Mnoho státníků trpí chorobou, při které si nepřipouští myšlenku, že nemusí mít pravdu, protože to by podle nich znamenalo přiznat si porážku. Zároveň řada z nich rozhoduje o problémech, aniž by znali jejich podstatu. Také platí zásada, že se zrádci nemůžeme jít po jejich boku, protože kdykoliv zradí znovu. Nic neproběhne jen tak. Lord Halifax, předseda Sněmovny lordů, při návštěvě Německa na počátku roku 1938, dal jasně najevo, že Británie nebude mít zásadní výhrady, když si Německo bude chtít podmanit Rakousko, Československo, Gdaňsk a polské Pomoří, pokud to bude provedeno mírovou cestou. Snahu Němců o likvidaci československé a rakouské státnosti podpořil v lednu 1938 i polský ministr zahraničních věcí Józef Beck, ale nebylo mu sděleno a on nechápal, že Hitler zamýšlí změnit i polské hranice. Beck byl zaslepen nelibostí vůči Československu a prezidentovi Benešovi, kterým pohrdal.
Dne 28. 9. 1938 měl předseda britské vlády Chamberlain proslov v Dolní sněmovně, ve kterém zdůraznil eskalaci sudetské krize a vzpomněl důležitost svých jednání s Hitlerem a vřelé přijetí od Němců. Tvrdil, že díky těmto cestám se mu podařilo zachránit mír na základě rozumného kompromisu. S uspokojením jim sdělil, že ho Hitler zítra ráno zve na setkání do Mnichova společně s Mussolinim a Daladierem. Následovaly bouřlivé ovace ve stoje a poslanci křičeli: »Díky Bohu za našeho premiéra.« Jan Masaryk, který to vše z galerie sledoval, napsal do Prahy: »Je neštěstí, že tento hloupý a neinformovaný malý člověk je anglickým premiérem a doufám, že jím již dlouho nebude.«
Téhož dne panovala v prezidentské kanceláři na pražském Hradě ponurá atmosféra. Čekalo se na rozhodnutí, které bude vyneseno v Mnichově. Málokdo si dělal iluze, že to přinese něco dobrého vzhledem k tomu, jak se do této doby chovala Francie v područí Británie.
Mnichovská konference začala 29. září ve Führerově domě na Arcisstrase 12. Dům byl vyzdoben vlajkami Německa, Itálie, V. Británie a Francie, které vlály vedle typické nacistické výzdoby. Hitler okázale upřednostňoval Benita Mussoliniho, ale ostatní přítomní Němci se chovali k Italům povýšeně. Jednání začalo krátce před druhou hodinou. Čtyři státníci, každý v doprovodu jednoho spolupracovníka a Hitlerův tlumočník Schmidt se usadili kolem kulatého stolu. Hitler účastníky přivítal a hned představil svůj názor. Zdůraznil, že mu záleží na mírovém řešení, ale zároveň si neodpustil kritiku Československa i Beneše.
Po něm vystoupil Daladier, který se ani náznakem nesnažil s Hitlerovými požadavky jakkoliv polemizovat. Největší část jednání s Hitlerem a Mussolinim převzal na sebe Chamberlain. Hladký průběh jednání přesvědčil Hitlera, že se vše vyvíjí podle jeho představ. Mussolini hned v úvodu vytáhl dokument a navrhl, aby se jeho znění přijalo jako východisko k dalšímu jednání. Ve skutečnosti šlo o den dříve připravený návrh dohody, který sepsali Němci pod vedením Göringa, a který v tichosti předali Italům. Tímto krokem byl eliminován názor říšského ministra zahraničních věcí, von Ribbentropa, který upřednostňoval válku. Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini návrh odsouhlasili a začali ho detailně projednávat. Osud Československa byl od začátku zpečetěn. V 15:15 byla ohlášena přestávka na oběd a tím se dalo najevo, že dohoda bude jednoznačně přijata.
V 16:30 začala druhá část rozhovorů čtyř mocností v Mnichově. Zároveň přistálo letadlo z Prahy, ve kterém přiletěli dva čeští diplomaté, Vojtěch Mastný a Hubert Masařík, kteří na konferenci měli sloužit jako poradci britské delegace, bez práva hlasovat. V Praze zavládla iluze, že Daladier a Chamberlain se s nimi vždy poradí, než odsouhlasí jakékoliv Hitlerovy nové požadavky. Nikdo je po příletu nepřivítal, ani žádný člen britské nebo francouzské delegace. Bylo tam jen gestapo, které je v policejním autě odvezlo do hotelu Regina, kde zůstali na stáži před jejich dveřmi. Byl jim sdělen zákaz vstupu do města. Gestapáci jim po dlouhých tahanicích povolili zatelefonovat britským diplomatům. Po 19. hodině za nimi přišel Ashton Gwatkin, ale nesdělil jim výsledek dosavadního průběhu konference.
Francouzi se pokusili před německým záborem zachránit alespoň kousek opevnění na Moravě. Ale zároveň Daladier zdůrazňoval, že veškerou vinu za danou situaci nese Beneš, protože odmítnul sudetským Němcům autonomii. Jaksi opomněl, že naivita až licoměrnost Francie a Británie a ekonomická podpora Německu ze strany některých subjektů USA nakonec dopomohlo Německu k masivnímu zbrojení, a tím i k jeho výraznému posílení. Vše v rozporu s Versailleskou smlouvou.
V devět večer Hitler pozval přítomné ke slavnostnímu banketu. Angličané a Francouzi se však vymluvili na potřebu se spojit s vládami a odjeli do hotelů. Nechtěli svou zradu vůči Československu korunovat ještě oslavou. Diplomat Ashton Gwatkin splnil slib a pozval československé diplomaty do pokoje poradce britského premiéra, sira Horace Wilsona, kde tento v přítomnosti Gwatkina a ve shodě s nařízením Chamberlaina, jen suše představil schválený plán předávání jednotlivých úseků pohraničí Říši. Protesty československých diplomatů oba Britové nekomentovali. Pouze Gwatkin dodal, že pokud Československo plán nepřijme, budou další události jen mezi Československem a Německem.
Krátce před jednou hodinou v noci se podepsala dohoda zpečeťující dělení Československa. O půl hodiny později byli oba českoslovenští diplomaté pozváni do hotelového konferenčního sálu k setkání s premiéry Británie a Francie za přítomnosti Horace Wilsona, diplomata a spisovatele Légera a Ashtona Gwatkina. Schválený dokument o dělení předal československým diplomatům Daladier bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. Možná se hanbil. Podmínky dohody vyložil Chamberlain a poté se českoslovenští diplomaté mohli seznámit se zněním dokumentu. Britové dali jasně najevo, že sudetskou otázku považují za vyřízenou. Masařík se poté zeptal, zda »velká čtyřka« očekává od Československa nějakou odpověď. Po delším mlčení se ozval Léger, že se neočekává žádná odpověď, neboť se dopředu předpokládá, že vše bude přijaté. Československá vláda má pouze do sedmnácté hodiny vyslat svého zástupce na schůzi mezinárodní komise v Berlíně. Dále se musí dostavit odpovědný československý důstojník, aby se zúčastnil předávání prvního úseku pohraničí zástupcům Wehrmachtu. A tak 30. září, v sedm hodin večer, Mastný a Masařík byli příslušníky gestapa převezeni z hotelu na letiště. Do Prahy s nimi odcestoval Ashton Gwatkin, který po celou dobu předstíral spánek.
Chamberlaina na letišti i kolem něj čekaly davy lidí. Chamberlain vystoupil z letadla se širokým úsměvem. Původně měl na letiště přijet i král Jiří VI., aby pogratuloval k úspěchu, ale místo toho byl premiér pozván do Buckinghamského paláce. Britský premiér hned na letišti uspořádal tiskovou konferenci. Řekl: »Chtěl bych poděkovat britskému lidu za to, co udělal. Dále bych chtěl říci, že vyřešení československého problému, kterého nyní bylo dosaženo, je z mého pohledu jenom předehrou k větší dohodě, v níž celá Evropa nalezne mír.« Dále začal číst dokument podepsaný Chamberlainem a Hitlerem. Sdělil, že se s Hitlerem dohodli, že dobrý anglo-německý vztah má prvořadou důležitost jak pro obě země, tak i pro celou Evropu. Řekl, že dohoda vyjadřuje touhu obou našich národů již nikdy proti sobě nejít do války. Chamberlain dal najevo, že je naplněn pýchou z vlastního diplomatického úspěchu. Tento dokument připravil v noci sám a následující ráno ho po delším rozhovoru s Hitlerem nabídl k podpisu, který byl bez problému podepsán. To ovšem netušil, že pro Hitlerovu licoměrnost žádná dohoda není závazná.
Další bouřlivé přivítání čekalo Chamberlaina při setkání s králem a královnou. Třetí radostné přivítání se konalo před jeho sídlem v Downing Street 10. Chamberlain naivně věřil, že svým postojem a jednáním přivezl z Německa trvalý mír. Proto byl považován za národního hrdinu. Nikdo, mimo Hitlerova kruhu, netušil, že Mnichovská dohoda přinese jen hrozné následky.
Daladier na letišti Le Bourget byl připraven na nepřátelské uvítání. Ale realita byla jiná. Nikdo se neobíral zradou Francie vůči Československu. Panovala jen radost, že se Francie vyhnula další krvavé válce. Lid jásal, netuše, že nešlo jen o zradu spojence, ale o zradu, která napomohla k mnohem krvavější válce a hroznému osudu Evropanů.
Beneš se o Mnichovské dohodě dozvěděl 30. září o půl osmé ráno. Přestože počítal se špatnou zprávou, byl zdrcen a řekl: »Taková zrada Francie. Zradili nás úplně.« Jen ještě dodal, že je neuvěřitelné, když si myslí, že se tím zachránili před válkou. Beneš úředníky kanceláře informoval, že hodlá podat demisi, ale nesdělil datum. Poté odešel na setkání se členy politického kabinetu. Nálada přítomných byla nepřátelská. Beran, vůdce vládnoucí koalice, považoval Beneše za viníka této tragédie. Beneš jim sdělil své stanovisko: »Musíme přijmout ultimatum. Kdybychom nepřijali, zvolili bychom čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl prakticky vyvražděn.« Následně jim zrekapituloval politickou a vojenskou situaci republiky. Francie nás nepodrží, a i kdyby, zůstala by jen v Maginotově linii. Ale i to by stačilo, protože by Polsko nešlo proti nám a s Rumuny bychom se domluvili o míře jejich podpory. Francie nás však zradila a vsadila na britskou kolaboraci s Hitlerem. Britům jde jen o zachování kolonií a zadržení bolševismu.
Také dodal, že pokud by nám přišel Sovětský svaz na pomoc, musel by bojovat nejen s Německem, ale prakticky s dalšími, kteří jsou proti bolševismu. Takovou válku by nevyhráli. Zároveň připomněl, že podle jeho představy by mohli poskytnout leteckou i další podporu. Ale dodal, že neúspěšně usiloval, aby Kreml poslal své letectvo Československu na pomoc. Zdůraznil, že nějaký čas bychom se sami mohli bránit, ale Čechy a Morava by asi po třech týdnech padly do rukou Němců. Také řekl, že naše čest žádá bojovat, ale rozum žádá ubránit za všech okolností alespoň národ.
Následovala bouřlivá diskuze, ale nikdo se proti jeho názoru nepostavil. A tak všichni pocítili úlevu, když prezident prohlásil: »Beru na sebe velkou odpovědnost, ale dějiny se postaví na moji stranu. Předstoupím před ústavní soud a obžaluji se z porušení ústavy. Každý mi dá za pravdu, neboť celý svět kromě Sovětského svazu se sklonil před Hitlerem, a proto musíme ochránit alespoň národ.« Na závěr schůzky Beneš zatelefonoval sovětskému velvyslanci, Alexandrovskému, aby se naposledy ujistil, jak bude Sovětský svaz jednat. Ale velvyslanec nenabídnul nic konkrétního.
V 9:45 se sešla celá vláda. Premiér nové vlády Syrový řekl: »Ponechali nám volbu mezi vraždou a sebevraždou.« Následně ministr zahraničních věcí Krofta uvedl totéž, co Beneš sdělil na jednání politického kabinetu. Žádný z členů vlády nepožadoval odmítnutí diktátu a boj bez ohledu na následky. V 11:30 se členové vlády přesunuli na Hrad a čekali na definitivní rozhodnutí politického kabinetu a prezidenta. Beneš zdůraznil, že alternativou k přijetí diktátu je osamělý boj, který skončí zničením země. Také sdělil, že rozhodnutí o kapitulaci je hrozné, ale není nečestné vzhledem k absolutní převaze nepřítele. Poté se prezident s předsedou vlády vydali za ministry, aby jim toto rozhodnutí oznámili.
Na verdikt čekali i generálové Krejčí a Husárek, kteří přišli na Hrad, aby informovali o vojenské situaci státu. Vrchní velitel ozbrojených sil Beneše tvrdě kritizoval. Tvrdil, že vše by bylo jinak, kdyby se Beneš rychle dohodl s Polskem, aby zůstalo v konfliktu neutrální, neboť bez takové dohody je obrana před Německem nemožná. Předpověděl, že za této situace Poláci s Němci zaútočí. Proto nemá smysl se za dané situace pouštět do boje. Strategická situace republiky v této konstelaci je horší než beznadějná. Generálové i Syrový konstatovali, že neexistuje žádná šance se ubránit. Navíc nepřátelský postoj Polska znemožňuje ústup na Slovensko a bránit se tam do případné ofenzivy Ruské armády. Husárek zároveň řekl: »Bude-li nám dán rozkaz bránit se, armáda bude bojovat dobře a způsobí nepříteli značné ztráty. Ale pokud dojde ke stažení vojenských sil z obranného opevněného pásma, bude československá armáda rozdrcena bez ohledu na to, jak hrdinně bude bojovat.« Jediným generálem, který chtěl bojovat do posledních sil, byl bývalý carský důstojník Vojcechovský.
Mezitím se na Hradě objevil sovětský vyslanec Alexandovskij. Chtěl hovořit s vojáky, ale ani hlavní velitel, ani premiér Syrový ho nechtěli přijmout. Zřejmě tušili, že i on se je bude snažit přesvědčit k zahájení války. Nakonec však prezident zařídil, aby gen. Husárek přijal velvyslance. Alexandrovskij až do poslední chvíle vedl dvojí hru. Gen. Husárek mu musel vysvětlovat, proč by Rudá armáda nebyla schopna pomoci v boji s Německem, protože na jakékoliv změny bylo již příliš pozdě.
Ve 12:30 ministr zahraničních věcí Krofta přijal vyslance Francie, Itálie a V. Británie, kteří netrpělivě čekali na československé rozhodnutí. Krofta jim sdělil: »Podrobujeme se rozhodnutí přijatém v Mnichově, které bylo přijato bez nás a proti nám.« Francouz mu dal bezostyšně za pravdu a prohlásil bez sebemenší známky zahanbení, že i Daladier vyjadřuje svou upřímnou soustrast. Britský diplomat Newton se omezil jen na ujištění, že Chamberlain udělal pro Československo všechno, co bylo v jeho moci. Ital jen mlčel. Krofta pak prorocky řekl: »Nevím, budou-li z tohoto rozhodnutí v Mnichově mít prospěch vaše země. Ale jistě nejsme poslední, protože po nás budou postiženi i jiní.« Zprávu o přijetí diktátu oznámil veřejnosti předseda vlády, gen. Syrový, v pět hodin odpoledne prostřednictvím rozhlasu.
V pozdních večerních hodinách předal polský vyslanec Papée našemu ministru zahraničí tvrdé ultimatum ohledně Těšínska a odpověď požadoval do dvanácti hodin. Diplomaticky naznačil, že pokud Polsku nevydáme požadované území, bude to znamenat válku. V jedné z příloh Mnichovské dohody se uvádělo, že západní mocnosti během tří měsíců rozhodnou o budoucnosti polské a maďarské menšiny v ČSR.
Poláci vůči Československu systematicky vyvíjeli tlak na předání sporného území Polsku. Polské diverzní skupiny každou noc prováděli ozbrojené přepady našeho území. Na obou stranách byli mrtví i zranění. Po Mnichovské dohodě bylo jasné, že k válce s Německem nedojde, a tak slíbený územní obchod s Polskem už nebyl tak aktuální.
Dne 2. října 1938 začalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Období polského záboru Těšínska netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem tuto oblast obsadila německá armáda. Německá vojska obsadila Čechy, Moravu a Slezsko během 15. března 1939, což pod nátlakem Německa odsouhlasil prezident Emil Hácha a pražská vláda. Naše armáda byla svázaná rozhodnutím našich politiků a nemohla se postavit na ozbrojený odpor.
Státy, které tolerovaly nebo dokonce napomáhaly posilovat nacistické Německo, dnes opakují stejnou chybu a neuvědomují si, že z Německa nikdy nic dobrého nevzešlo.
František Krincvaj