Letohrádek Hvězda, kolem nějž bylo rozloženo protestantské vojsko, nebyl tehdy obklopen stromy. Tehdy? Onoho 8. listopadu 1620. Byl oproti rozložení vojsk katolické strany o trochu nad ním. Tam dole bylo Libocké údolí zvedající se zase trochu do výšky, i když Hvězda byla výš. Takže se vlastně obě soupeřící armády mohly na sebe dívat a čekat, která se první vrhne z návrší, aby udeřila. Bylo to jistě z vojenského hlediska zajímavé a vojenští historici po staletí probírali každý krok a hledali chybu u poražených. Nás však vojenské záležitosti nechávají klidnými. Nás zajímá, co bylo v této psychologicko vojenské bitvě nové. A co se také dnes tolik nenosí.
Onoho 8. listopadu roku 1620, ač to nikdo nevěděl, se rozhodovalo o budoucnosti našeho národa. Potud se asi všichni shodneme. Válčili najatí žoldnéři, obyvatelé země byli jen okrádáni rabujícími vojsky a mohlo jim být jedno, jestli to jsou vlastní nebo cizí. Od obou armád hrozilo nebezpečí. Jich se válka »mocných« zdánlivě netýkala.
Před samotným zahájením bitvy došlo ke zvláštní události. Do ležení se doslova »vřítil« bosý karmelitán Domingo Ruzola. V ruce držel portrét Madony. S vypíchanýma očima a také jinak poškozený.
Na všechny strany přitom ukazoval, že je to »dílo kacířských Čechů«. Prý dokonce řval: »Ve jménu božím a ve jménu přesvaté panny Marie: do útoku, teď hned! Může-li pravá víra přenášet hory, může také snadno tu horu, kterou máme před očima, učinit rovinou a snížit a zpřístupnit zákopy!« Psychická podpora dokonce císařským nasadila křídla. Legendy přinášejí řadu příkladů podobných bojebudičů. Tady však nešlo o legendy, i když jistě skutečnost přetvořená k potřebě katolického vojska, nesla s sebou potřebný náboženský doping. Jak známo, lépe se bojuje, když máte takový důkaz zničení »vaší svátosti«. A císařští bojovali, jak jinak – lépe.
Sama bitva nebyla rozhodující. Mohla přijít i jiná, která by třeba pokořila císařské. Vysoké pražské hradby se silnou posádkou mohly bělohorské vítězství eliminovat a na dlouhé obléhání Ferdinandův tábor síly neměl. Jenže Praha, když zbaběle utekl »Zimní král« Fridrich Falcký, otevřela své brány vítězům a většina direktorů, vůdců protihabsburského odporu, namísto pokusu sjednotit síly k dalšímu boji, odejela se skrýt na své hrady. Tady je brzy dostihli Ferdinandovi pronásledovatelé.
Zemi dostal, aby si s ní udělal, co chce, do rukou jako místodržitel kníže Karel z Lichtensteinu. On to byl, kdo nechal popravit 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, on byl za Obnoveným zřízením zemským, jež znamenalo naprosté vítězství katolicismu, on vyhnal bratrské a evangelické kazatele a školy, včetně univerzity, dal pod správu jezuitům, atd. Jde, jak jste postřehli, o rod, který by dnes chtěl »vrátit« rozsáhlé pozemky na jižní Moravě, vč. Mikulova, Valtic a Lednice. Budiž dodáno, že Karel Lichtenstein sám při konfiskacích majetků protestantské šlechty a majetných nekatolíků na sebe a svůj rod nikdy nezapomněl.
Lichtensteinovi je nutno připsat vypovězení Komenského, Hollara, Stránského a dalších ze země. Idea jednotného nazírání na všechno byla dovedena až do absurda a kdo se postavil proti, čekal ho těžký žalář, vypovězení ze země, nebo dokonce smrt. Začala vládnout jediná pravda, jíž ideologicky stvrdila katolická církev a mocensky vojsko.
A oněch tři sta let poroby? Nešlo o výmysl. A nikoli jenom o porobu náboženskou. Ale i o utlačování jazyka. V polovině 18. století se česky mluvilo jen na vsích, děti Čechů, Moravanů a Slezanů se sice mohly naučit psát a počítat česky, ale vyšší české vzdělání bylo pro ně zapovězeno.
Bílá hora byla sice jen jedna prohraná bitva, ale pro zbabělost vůdců a při nejasném programu, znamenala i ovládnutí všeho života v zemi. To katolicko habsburská moc zvládla náramně. Jenže pověstný »napnelismus«, jak známe z jedné z her W+V, vždy musí při přetížení jednou prasknout. V případě »Bílé hory« to trvalo tři sta let, ale nakonec se provaz opravdu přetrhl.
A poučení pro nás dnes? Nepřeceňujme »napnelismus«, ani význam poškozených Mariánských portrétů či jakékoli jiné ideologické náhražky. Jejich kouzlo může působit dnes, zítra, ale nikoli navždy, i zde platí, že jednou všechno skončí, provaz se přetrhne, idoly se ukáží jako nepůsobící a… a jsme zase u »napnelismu«.
Jaroslav Kojzar