Opravdu je situace Slavie tak kritická?

Česká média momentálně nemluví právě hezky o trenéru Slavie Trpišovském. Část fanoušků se vymezuje proti údajně populistickému stylu předsedy představenstva Slavie Tvrdíka. Mají na to jistě právo. A samozřejmě nejen kritici dvou stěžejních postav Slavie posledních deseti let. Mají právo na to se kriticky vyjádřit také k vystoupení Slavie v osmi zápasech Ligy šampionů a k celkovému dojmu ze hry Slavie v poslední době.

Nerad to o sobě říkám, ale jsem už pamětník. První zápas Slavie, který si jako (tehdy desetiletý) divák pamatuji, v té době ještě pod názvem Dynamo Praha, bylo derby se Spartou v srpnu 1962, jež Slavie vcelku nečekaně vyhrála 2:1. Překvapivě proto, že se jednalo o její první zápas po postupu do první ligy. Naopak Sparta, tehdy pod názvem Spartak Sokolovo, měla zkušený tým a proti Slavii s Lálou, Nepomuckým, Jonákem a Hildebrandtem stáli skvělí borci Sparty Kvašňák, Vojta, Mašek a mohl bych pokračovat. Po sezóně Slávie opět sestoupila a zůstala ve druhé lize dlouhé dva roky. A na podzim roku 1963 zažívala svou nejhlubší krizi v dějinách, kdy to vypadalo, že se její fotbalový oddíl v podstatě rozejde. Lála s Nepomuckým do Sparty a ti další už ani nevím kam. Slavii se podařilo zachránit a vrátit jí tradiční jméno. Zažila znovuzrození a v roce 1965 postoupila do první ligy a v první sezóně málem vyhrála titul. Ale pak v době bývalého režimu to byla vesměs bída s nouzí. Už sice nikdy nesestoupila z ligy, ale matné sezóny, s matnými výkony mužstva vysoce převažovaly nad těmi velmi dobrými sezónami. A titul mistra ligy byl za starého režimu v nedohlednu. Nechci z toho dělat politiku, ale myslím, že to bylo i tím, že částí vysokých komunistických funkcionářů byla Slavie vnímána jako klub Dr. Beneše a v únoru 1948 »poražených tříd«.

Po roce 1989 se hra Slavie přeci jenom zlepšila. Také díky Borisi Korbelovi, který do ní vstoupil, dal do ní určité finanční prostředky, ze kterých byli nakoupeni velmi kvalitní hráči. Z toho nějakou dobu Slavia žila. Ale před 10 až 12 lety zažívala zase existenční krizi. Dobře, byly zde dva mistrovské tituly v mezidobí spojené se jménem Karla Jarolíma. A předtím v roce 1996 po dlouhých 49 letech to byl titul spjatý s týmem trenéra Františka Cipra. Ten tým byl skvělý a postoupil dokonce do semifinále Evropského poháru UEFA. Bylo to úžasné, byla to úžasná sezóna a úžasný tým. Konec konců její nejlepší hráči se stali osou národního týmu, který byl v roce 1976 na ME vicemistrem starého kontinentu. A po ME se tito hráči skvěle uplatnili v předních zahraničních klubech.

Za Jaroslava Tvrdíka už zkraje získala Slavie titul mistra ligy pod taktovkou trenéra Šilhavého. Už další rok, ale Šilhavý v polovině sezóny odešel ze Slavie. A Slavia horko těžko již za nového trenéra Trpišovského získala druhou pozici v lize. Ale pak následovaly tři tituly v řadě a Slavie, ač se její hráči měnili, vítězila. Hrála velmi solidně i v evropských pohárech. Pak přišla na pár let odmlka od titulů mistra ligy. Mistry se stala postupně Plzeň a Sparta, ale v loňském roce opět zvítězila velmi přesvědčivým způsobem Slavie. Bylo to dílo celého týmu, ale také realizačního týmu pod taktovkou trenéra Trpišovského a předsedy představenstva Tvrdíka. Pány Tvrdíka a Trpišovského nemusí mít někdo rád, ale pokud jsem soudný, tak bych měl být také schopen posoudit jejich přínos pro sportovní výkony Slavie. Bez nich by Slavie nikdy takových výsledků nedosáhla. Je za posledních 10 let suverénně nejlepším českým klubem. Pětkrát titul mistra a pětkrát druhé místo v lize. To nemá obdoby ani v její bohaté historii. Snese to srovnání snad jenom s 30. lety, s vrcholem při vítězství ve Středoevropském poháru v roce 1938, tehdy již s účastí fenomenálního Josefa Bicana.

Co dodat. Slavie prostě nemá ty finanční možnosti, jaké má Arsenal či Inter Milán, se kterými se střetla v základní části Ligy šampionů. A nikdy je nebude mít… Trochu ostudnější v Lize mistrů byl jen průběh zápasu s Pafosem na Kypru. Je ale potřeba vidět, že se Slavii v průběhu zápasu vlastně rozpadla obrana. Již před zápasem jí chyběl klíčový obránce a skvělý rozehrávač Holeš. Jádro týmu je dobré, jsou to hráči mezinárodní třídy, ale upřímně řečeno, nejsou to hráči světové třídy, jako byly například mnou výše jmenovaní Kvašňák a Lála v šedesátých letech. A tehdy jsme měli v republice světových hráčů více. Počínaje Masopustem, přes Popluhára, Pluskala, ale také třeba Láďu Nováka. Ale tehdy nebylo vlastně možné, aby někdo z těchto vynikajících hráčů odešel do zahraničí.

Je mi to líto, ale vychovat hráče světové třídy ve Slavii by znamenalo, že se o něj okamžitě poperou kluby z TOP 5 lig. Takový hráč pak okamžitě odejde ze Slavie. Prostě, udržet hráče světové třídy ve Slavii anebo jej dokonce získat na přestup za obří peníze v řádech desítek milionů eur, je nemožné. A platit mu tučnou gáži ve Slavii na úrovni třeba Realu Madrid je prostě z říše sci-fi. Za první republiky byla schopna Praha a republika vygenerovat dva kluby mezinárodní, můžeme říci spíše světové úrovně. Slavia a Sparta byly finančně silné a do zahraničí se vlastně nepřestupovalo. Jejich hráči se neztratili v 30. letech ani na dvou světových šampionátech. V 50. a zejména v 60. letech dominovala v našem fotbale pražská Dukla, kterou jsem sice nemusel mít rád a její úspěch byl postaven na tom, že de facto direktivně stáhla velkou část nejlepších československých fotbalistů, ale měla i mezinárodní reputaci. A tento tým pak hrál velmi důstojnou roli v mezinárodních soutěžích. Ale pokud mě paměť neklame, tak do semifinále PMEZ, tedy tehdejší Ligy šampionů, se Dukla probojovala jenom jednou. Takže žádné zázraky, I když Dukla byla de facto svého druhu národním týmem. A začátkem 60. let přitom bylo Československo stříbrným medailistou na MS v kopané v Chile.

Přehnaně kritičtí fanouškové Slavie by se zkrátka měli vrátit zpátky na zem. Brát s důstojností úspěchy i dílčí neúspěchy. A vážit si těch, kdo za těmi nevšedními úspěchy stojí. Ať jsou to trenéři nebo funkcionáři. Anebo také majitel klubu. Bez jejich souhry by to vůbec nebylo možné. A konkurence v českém fotbalu se teď ještě zvýší. Česká liga se stane více internacionální, půjde do ní více peněz a vypracuje se špička možná pěti či šesti týmů, v níž obstát a propracovat se na první či druhé místo a tedy zahrát si Ligu šampionů bude mnohem větší kumšt nežli dnes. A zbavovat se v této situaci těch šéfů, kteří už něco dokázali a vsadit na nové koně, kteří jsou jenom příslibem, by bylo vrátit se do času tápání v 60., 70. či 80. letech.

Jiří Paroubek