Před nedávnem přívalové deště způsobily obávané bahnotoky, které následně vyplavily obec Dalešice na Jablonecku (jižně od Jablonce nad Nisou, neplést si s Dalešicemi na Třebíčsku) a způsobily v ní mnohamiliónové škody. Nemalé škody na samotné orné půdě se přitom nepočítají (?!). V zemi české nic nového pod Sluncem, takové průšvihy jsou na ročním i častějším pořádku.
Nebyl jsem tam, takže nechci příliš hodnotit konkrétní situaci. Údajně se nestala klasika z Litomyšle v srpnu 1984, tj. orba po spádnici, kukuřice lán a posekané vrby v okolí, takže bahnotok z velkého, k Litomyšli se sklánějícího pole, aktivovaný prudkými dešti, opakovaně dorazil až na historické náměstí města. Údajně v Dalešicích už proběhly komplexní pozemkové úpravy, tj. obec a pole v jejím okolí měly být před prudkými lijáky a jimi způsobenými bahnotoky zabezpečeny. Zdá se, že matka příroda o tom nevěděla a ukázala naši společnost v nedbalkách.
Problémem je liberální přístup
Druhý ministr životního prostředí Ivan Dejmal na jaře 1992 sice prosadil nový, poměrně moderní zákon o ochraně zemědělského půdního fondu (díky mu a jeho týmu za to), ale na jeho realizaci v praxi již neměl vliv. Ignorantský přístup k ochraně zemědělské půdy, která nás živí, snad nejlépe dokládá osekávání tohoto zákona na návrh některých poslanců, kteří o zemědělství a životním prostředí nevědí nic a nejsou ochotni se něčemu rozumnému doučit. Nechyběly ani opakované návrhy některých pravicových poslanců na úplné zrušení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu s tím, že jde o přežitek komunismu. Trapné, ale reálné.
Neméně trapná je mnohaletá tahanice o tzv. protierozní vyhlášku. Ministr životního prostředí Brabec nechtěl věc lámat přes koleno. Tato vláda sice nakonec protierozní vyhlášku schválila, ale v nevyhovující podobě. Někteří nevládní ekologové ji hodnotí ještě podstatně hůř než já.
Liberálně ekonomická hysterie má tu nectnost, že mimo jiné neumožňuje účinnou ochranu zemědělské půdy. Pod její taktovkou mohly vzniknout jen jednoduché a komplexní pozemkové úpravy, nemálo dotované státem. Jednoduché pozemkové úpravy znamenaly nejčastěji spíše symbolické rozdělení lánů polí podle vlastnických poměrů, aby každý vlastník věděl, která půda je jeho a kterou může obhospodařovat. Komplexní pozemkové úpravy obnášely zejména zpřístupnění pozemků restituentů výstavbou polních cest. Za příznivých okolností se tam ještě podařilo něco dalšího prosadit, například doprovodnou alej, zasakovací pás apod. Mnoho miliard korun šlo na pozemkové úpravy a jejich užitek pro ochranu zemědělské půdy je nízký.
Lze jistě namítat, že se tu a tam najde osvícený zemědělec, který svá pole zekologizuje, nejčastěji v rámci tzv. ekologického zemědělství (bez chemie). Ano, přidá zeleně víc, přidá i malé vodní plochy, nějakou tu protierozní mez apod. Viděl jsem u Nenačovic asi 1,5 kilometru renaturalizovaného koryta říčky Kačáku. Viděl jsem na jižní Moravě fotografie takového hospodářství mezi obřími lány orné půdy, takový malý zelený zázrak v kulturní pustině. Jenže kolik takových je? Jistě nejde o systémové řešení.
Nevládní ekologové s oblibou tvrdí, že se velcí a střední rolníci nechovají tržně. Zřejmě nevědí, co trh obnáší. Pokud je, zvláště pak za pravicových vlád, zemědělská politika Česka a od našeho vstupu do Evropské unie i politika Evropské unie pro naše zemědělce likvidační, snaží se naši zemědělci přežít, jak se dá, i cestou zanedbávání protierozních a dalších proekologických opatření. Na velkém lánu mají nižší měrné náklady na obhospodařování, což často znamená ekonomické (tržní) přežití. Pravda, občas přijde nepříjemné překvapení, jako nedávno v Dalešicích.
Představa, že je nutné velké a střední zemědělce zrušit a podporovat pouze zemědělce ekologické, je naprosto šílená, byť ji prosazuje část nevládních ekologů a Fialova vláda. Nebo snad nás naše zemědělství neživí?
Určitým problémem je i struktura zemědělské rostlinné výroby. Byly sice drasticky omezeny k erozi více náchylné širokořádkové plodiny (cukrová řepa, brambory), ale současně došlo k zásadní redukci pícnin včetně půdu významně zlepšujících a před erozí chránících jetelovin, protože došlo k drastické redukci živočišné výroby a píce nebyla kým zkrmovat. Naopak došlo k posílení pěstování obilovin. Tristní je, že se celá třetina produkce naší nejeroznější plodiny kukuřice užívá na výrob wsaqedxcu bioplynu. Ekologický zločin na naší půdě, dotovaný Českou republikou i Evropskou unií? Nezdá se mi takové hodnocení přehnané. Rozporuplně vychází i řepka olejka, zejména svou potřebou 10-13 chemických postřiků proti škůdcům za sezonu, nikoliv z hlediska protierozního. Asi třetina sklízené řepky neslouží výživě, ale výrobě bionafty. To je špatné. Nevyčítám to ale zemědělcům (ti se nějak živit musí), ale tvůrcům této podivné zemědělské politiky.
Co dělat?
Při idiotské politice Green Dealu se toho moc dělat nedá a to i s vědomím, že nás může čekat hlad, neboť české zemědělství nás neuživí a na dovoz dost možná nebudeme mít peníze, popř. nám je potenciální vývozci potravin nebudou prodávat v reakci na naši nepřátelskou zahraniční politiku vůči většině států světa, kterou se Fialova pěti, resp. čtyřdemoliční vláda snaží zavděčit našim západním protektorům.
Ať už se bude dít, co se bude dít, nutné je pole rozdělit úzkými lesními pásy místních dřevin tak, aby jednotlivá pole nebyla větší než 30 hektarů. Kde je to potřeba, musíme obnovit protierozní meze. Těmito opatřeními se omezí eroze a jiná degradace půdy, zvýší se zachycování horizontálních srážek (mlhy), zvýší se druhová diverzita. Musí se to udělat inteligentně tak, aby tím společnost nedorazila naše skomírající zemědělce. Také je nutné brát v úvahu, že nově vysazený lesní pás doroste a začne dostatečně plnit své ochranné funkce nejdřív za 30 let. Kácet je po deseti letech s tím, že své ochranné funkce neplní, je diletantství.
Je nutné vidět, že při stávajících méně než třetinových stavech skotu a prasat naši zemědělci nejsou s to dostatečně hnojit svá pole chlévskou mrvou a zlepšovat tak úrodnost půdy. Potřebný statkový hnůj vyžaduje stavy dobytka zhruba na úrovni roku 1989. I proto narůstá problém s vodní a s větrnou erozí a jinou degradací orné půdy. Idiotský systém oddělení rostlinné a živočišné výroby, v rozporu se staletými zkušenostmi, vnucovaný českým zemědělcům již 35 let, je nutné opustit. Jinak pole zemědělců, kteří nemají živočišnou výrobu, budou mít smůlu, protože je těžké hnojit statkovými hnojivy, když není k disposici statkový hnůj, který může vyprodukovat jen živočišná výroba a tu mnoho zemědělců pod tlakem pseudoreformátorů českého zemědělství i pod tlakem zhoršené ekonomické situace po roce 1989 zrušilo.
Jan Zeman