Nejen o jednání v Ženevě

Jde o mír anebo o další pokračování války na východě Evropy? O to, co vyjednavači dohodnou, či co bude platit, až tomu Evropská unie dá souhlas? Ta jednání v Ženevě vedou Rusko a Ukrajinou za moderace Spojených států a podle jejich plánu. Evropa by chtěla být u toho. Tu však, ať již by byla zastoupená Bruselem, Francií, Brity nebo Německem, šéf Bílého domu nepřizval a zřejmě, pokud by požadavek akceptoval, těžko by ho prosadil u Rusů. Přesto Kaja Kallasová, dcera vysokého stranického funkcionáře KSSS a šéfka unijní diplomacie, připravila návrh podmínek pro ukončení války. Chce, podle dokumentu, jenž byl v těchto dnech rozeslán členským státům EU, aby mezi podmínkami pro podpis mírové smlouvy bylo i stažení ruských jednotek z Běloruska, Gruzie, Arménie a Podněstří, snížení počtu vojáků ruské armády, zaplacení reparací a demokratizace ruské společnosti (podle sdělení Radia Svobodná Evropa).

Asi se zeptáte, zda jde o provokaci anebo o výplod zbláznivší se ženy? V obojím případě by se však tato dáma měla nechat hospitalizovat na nejbližší psychiatrické klinice, protože v době takových jednání, jaká probíhají v Ženevě, se nemůže provokovat. Pokud jde o blázny, tak ti patří do blázince, i když hodně je jich v politice.

Rusko je jaderná země. Ta nemůže prohrát. Pokud by bylo zahnáno opravdu do kouta, pak se má čím bránit. Jestliže Brusel připravuje preventivní útok na Rusko (podle The Financial Times to řekl předseda vojenského výboru NATO Giusepp Cavo Dragone), musí počítat s odvetnou akcí. Kolik z nás chce pan admirál obětovat? Sebe zajisté nikoli.

Pokračování války znamená ohrožení celé Evropy. Rusko se militantním politikům a generálům vymazat nemůže podařit. Za Moskvou je stále veliká země, nekončí Uralem a dokonce ani Jenisejem. Na to si troufá Madame Kallas a generálové oblečení do slavnostních uniforem? Přitom vymýšlejí všelijaké ty zelené aktivity, uhlíkové povolenky – a ničení ovzduší válkou a její další podněcování jim nevadí? Podivní mírotvorci, podivní ekologové!

Nás, kteří jsme pro mír, nazývají různými urážlivými epitety. Na svých akcích křičí, jak milují svou vlast. Kdyby ji opravdu milovali, pak budou vše dělat pro její rozvoj, pro lepší život většiny lidí, pro mír v Evropě. Jenže to by neměli takové zisky zbrojaři a propaganda by se musela změnit. Ostatně kvůli nim začala ona horká válka, jejíž počátek byl v torpédu Borise Johnsona, který neváhal za doprovodu známého britského zbrojaře zajistit odmítnutí již připravených dohod ukrajinskou vládou. Přitom ona tzv. Istanbulská dohoda byla pro Ukrajinu daleko příznivější, než ta, která je nyní projednávaná v Ženevě. Jen připomínám, že Rusové tehdy obkličovali Kyjev a Charkov a jako vstřícné gesto k již téměř podepsaným dohodám se odtud stáhli. Kdyby věděli, že po zákroku Johnsona nebude dohoda podepsána, jen těžko by odešli. Nemohu ovšem souhlasit s tím, že šlo o osamocenou akci expremiéra Velké Británie. To by těžko tak rychle následoval přísun zbraní pro Ukrajinu.

Chci, a se mnou všichni voliči stran, které se postavily proti pětikoaliční vládě, aby konečně na východě Evropy skončila válka, při které umírají lidé a zvířata. Mír totiž znamená jistotu pro život náš a našich potomků, pro plánování života, pro slušné lidské vztahy. Válka je opakem a může se týkat i nás. Nechci, aby naši potomci šli umírat jen proto, že jim byla vsugerována jediná pravda. Píší o nás, bojovnících za mír, že jsme obdivovatelé Putina a že chceme naši vlast zatáhnout na východ. Je to lež. Naše vlast je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantického paktu. To první jsme si odhlasovali. To druhé nám vnutili. Bylo to v době útoků NATO na Jugoslávii. Nejsem přesvědčen, že by, pokud by se všeobecné hlasování tehdy konalo, zvítězila pronatovská strana, když ještě bylo v paměti to, co Václav Havel slíbil, že do žádného paktu už nevstoupíme, a při tom bomby pacifikovaly spřátelenou zemi. Ono humanitární bombardování beru jako výsměch.

Jsme zásadně pro mír. Ne pro Putina. Nevím, jak pro koho, ale pro mne je Putin pokračovatelem Jelcinova vládnutí. Za něho, a vlastně už za jeho předchůdců, včetně Brežněva a zvláště pak Gorbačova, ztratil socialismus na své přitažlivosti, přesto, že mír bylo jedno z hlavních hesel Říjnové revoluce. Jenže se, žel, odklonil ve svém vývoji a změnil v kultu osobnosti, zčásti i pod tlakem zvenčí, od Leninova odkazu. Přitom byl východiskem lepšího světa. Jelcinovi lidé Čubajs, Němcov (po něm je dokonce nazývána jedna alej v Praze), Černomyrdin, Primakov rozprodali svou zem oligarchům. A Putin byl člověkem Jelcina, cara Borise, jak ho překřtívali. Na to, byť se postupně měnil, zapomenout nelze. Proto, kdybych byl Rus, tak bych volil zcela jiné lídry.

Dnes však nejde o Putina či Zelenského, který na rozdíl od ruského prezidenta je stále jenom šašek, ale o mír v Evropě. O to, abychom mohli žít v klidu a vychovávat své potomky nikoli pro válku, ale pro lepší příští naší vlasti. To je možné jen tak, že v Evropě konečně nastane mír. Za jakých podmínek? Nevím. Určitě však nikoli za těch, které do svého dokumentu napsala Kaja Kallasová.

A Evropa má naději, aby se poprvé ve své existenci stala mírovým kontinentem. Je to tak těžké pochopit?

Jaroslav Kojzar

Dodatek: »Život je příliš krátký a náš svět příliš malý na to, abychom z něho dělali bojiště.« (Phil Bosmans, belgický spisovatel – O světě, o životě).