Na počátku byl příběh jakoby opsaný z národně pojatých učebnic. Skoro vzorový pro české probuzenectví. Jen stručně. Knihkupec Václav Klement prodávající leccos kromě knih, také jízdní kola, poslal svůj zakoupený bicykl, výrobek drážďanské firmy Seidl a Naumann, do jejich zastoupení – akvizice v Ústí nad Labem. Obratem dostal německy psanou odpověď, v níž se psalo, přeje-li si prý zákazník od nich cokoli, musí to psát »pro nás srozumitelným jazykem«. To Klementa velmi rozčílilo a rozhodl se, společně se svým konkurentem v prodeji velocipédů v Mladé Boleslavi, ale jinak také stoupencem všeho nového, založit firmu, jež by na trh nabídla česká kola. Tak vznikla továrna Laurin a Klement – Václav Laurin, zámečník s velikým technickým talentem byl totiž stejným nadšencem pro motory jako Klement. Jenže mu chyběl onen organizační talent, dodejme také obchodní, druhého Václava, tedy Klementa. Začalo období nejen spolupráce, ale i úspěšných technických prací obou dvou na motocyklech značky Slavia.
Ten nápad s názvem prý byl Klementův, tak to lze přečíst ve stručném životopise velkých osobností, jenž byl jako součást vydavatelského počinu vydán mezi válkami. Ještě za života Václava Klementa. Tak také je to převyprávěno všemi následovníky. Jisté je, že tu najednou vznikla značka, která brzy měla mít co říci do motocyklového a automobilového odvětví.
Na počátku tedy bylo kolo, abych si poněkud upravil Bibli. V malé pronajaté dílničce se dva nadšenci pokoušeli dát dohromady svůj český bicykl, s nímž by mohli jít na trh. To se psal rok 1895. Od pěti do jedenácti v noci tehdy dřeli a dřeli. Brzy s několika dělníky mohli začít nabízet. Jenže ve světě už byl nový vynález. »Motorové kolo«, kolo s benzinovým motůrkem. Klement zajel dokonce do Paříže, aby ho okoukal, později i do Londýna. V roce 1898 byla první motorka – Slavia typ A – na světě.
Nechci však být životopiscem pánů Laurina a Klementa či aut značky Škoda. Jen tedy stručně. V roce 1905 se už značně rozšířená »dílna«, vlastně továrna, pustila do výroby automobilů. Byla dokonce změněna v akciovou společnost (film Báječní muži s klikou to všechno vystihuje). Po stránce výrobní vznikl dvouválec Voiturre A. Firma začala na sebe vydělávat. Až důsledky Velké války poněkud přistřihly křídla dalším rozletům. Proto se v roce 1925 dohodou s plzeňskou Škodou, jíž vlastnil francouzský kapitál, stala její součástí, aby se po Druhé světové válce jako jedna část »rodinného stříbra« stala majetkem státu.
To vše už Václav Klement nemohl vědět. Zemřel v předvečer Mnichova, 13. srpna 1938, zatímco Václav Laurin byl už osm let mrtev. Ani jeden z nich však, poté, co plzeňské vedení převzalo mladoboleslavskou továrnu na automobily, neměl její další osud ve svých rukou. Byli sice po roce 1925 jmenováni do vysokých firemních funkcí, ale do chodu stále úspěšnější automobilky neměli co mluvit. A vlastně nakonec ani ředitelé ze vzdálené Plzně. Podnik se stal samostatným.
Mně jde však o něco jiného. O to, že Slavia či továrna Laurin a Klement, byly české a to na truc německé rozpínavosti a nadřazenosti nad Čechy, o to, že sen mít českou automobilku se nejen jim oběma splnil.
Nevím, jak by přijali stav po roce 1989 (resp. 1990), kdy česká vláda vedená Petrem Pithartem rozhodla, že bude prodána (předána) německému Volkswagenu. Prý proto, aby se dostala na světové trhy a mohla dále expandovat. Stalo se. To ovšem znamená, že veškerá aktiva začala směřovat do Německa, že němečtí akcionáři si polepšili. Nevím ovšem, na kolik z našich tehdy o věci rozhodujících úředníků či právě jmenovaných funkcionářů se dostaly akcie. Zda ti, co rozhodovali, obdrželi nějaké »všimné«. Dodnes nevěřím, že by to všechno v tak krátké době po listopadovém převratu bylo provedeno jen v zájmu značky. Nepochybuji ovšem, že automobilka Škoda velmi dobře prosperuje, i když v nejvyšším vedení se už dávno usadili »říšští Němci«, šéfem není nějaký český František Novák, ale od minulého roku Klaus Zellmer, rodák z bavorského Mallersdorfu.
Nebezpečí, že z významné světové značky se stane podružná výrobna Volkswagenu, že lepší sousta dostane Wolfsburg a na Mladou Boleslav zbyde jen právo přihrávky, je tu stále. Už jednou se taková varianta objevila na programu. Možná, že šlo o jakýsi »lakmusový papírek«, o vyzkoušení, co vlastně česká veřejnost ještě snese. Snad. Pokud jde o vládu, nepochybuji o tom, že snese všechno, zvláště když při tom nebudou dotčeny platy poslanců a ministrů. A ti ostatní? Zmíněné »české stříbro«? Zaměstnanost českých lidí? Odkaz pánů Klementa a Laurina? To jsou jen podružné otázky. Netřeba se znepokojovat. Stejně na jakémkoli rozhodnutí už nebudeme mít podíl.
Jen doplním. Dnes je to osmdesát pět let, co zemřel Václav Klement.
Jaroslav Kojzar