O jednom klišé

(Psáno 8. března)

Opravdu nám nevadí to klišé, které můžeme slyšet z každého zdůvodnění souhlasu s akcí Írán? Ne, nemám na mysli snahu o obohacení uranu. O té jednaly Spojené státy s Íránem v Ománu a podle ománského ministra zahraničí s nadějným výsledkem. Mám na mysli to stálé tvrzení, že Írán chce zničit Izrael. Vymazat ho úplně z mapy.

Nevím, zda je třeba ono íránské tvrzení brát doslova. Také my leccos plácneme, buď z hlouposti, či z momentální nevraživosti a nikdy to, co v tu chvíli řekneme, většina z nás neuskuteční. Jen lidé patřící do psychiatrických léčeben jsou schopni svou výhrůžku provést. Všechno je ovšem možné, tvrdí-li to zaručeně pravdomluvný tisk. Je tu také otázka, kolikže je na tomto tvrzení pravdy, i když jako varování tuto informaci nechci úplně zpochybňovat. Nenávist některých bigotních stoupenců islámu vedla až ke vzniku tzv. Islámského státu a ten se nechoval ani trochu přátelsky k jiným myšlenkovým proudům. Připouštím také nepřátelství, jež je zaměřeno na namyšlenost vyvolených národů či to, které je vyvoláno počínáním globalizovaného kapitálu, jenž se na ostatním světě v průběhu věků dokázal obohatit, a občané jeho zemí z takto získaného bohatství žijí dodnes. Nepochybuji o tom, že svou úlohu mohou mít nejen pocity okradených, ale také závist.

Musím se však především také zeptat: Co Izrael udělal pro to, aby byl všemi kolem pochopen jako stát, který sem na Blízký východ patří? Dodnes ovládá díl Palestiny, který mu nebyl přiřčen Organizací spojených názorů při dělení země v roce 1948. Stále si přivlastňuje území, která obsadil v Šestidenní a dalších válkách, za součást Izraele prohlásil Golanské výšiny a vytvořil nepsaný protektorát nad arabskými územími. Nebere na vědomí práva Palestinců a nechává stavět izraelské osady na půdě, která mu nepatří. Pak si je jednoduše svými vlastními zákony připojuje ke svému území.

Dodnes statisíce Arabů žijí v provizoriích v enklávě Gaza nebo v sousedních zemích, v tzv. táborech, čili v provizóriích, a není divu, že část z nich se radikalizuje.

Jenže obraťme svou pozornost k samotnému Izraeli dneška: Co tedy dělá on, aby ho všichni sousedé přijali a podali mu přátelskou ruku?

S pomocí USA se vyzbrojil, likviduje teroristické zoufalce tím, že namísto vyhledávání a potrestání jedinců, kteří se dopustili zločinu, vraždí desetitisíce nevinných. Přivlastňuje si půdu, která mu nepatří. S pomocí Spojených států a za aktivní účasti nebo jen s tichou spoluúčastí tzv. demokratického světa ničí či napomáhá ničit Írán a domnívá se, že tam dojde ke změně režimu, který by byl agresorům nakloněn. Jen blázen si může myslet, poníží-li útočník napadeného či zničí-li jeho vlast, že právě jemu padne většina zdejších obyvatel kolem krku a bude děkovat. Ne všichni v zemi totiž patří mezi demonstranty, kteří volali po konci vlády ajatolláhů, k těm, proti kterým bylo náboženským režimem před nedávnem tak tvrdě zakročeno. Jsou také ti druzí, jak ukázaly demonstrace na podporu fundamentalistického režimu a to dokonce již po povraždění jeho vůdců.

Je jistě možné, že současný útok našich (to slovo se mně v této souvislosti těžko vyslovuje) spojenců přivede k moci některého z těch dřívějších demonstrantů. Jenže zamyslel se někdo nad tím, co bude za pár let a co může čekat stoupence nenárodního režimu, až ochrana vítězů povolí? Už Macchiavelli věděl, že »výhra s pomocí cizinců je vždycky ošemetná« a že »…cizí kabát na nás buď plandá, nebo je příliš těžký či těsný« (Vladař).

Proto je třeba protivníka, když již začne akce, úplně zničit (viz Gaza) či vyvraždit (viz američtí indiáni). Také v současném případě – války s Íránem – budeme my, tedy demokratický svět, tleskat? Zbytečná otázka. Kromě Španělů už tleskáme, i když někteří s kyselým úsměvem. Můžeme dokonce pod vedením první mocnosti světa zorganizovat i vojenskou pomocnou výpravu všech demokratů a vrhnout se na kořist, abychom ji dorazili, a rozebrat si pak její nerostné bohatství.

Nepochybuji o tom, že vedoucí evropští představitelé udělají vše pro to, abychom všichni a dobrovolně nebo spíše nedobrovolně, tedy naše děti či vnuci, se svatými hesly napsanými na praporech a v něčem podobném jako jsou modlitební knížky, šli bojovat za demokracii a svobodu. Přitom víme, že… »války, které se vedou za svobodu, za nezávislost a za demokracii, jsou vždycky podezřelé« (Bruno Traven: Loď mrtvých). Ale bude to vadit? Nebude. A tak dál pod těmito bohulibými hesly budeme držet Martův prapor nad hlavami našich evropských, i když už nikoli božích bojovníků.

Prý tentokrát nemusíme mít strach, nepůjde o nový Vietnam, Irák nebo Afghánistán. Až naši přátelé tu válku i za naší pomoci vyhrají, vznikne přece v Íránu něco jako v Německu po Hitlerovi. Zvítězí demokracie a svoboda. Jenže dodnes se láska německého lidu k mužům v amerických či sovětských uniformách rovná nule a při tom se ví, že přijít museli. Nečte se sice Mein Kamf, ale paměti generálů Kesselringa, Guderiana či Balcka, jež velebí německý wehrmacht, oslavný životopis admirála Dönitze či články o hrdinném letci Erichu Harmannovi-Bubim, jenž především na východní frontě sestřelil více než dvě stě padesát sovětských letadel.

Také nás se to týká. Kvůli 21. srpnu se u nás zapomíná na osvobození Prahy a přejmenovala se ulice vedoucí centrem Žižkova, na oběti osvobození Brna – také zdejší pomník postavený na paměť mrtvých osvoboditelů je podle Pirátů prý třeba odstranit, ale také na padlé rudoarmějce ve všech koutech naší vlasti. Na to, co osvoboditelé obětovali, kolik jejich mrtvých stála naše svoboda. Jenže mainstream s kazateli, jako je plukovník Foltýn, Pavel Žáček a bývalý pražský primátor Hřib, nám to dozajista vysvětlí a my s nadšením, jako kdysi sudetoněmečtí Kašpéráci, půjdeme bojovat za demokracii a za údajnou svobodu třeba v íránských horách, jako jsme je šli bránit v Afghánistánu, aby výsledkem bylo čtrnáct padlých českých vojáků a ostudné stažení celé mašinérie NATO. Proto je potřeba vyčlenit těch pět procent z HDP na armádu a zbraně, aby bylo čím střílet a vraždit a mohly se pacifikovat jiné země, jež nejsou poslušny, ale mají ropu a jiné suroviny.

Ani velkohubost Trumpa k definitivnímu vítězství nad Íránci však nepomůže. Ani servilnost těch, co se bojí o moc a jsou ochotni se také zapojit a nabídnout pozemní síly a přibrzdit nápad s udržitelným rozvojem. Myslíte však, že někdo z těch, co o tom rozhodují, by dobrovolně šel sám do války? Ne, to si představit neumím.

Ale i po té vítězné válce, tam, kde už nebude kámen na kameni, co bude dál? Tisíce amerických a izraelských vojáků ve spolupráci s bojovou Evropou možná stačí k momentálnímu vítězství a k obsazení měst a přístavů, tedy k tomu, co zbyde po bombardování, ale opravdu, co bude dál?

Afghánistán je blízko a jeho zkušenost je nakažlivá, zvláště ve spojení s vírou, jež věřícímu slibuje, zemře-li hrdinskou smrtí ve jménu Alláha, že ho čeká ráj. Má věřit, že po případné smrti ho, bojovníka Svaté války, který zbyl po apokalypse a bude dál útočit z úzkých údolí a vysokých hor, čeká věčně zelená louka plná dobrot, řeky s rybami a vnadnými ženami, jež mu jsou k dispozici a panenství se jim neustále obnovuje. Řekněte, kdo z bigotně věřících by odolal?

Před tím ovšem, jak ví, musí zabít nevěřícího agresora. Zkuste ten sen o muslimském nebi nahradit americkou svobodou, demokracií a lidskými právy. Uspějete? Bojím se, že nikoli. Spíš noví Mohammadové Attové budou vraždit svými sebevražednými letadly a těšit se na krásné ženy zahalené jen v závoji a obsluhující hrdiny, kteří zemřeli v džihádu. Nemohou tomu zabránit ani ti, co myslí už v intencích 21. století a nedrží se striktně strohých súr starých patnáct set let a zdánlivě jsou na straně vítězů.

A tzv. demokratický svět? Stále bude tvrdit, že zakopaný pes je v muslimském, arabsko-perském terorismu, než aby řekl Izraelcům, přestaňte už konečně se svou rozpínavostí a dejte si v Palestině věci do pořádku. A Američanům: vy máte doma nafty a benzinu dost. Sebrali jste ho Libyi a zcela nedávno Venezuele, nestydíte se? Nebojte se, nestydí. Proč by se měli stydět, když obyčejný americký volič je spokojen. Ostatně všechno stejně bude platit Evropa odstřižená od levné ruské ropy a plynu a nyní i od té z Perského zálivu.

Dokud se však Izrael nebude chovat jako dobrý soused, nebude v Palestině a tím v celém regionu míru pod olivami (použit název filmu De Santise).

Pokud si toto voliči v evropských zemích neuvědomí, dál bude pokračovat zabíjení, přivlastňování surovin, klesat životní úroveň a naše děti či vnuci budou muset v dohledné době jít nasazovat své životy za zájmy někoho jiného. Tak jako tomu bylo v Afghánistánu.

Jaroslav Kojzar

Nakonec, s dovolením, několik myšlenek z dopisů zveřejněných v Listech velkým i malým tohoto světa od slavného italského spisovatele Francesca Petrarcy, jež zčásti věnoval i českému králi a císaři Karlu IV.:

• Žádný stav věcí, žádná jejich tvářnost nemá trvání.
• I otrok ctí svého pána jen dočasně a pták vězněný v kleci si hraje se svým majitelem – ale hodí-li se to, roztrhá otrok své řetězy a pták, má-li možnost uniknout, uprchne dychtivým letem.
• …budeš přece účty skládat i naší době, která tě pozorně sleduje a má na tebe upřeny oči, i budoucích věků, jejich soud bude déle platit a bude smělejší…
• Nesmrtelná je sláva a nesmrtelná je i hanba.