Nad jedním výrokem

»Kdo odsuzuje odboj bratrů Mašínů, nechápe dobu, ve které žili«. Tak nám to nalinkoval Petr Blažek, jeden z hlavních es Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud by tato slova pronesl člověk, který je prožil, bylo by to smutné, ale mohl by to být jeho názor. Vždy se totiž najdou lidé, kteří byli nebo se cítili být poškozeni, zvláště pokud jde o ty poražené v únoru. Chápu, že ztratit majetek nebo cestu k moci muselo v odpůrcích poúnorového režimu vyvolat nenávist nebo odpor. Být něčím a pak ničím musí štvát. Živit se prací jako kdokoli jiný je také těžké, když do té doby na něj pracovali jiní. Může dokonce nebýt v souladu s vysněnými cíli, které za by za jiného povětří dokonce mohly být vzletné. Tak tomu také bylo v oné poúnorové době. Nechci však rozebírat pocity těch, co něco ztratili. Lze je z jejich hlediska myšlení pochopit. Pokud jde o činy, jde o jinou záležitost. Zákony se totiž musí dodržovat, a když je dodržovat nechtěli, pak museli počítat s tím, že je třeba stihne nějaký postih. Kdybych však omlouval vraždy ze svévole nebo jen jako osobní pomstu na někom jiném, než na tom, kdo třeba ublížil, či dokonce jako prapor pro následovníky, dostal bych se na úroveň těch největších primitivů a středověkého barbarství. A musím konstatovat, že mě docela těší, že se nikdo z poražených v listopadu 1989 nechoval stejně jako zmínění dva bratři. Také tehdy tomu totiž nebylo jinak. Vítězi vytvořili své zákony a poražení se jim museli přizpůsobit. Poúnorový režim je podpořil i ideologickými zdůvodněními. Ostatně, také ten polistopadový si vytvořil mnohá ideologická klišé.

Ale vraťme se k tomu, v jaké době jsme tehdy žili? Tedy, pokud jde o léta, v nichž bratři Mašínové a jejich druzi vzali zbraně do ruky. Ví to skutečně pan Blažek, kterému v listopadu 1989 bylo právě šestnáct a o padesátých letech se něco dozvěděl z knih anebo vyprávění těch, kteří byli mezi odpůrci nového řádu? Ví, že každý měl tehdy práci a nemusel se bát budoucnosti? Je jistě pravdou, že přednost měli ti, nebo jejich děti, kteří se před válkou báli o práci a často se ocitali mezi nezaměstnanými. Tehdy neexistovala taková záchranná sociální síť, jako je tomu dnes, která by je zachránila před umíráním hladem a záludnostmi počasí. Lidé žili nejen »v kolonkách«, ale také ve skalních »bytech« na Vidouli apod., a prudce rostl údaj o počtu sebevražd. Na druhé straně byli ti, co měli majetek a s penězi přečkali všechno či si dokonce mohli dovolit trávit léto v hernách francouzské Riviéry. Vymýšlím si? Nikoli. Mám na mysli konkrétního muže, jehož syn se po listopadu stal velmi slavným. Proto ti, co dělali únor, chtěli změnu a prosadili ji.

Na rozdíl od pana Blažka, žil jsem v té době a dlouhá léta byl pěšákem v mase mnohem zkušenějších. Obyčejný student, úředník a kantor. Nic moc. Když jsme vystudovali, čekala nás tehdy umístěnka a základní plat tisíc dvě stě korun. Umístěnka nám zajistila práci a republice odbornou pracovní sílu tam, kde potřebovala, často také byt pro učitele. Těch 1200 nebylo tolik, abychom si vyskakovali. Po zapracování nám byly platy srovnány na zvyklostní úroveň danou jakýmisi tabulkami. To se týkalo všech profesí a nebylo v tom nic příjemného, protože najednou jsme museli jít tam, kam jsme třeba nechtěli, i když řada z mých spolužáků se v takových místech zabydlela a zůstala v nich. Jenže republika to za tehdejších podmínek udělat musela. Učitele potřebovaly Podbořany, Kamenice n. L., stejně jako Praha.

Nemuseli jsme se povinně stát členy svazu mládeže, jak se někdy traduje. Znal jsem i takové nečleny. Nestalo se jim nic. Jedním z nich byl i můj kamarád, který se později stal, ač nečlen KSČ, navíc z »z kádrově nedobré rodiny«, šéfem významného archívu. Vydržel ve funkci snad třicet let a dokonce díky tomuto klidovému místu napsal velmi fundovanou odborně historickou knihu o první republice. V padesátých letech řediteli divadel byli i nestraníci a nevadilo to. Namátkou jmenuji Jana Wericha a Oldřicha Nového. Nečleny KSČ byli i předsedové družstev. Nejen těch zemědělských. Bylo to v době, kdy tlak ze zahraničí zlomil naše představitele a oni se nechali dotlačit až k procesům. Vůbec neomlouvá, že to nebylo z jejich hlavy.

Tehdy nám už sem z opačného směru posílali agenty a záškodníky. Říkalo se jim »agenti chodci« a byli vyškoleni i k zabíjení. Jejich hlavním úkolem však bylo ničit, získávat špionážní údaje a napomoci těm, kteří se stále hlásili k nim, aby se narušovalo hospodářství. To byla doba bratrů Mašínů. Když to přestalo, byli bratři už dávno za mořem.

Většina obyvatel žila tak, jako jsme viděli ve filmech. O tom, co se dělo nahoře a při střetech s odpůrci, jsme věděli málo. Prožívali jsme Dobrou píseň a chodívali na brigády pomoci zemědělcům. To jsme také viděli na stříbrných plátnech. Nepopírám, že byly natáčeny i bezduché agitky a tleskali jsme filmům, jako byl Rytíř zlaté hvězdy. Je to dnes lepší? Možná profesionálně lépe natočeno, pokud jde o filmaře.

V té době jsme na tom byli lépe než Rocco a jeho bratři či Zloděj kol aneboskuteční hrdinové popsaní v americkém filmu Sůl země. Většina z nás žila tak, jak jsme mohli vidět v Andělech či v Třech chlapech v chalupě. Měl jsem své prarodiče na vesnici a jezdil za nimi. Vím to. Na rozdíl od pana Blažka, učitele dějepisu, jenž se stal esem ÚSTRu.

Bylo po válce. Země se stále vzpamatovávala. Vzhledem k mezinárodní situaci musela být změněna výrobní koncepce a země směřovala k potravinové nezávislosti. Nebyly sice občas banány, ale chřupavé rohlíky a chleba, který několik dnů vydržel jako čerstvý, ano. Jednotky v JZD byly nízké, ale zato družstevní kuchyně vyvařovala za pakatel. Byl dostatek našeho levného ovoce a zeleniny a cesta vlakem stála »pár korun«. Auta byla sice na pořadník, ale benzin »byl za babku«, stejně jako oběd v restauraci. Brzy jsme měli své dederonky a silonky a nosili jsme »švédské košile«. Nebyl takový výběr ve zboží, ale to, co jsme měli na trhu, bylo kvalitní. Říkali jsme: Když se zdraží pivo, padne vláda, pivo se nezdražilo a vláda nepadla. Milovali jsme a nenáviděli. Někdo měl o něco víc, jiný zas o něco méně, ale každý si mohl naplánovat dovolenou i na příští rok, a třeba i to, že si do dvou let za přispění státu postaví barák.

Doporučuji proto panu Blažkovi, aby se ve svém snažení setkal i s lidmi, kteří žili zcela normálně, normálně vychovávali své děti a nesnažili se poškodit režim. Šlo o nestraníky, ale také i členy KSČ. Byli onou »šedou zónou«, kterou možná rozčilovalo, že nejsou otevřeny hranice, že přece jen těch banánů není dostatek a že právě na ně se nedostal byt z pořadníku, ale jinak vedli své děti k tomu, aby z nich vyrostli slušní a odpovědní lidé. Doporučuji mu, aby sejmul »brýle nenávisti« a podíval se na minulost pod zorným úhlem oné doby, i v porovnání se světem, a přestal ji vnímat pohledem pracovníka ÚSTRu, který plní zadání vítězů.

A Mašíni? Je možné obdivovat a omlouvat hrůzné vrahy, byť dnes ověnčené gloriolou »bojovníků proti komunistům«, hrdiny Třetího neexistujícího odboje, jehož existenci schválili zapšklí poslanci a senátoři a založili do zákonů? Pro většinu národa stále zůstávají především vrahy.

Jaroslav Kojzar