Povolební diskuse, kdy sjednocené levicové subjekty hledají východisko v opětné atomizaci, se mně nelíbí. Cestou není návrat zpět k situaci, kdy strany soutěžily o to, která dostane více hlasů a zaštiťovaly se Bohumínským usnesením, sociálně demokratickou názorovou pružností či nemožností zvítězit pod na odiv hlásanými komunistickými idejemi, a tudíž odpoutat se od KSČM. Rozdrobení pochopitelně vítá nejen sjednocující se pravice, ale také mainstreamový tisk. Prý, tehdy jsem se ještě neúčastnila politického života, Václav Klaus na návrh na zákaz komunistické strany měl prohlásit, že »oni se rozloží sami«. Nestalo se tak, ale vznik řady levicových stran či organizací už tehdy znamenal oslabení levicového hnutí, protože je doprovázela i osobní nevraživost, jak mně říkali pamětníci. To vznikem STAČILO! bylo zčásti překonáno.
Chceme-li však něčeho v budoucnosti dosáhnout, pak to může být pouze v jednotě. Levicové hodnoty jsou pro nás totiž společné a stejně tak cíle, tj. sociálně spravedlivější společnost. Jinak sice každé levicové seskupení dostane několik procent hlasů, ale dohromady to nebude stačit ani na jedno poslanecké křeslo. Proto je nutné oprostit se od subjektivity a najít shodný levicový program a s ním jít do příštích voleb. Bude to jistě těžké, protože i pravicové strany využívají sociálně zabarvená témata, a tak odlákávají levicové voliče. Bez sjednocování však není vítězství. Proto je třeba odmítnout partikulární zájmy a najít to, co je společné. Vybírat je třeba i známé kandidáty, kteří mají u veřejnosti důvěru a to nejen z vlastních řad, přestat při tom někoho vyřazovat proto, že sdílí na některé záležitosti jiný názor, ale v tom hlavním jde s levicovou většinou, vyvarovat se přitom subjektivismu a vybírat i z neorganizovaných sociálně smýšlejících jedinců. Pokud bude levice skutečně jednotná a všechny subjektivismy půjdou stranou, stane se silnou a pak žádné transakce a mediální znevažování jí nemůže uškodit.
Kateřina Jirousová