Kdysi jsme měli demokratický centralismus. Nikdo ho neměl rád, ale alespoň byl upřímný. Moc byla centralizovaná a demokracie byla slovo, které se vyslovovalo s lehkým úsměvem a těžkým razítkem. Dnes jsme pokročili. Jsme přece dál. Máme centrální demokratismus – modernější, uhlazenější, mediálně přijatelný. Demokracie je všude, ale rozhodování nikde.
Symbolickým průvodcem této nové epochy se stal ústavní agent prezident Petr Pavel Pávek. Ne politik v klasickém smyslu, ne ideolog, ale profesionál. Manažer hodnot, muž v první linii. Technik konsenzu. Prezident, který nepřekáží, ale dohlíží, aby byl řád a klid. Prezident, který není centrem moci, nýbrž jejím certifikovaným distributorem. Jasně se ukazuje, že přestože Ústava zaručuje rovnost všech občanů před zákonem, Ústavní soud, ani ústavní agent Pávek si to nemyslí.
Nejde o návrat ke starému pořádku. To by bylo příliš jednoduché. Jde o něco jemnějšího: normalizovanou demokracii. Demokracii, která funguje hladce právě proto, že se o ní nediskutuje. Demokracii, kde jsou konflikty považovány za poruchu systému, nikoli za jeho podstatu a to ve spojení s oligarchickými médii.
Zatímco dříve byla demokracie boj, dnes je to procedura. Dříve spor, dnes manuál. A prezident? Ten je jejím auditorem. Můžeme tvrdit, že ústavní agent Pávek se stal jediným arbitrem demokracie a jejích postupů.
Ústavní agent místo politického aktéra
Prezident Pavel nepůsobí jako člověk s názorem, ale jako institucionální rozhraní. Překládá jazyk moci do srozumitelných frází, uhlazuje hrany, zajišťuje kompatibilitu mezi domácí scénou, NATO, Bruselem, Washingtonem a obecnou představou »slušnosti«. Neptá se, co chceme, ale zda je to v souladu s rámcem Pentagonu. Na scénu přichází nová politika Hradu: Pentagonismus.
Tím se z prezidenta nestává arbitr sporů, ale jejich preventivní filtr. Konflikty, které by mohly být politické, se mění v otázky technické. Kdo nesouhlasí, ten nerozumí. Kdo se ptá, ten zdržuje. Kdo protestuje, ten ohrožuje stabilitu. Pokud to samozřejmě nejsou protesty proti druhému ústavnímu agentovi Burešovi nebo jiným skupinám či jednotlivcům.
Demokracie je tím zachráněna — před lidem.
Milion chvilek jako občanská hygiena
Každá normalizace potřebuje své rituály. A zde vstupují na scénu Miliony chvilek pro demokracii. Občanská iniciativa, která dokonale pochopila ducha doby: protestovat, aniž by se zpochybňoval systém; mobilizovat emoce, aniž by se otevíraly otázky moci.
Chvilky nejsou opozicí. Jsou servisní organizací demokracie. Pomáhají udržovat pocit účasti v situaci, kdy skutečné rozhodování probíhá jinde. Jsou ventil, nikoli motor. Připomínají, že »něco se dělá«, zatímco se zásadně nic nemění.
Je to protest bez rizika. Aktivismus bez alternativy. Demokracie jako wellnes program: přijď, zazvoň si klíči (digitálně), ujisti se, že stojíš na správné straně a vrať se domů s pocitem morálního výkonu.
Ani centralismus, ani demokracie
Nejde o diktaturu. To by bylo příliš okaté. Nejde ani o demokracii. Ta by byla příliš chaotická. Jde o centrální demokratismus: systém, kde je demokracie uznána jako hodnota, ale odmítnuta jako praxe.
Volby zůstávají, ale jejich smysl se zplošťuje. Politika existuje, ale jen v rámci povoleného spektra. Konsenzus se nevytváří střetem, ale vylučováním. A prezident je jeho tváří: klidnou, rozumnou, bezpečnou a normalizovanou.
Všichni se shodneme, že nechceme extrémy. Problém je, že za extrém se časem začne považovat i nesouhlas. Máte jiný názor, jste extrémista. Máte jiný pohled na svět, jste dezolát.
Éra klidu, pořádku a hodnot
Éra ústavních agentů je érou stability. A stabilita je svůdná. Nehádá se, nekřičí, neohrožuje. Jen pomalu přesouvá demokracii z prostoru politického do prostoru symbolického.
A tak jsme se opravdu posunuli: od demokratického centralismu, který byl autoritářský, k centrálnímu demokratismu, který je apolitický. Jedno ani druhé není demokracie. Ale obojí se na ni rádo odvolává.
A to je možná ta nejdokonalejší forma normalizace: když už není proti čemu se vymezit — protože všechno je přece v pořádku.
Jan Klán