprocentně a po celou dobu. Byly doby, kdy se západu podařilo oslabit ochranou funkci našeho území často pomocí různých zrádců. Ale vždy se potom český národ po nějaké době vzpamatoval a začal tuto ochrannou funkci opět plnit.

A pokud se vrátíme do historie, tak toto můžeme velmi dobře vysledovat od doby Cyrila a Metoděje. Cyril s Metodějem byli na naše území pozváni, aby šířili skutečnou duchovnost a abychom nepodléhali diktátu západních germánských kmenů, pro které byla duchovnost zejména mocenským nástrojem.

Kníže Svatopluk se mocenským západním strukturám zaprodal a duchovní Metodějovy následovníky vyhnal. Ale cyrilometodějská duchovnost dál přežívala v Čechách a v slovanských zemích na východ od nás. Zavražděním svatého Václava se Germánům podařilo jejich vliv prosadit i v Čechách, ale přesto si český národ udržoval i nadále svojí autonomii a ochraňoval tak slovanský svět na východ od něj.

Karel IV. na tuto skutečnou východní cyrilometodějskou duchovnost navázal pomocí svatého Václava a díky vzdělanosti žáků Karlovy univerzity posílil naší emancipaci. A jedním z plodů této emancipace byl právě Jan Hus. Západu se pak nakonec podařilo tuto snahu o vymanění se z vlivu západních mocenských struktur potlačit.

V devatenáctém století bylo pro znovuobrození českého ducha a jeho opětovnou emancipaci důležité posílit odpor vůči Rakousku a bylo i logické, že Bílá hora byla démonizována jako symbol útlaku. Ve skutečnosti Bílá hora zabránila postupné úplné germanizaci našeho území a jen díky Bílé hoře český národ přežil do současnosti.

V tomto období je velmi důležité znovuprobuzení odkazu svatého Václava. Bylo to znovunavázání na to, o co se snažil Karel IV., tedy o probuzení skutečné duchovnosti a vymanění se z mocenských vlivů západu. Jenže to západní struktury velmi dobře věděly a začaly na našem území vytvářet prozápadní skupinu, která bude naší obrannou hradbu oslabovat a v případě potřeby otevře dveře našeho území. A k těmto účelům byla použita zednářská organizace řízená z USA.

Nepříliš vlivný intelektuál a zednář Masaryk se díky zásadní podpoře z USA stal českým prezidentem a zednářská skupina kolem něj se dostala k moci. A lidé, kteří chtěli podporovat spolupráci Slovanů, jako například Karel Kramář, byli odstaveni. Původní Masarykův podporovatel Štefánik, který posléze pochopil celé zednářské pozadí a začal se přiklánět ke Kramářovi, za to zaplatil životem.

Jedním z cílů zednářů je potírání duchovnosti, což se Masarykovi a spol. celkem dařilo. Přesto se ale českému národu podařilo posílit národního ducha a také ducha ochrany nejen našeho území proti západu a například v září roku 1938 se během několika dní mobilizace do bojové pohotovosti připravilo téměř milion a 300 tisíc vojáků. Jenže pak západní zrádci otevřeli dveře.

Zednáři se snažili duchovnost ponižovat a likvidovat i symbolicky. Proto také zinscenovali stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a aby pokořili symboliku svatého Václava, tak na jeho lebku umístili zednářskou americkou zlatou čelenku. Mnoho lidí to vůbec netuší, ale na lebce svatého Václava je umístěna čelenka s americkými pruhy a hvězdami.

České území a český národ je tak velmi důležitý jako ochrana východního duchovního slovanského světa před mocenským vlivem západu. A proto se o české území vede obrovský, ale na povrchu nepříliš viditelný boj. České území je v podstatě jakási předsunutá pevnost, která chrání slovanský svět. To ale samozřejmě neznamená, že jediný. Na východ od nás je další ochranná hráz, a tou je Rusko. Je však důležité dobře vnímat rozdíly mezi ochrannou funkcí Českých zemí a Ruska. Češi jsou v tisíciletém neustálém kontaktu s Germány. Aby mohli na této předsunuté Slovanské hlídce přežít, museli se často přizpůsobovat a vyjednávat. Byli vždy v početní menšině, a tak český způsob boje je méně silový, ale více sofistikovaný, a současně kontinuální. Češi museli být po celou dobu své historie neustále ve střehu a přizpůsobovat se okolnostem. Nikoliv náhodou Reinhard Heydrich o Češích prohlásil, že jsou »Smějící se bestie«. A protože jsme předsunutá obranná pevnost, tak se občas stane, že jsme převálcováni a musíme se přeskupit a vyčkat, než se situace opět zlepší, abychom se zas mohli vzpamatovat a pokračovat v naší činnosti. A těchto převálcování se za posledních tisíc let stalo několik.

Druhý ochranný val slovanského světa je Rusko. Rusko má výhodu, ale i nevýhodu, že je dál, a tak není v neustálém kontaktu se západem. Proto je v něčem mnohem pomalejší, ale na druhou stranu je silnější, a tím, že to je již samotné jádro slovanského světa, tak si již nemůže dovolit to, co česká předsunutá pevnost. Rusko se při napadení nemůže sklonit a počkat až to přejde. Protože kdyby se sklonilo, tak již pak nepřijde čas obnovy. Když jde do tuhého, tak Rusové budou bojovat do posledního muže.

A z toho všeho vyplývá tak důležitá vazba mezi českým a ruským národem a také jiný způsob fungování. Oba národy ochraňují slovanský svět jiným způsobem, ale jeden bez druhého nemohou obstát. České země tvoří předsunutou pevnost, která je stále ve střehu, ale občas se musí sklonit. A Rusko je hlavní síla, která může občas odpočívat, ale v případě nutnosti je obranná síla nepřekonatelná. A proto se naše národy vzájemně velmi nutně potřebují. Každý z nás máme jinou obrannou funkci, ale v našem spojení je velká síla.

A tato ochrana Slovanského světa je důležitá zejména kvůli skutečné duchovnosti. Západ se snaží duchovnost potlačit a získat území Slovanů pro svůj materiální prospěch. Ale pro Slovany není materiální prospěch to hlavní. To hlavní je skutečná duchovnost, kterou nám zprostředkovali Cyril s Metodějem, na které navázala svatá Ludmila, svatý Václav, Karel IV. i Jan Hus. A ne náhodou Panna Marie, která se zjevovala ve Fatimě, tak zdůrazňovala její zasvěcení Ruska, protože jen pokud bude Rusko a celý slovanský svět skutečně duchovní, tak může přežít, a to i znamená, že na světě zavládne mír.

Pokud pochopíme naše dějiny a roli českého národa, tak zjistíme, že takzvané »patření na západ« je narativ, kterým se západní mocenské struktury snaží prolomit naši obrannou linii, aby zničili duchovní slovanský svět. Zrádcům Fialovi a jemu podobným se podařilo tyto dveře již pootevřít. Je na nás, abychom tyto hradby opět opravili a současně podpořili a spojili se s Rusy, kteří bojují za celý slovanský svět a tedy i za nás.

Václav Hrabák