Bylo mně dvanáct. Měl jsem za sebou bombardování Prahy, kdy jsme se s maminkou schovali v koupelně, a bomba padající na budovu rozhlasu nám tlakovou vlnou vytloukla všechna okna do kuchyně. V onom roku 1949 si mě jako premianta školy vybrali na měsíční výměnný pobyt s polskými dětmi. Poprvé jsem se tak ocitl ve Varšavě. Tehdy se nás naši průvodci, před tím, než nás odvezli na baltské pobřeží, pokusili seznámit s hlavním městem Polska. Z nádraží nás vedli k poškozenému a úmyslně neopravovanému památníku neznámého vojáka. Pomník obráncům ghetta ještě nebyl odhalen. Procházeli jsme ulicemi, jenže patřilo sem slovo ulice? Po obou stranách vyčištěné vozovky byly ruiny zničeného města. Ty se ještě od války nepodařilo odstranit. Hromady materiálu shrnutého do výše jednopatrového domu a v nich skryté osudy těch, kteří zde žili. Mnohé jsem si z té doby nezapamatoval, mnohé mně zůstalo navždy uloženo v paměti dodnes.
Proč o tom tak obšírně vykládám? Protože jsme tehdy procházeli bývalým ghettem, které se pokusilo zbraněmi odrazit nacistické ničitele a skoro měsíc dokázalo vzdorovat. Tehdy nám o onom povstání naši průvodci vyprávěli. Brzy jsem jejich slova většinou zapomněl. Bylo mně přece jen dvanáct. Později, při několika návštěvách polského hlavního města jsem se s historií povstání znovu seznámil. To jsem ovšem už měl za sebou návštěvy Terezína, Osvětimi-Březinky, Buchenwaldu či Salaspils, věděl o hrůzách z Treblinky, navštívil Kyjev s jeho Babim Jarem, podrobně se seznámil s osudem Židů v nacisty a banderovci obsazovaném Lvově a znal mnohé další souvislosti.
To datum, které ve mně vyvolalo zmíněné vzpomínky, je 19. duben 1943. Dnes bych vám chtěl stručně vyprávět příběh těch, kteří se dokázali postavit nacistické zvůli, i když věděli, že nemají naději na úspěch.
Bylo to v roce 1940, co se zrodila a hned začala uskutečňovat myšlenka na zřízení Varšavského ghetta. Zajímavé je, že ve stejném roce se začala pevnost Terezín měnit v další ghetto. I tady, stejně jako v Terezíně, nežidovské obyvatelstvo muselo opustit vybranou zónu a bylo to tu zaplňováno těmi, kteří podle Norimberských zákonů nebyli árijci. Postupně kolem vybraného prostoru začala vznikat zeď, aby nikdo, kdo se dostal dovnitř, nemohl odejít anebo aby se sem nemohlo dostávat cokoli zvenčí. Říkalo se této enklávě uprostřed města Der jüdische Wohnbezirk in Warschau – »židovská čtvrť ve Varšavě«. Byl to prostor o rozloze 2,6 km² a brzy v něm muselo žít na 450 000 svezených neárijců. Prvotní přesun se ovšem týkal »jen« 113 000 Poláků a 138 000 Židů. Počet obyvatel enklávy se však měsíc co měsíc zvyšoval.
Spojení se světem mělo být jen přes dřevěný most, jenže bylo i jiné. Polský odboj a odbojáři v ghettu dokázali propojit podzemními odpadovými a vodovodními tunely obě části Varšavy a jednotlivé domy navzájem. To umožňovalo přežít, protože dodávky potravin do ghetta byly minimální.
Vycházet se nesmělo. Celý prostor zvenčí hlídala Schutzpolizei, zevnitř pak židovská pořádková služba.
Přelidnění ovšem vyvolalo vyšší nemocnost, byl nedostatek léků, počet zemřelých se prudce zvyšoval. Nacisté však už měli své »konečné řešení«. Připomeňme Heydrichův projev z počátku roku 1942 ve Wannsee, kde se shromáždili zástupci nejrepresívnějších složek Říše.
Pokud jde o Varšavské ghetto, netrvalo dlouho a nacisté se ho rozhodli postupně zlikvidovat. Co však s jeho obyvatelstvem? Sto kilometrů od Varšavy se nalézal pracovní tábor Treblinka. Bylo ho třeba jen přeměnit na vyhlazovací. Protože Němci byli nejen cílevědomí, ale dokázali leccos rychle zorganizovat, mohl sem první transport zamířit už v červenci. Bylo v něm více než pět tisíc lidí, které muselo vybrat samo židovské vedení ghetta. Kam ovšem vybraní směřovali a budou dále směřovat, s tím nebylo vedení Judenratu seznámeno. Prý pouze věděli, že na východ. Tak tomu bylo, pokud jde o účastníky transportů, ostatně i těch z Terezína.
Tak to mělo jít týden za týdnem. Tři sta tisíc obyvatel ghetta skončilo svůj život v treblinském plynu anebo pod mučícími nástroji esesáků. Zpráva o tom se dostala až do Varšavy. Proto se podzemní »lágrové vedení« rozhodlo bránit.
Velká vysídlovací akce se uskutečnila 18. až 22. ledna 1943. Tehdy se obyvatelé ghetta poprvé začali bránit. Mrtví byli na obou stranách. Ke skutečnému povstání došlo až 18. dubna. Samotné boje však začaly 19. dubna. Byl to nerovný boj, v němž obránci ghetta věděli, že nemohou zvítězit. Nechtěli však »svou kůži prodat lacino«. Chyběla ovšem výzbroj, munice, těžší zbraně. Pomoc odboje nemohla být velká. Sám neměl mnoho zbraní (Armija krajowa a komunistická Gwardija Ludowa).
Židovský organizovaný odboj připravil bunkry, pevnosti, obranná místa, kryty. První střet wehrmacht, snažící se projít, prohrál. Po vstupu do ghetta se musel se ztrátami stáhnout. Při tom byly proti nim použity jen pistole, pušky, několik kulometů, ale velké množství »Molotovových koktajlů« a dalších po domácku vyráběných výbušnin. Němci naopak měli k dispozici děla, plamenomety, těžké kulomety, a později sem přesunuli i tanky. Jejich velitelem se stal SS-brigadeführer Jürgen Stroop, později povýšený do generálské hodnosti (SS-gruppenführer). Šlo o důstojníka, který nechal bez skrupulí vraždit a popravovat také ženy a děti (viz známé fotografie skupiny žen s dětmi s rukama nahoře, které jsou zachyceny ještě jednou, ale už postřílené esesáky).
Nacisté museli dobývat dům od domu. Své mrtvé nepřiznali. Zřejmě jich bylo do desítek. Obránců ghetta údajně tisícovka. Jenže nešlo jen o ty, co bojovali se zbraní v ruce, ale o ty, které bránili. Ty také Stroop zahrnul ve svém Raportu do Berlína. Šlo o hrůzné číslo: 56 065 obětí.
16. května vyčišťovací akce skončila dobitím synagogy. Ti, co zbyli, byli postupně posláni do Treblinky. Zbytek města nařídil velitel nacistické akce srovnat se zemí. Stalo se. Tak jsem ho ještě čtyři roky po válce mohl vidět i já, dvanáctiletý kluk.
Co zbývá? Ještě dodat, že stejně jako ve Lvově a Babim Jaru se vedle nacistů »na akci«, tedy na masovém vraždění, podíleli příslušníci ukrajinského SS-batalionu, kteří ke »grenadírům« přišli z banderovských tlup. Jejich účast se ani dnes nezpochybňuje…
Připomínám, abychom si byli vědomi…
Jaroslav Kojzar