Každý panovník potřebuje svého rádce. Někdo má moudrého filozofa, jiný bývalého zkušeného státníka, někdo zase svého Rasputina nebo jinou postavu.
Mnoho lidí si v této souvislosti vybavuje jméno Petr Kolář, tzv. prezidentův přítel po boku. Není to filosof ani dřívější státník. Muž, který se v politických kuloárech objevuje tak často, až si mnozí říkají, zda na Pražském hradě není důležitější než samotný prezident. Kdo je tedy vlastně reálný prezident? Oficiální funkce jsou jedna věc, skutečný vliv druhá. A právě kolem této představy je třeba rozepsat alespoň politickou satiru.
Podobnost s Grigorijem Rasputinem je samozřejmě čistě literární nadsázkou. Rasputin byl podle legend tajemným našeptávačem posledního ruského cara Mikuláše II. a mnozí tehdy věřili, že bez jeho souhlasu se u dvora neudělá jediný krok. Dnešní politická realita je samozřejmě jiná. Dnes není třeba příliš moudrosti, neboť se lobbisticky prosazují zájmy korporací a jiných zemí.
Prezident Petr Pavel se o svých poradcích příliš nerozepisuje. Přesto bývá jeho přítel po boku veřejností často vnímán jako člověk, jehož názory mají na prezidenta značný vliv. Stačí si přečíst rozhovory s tímto pobočníkem, který v novinách dovysvětluje, co prezident nedokázal převyprávět. Satirik by mohl říci, že když Kolář zvedne obočí, na Hradě se mění kurz zahraniční politiky. Když kývne hlavou, prezident přikývne také. A když se zamračí, možná se zamračí i celé okolí Hradu.
Důležité je, že přítel po boku je dlouhodobě spojován s bezpečnostními a obranným firmami a působil také jako poradce společnosti Colt CZ Group. To vyvolává obecnou otázku, jak to právně posuzovat a zda jde o střet zájmů. Je možné silně ovlivňovat prezidenta republiky bez oficiálního právního ošetření této činnosti? Pak se objevuje konkrétní otázka: není zvláštní, když je patrně nejvlivnějším z lidí kolem prezidenta právě člověk s vazbami na vojenský průmysl, zatímco hlava státu často vystupuje jako hlas pro militarizaci a vyšší vojenské výdaje?
Ironik by mohl namítnout, že prezident snad ani nemusí mít vlastní názor. Stačí počkat, až vojákovi přijde stanovisko. Pak už jen stačí přikývnout, usmát se do kamer a oznámit veřejnosti, že právě takto velí státnický rozum. Už při prezidentské kampani v diskusích bylo vidět, že kandidát na prezidenta neměl po odříkání připravených tezí nic, co by dodal.
Každý tuto věc může posoudit sám a být zrcadlem dojmu, který část veřejnosti má: že skutečná moc se někdy neskrývá v reprezentačních sálech ani za prezidentskou standartou, ale v neformálních debatách, kde zaznívá hlas přítele, který nestojí na oficiálních fotografiích. Možná je to ale jinak. Kolik lidí věří tomu, že je Petr Kolář jen jedním z legálně evidovaných poradních hlasů, jehož význam bývá přeceňován, a že prezident je při všech svých rozhodnutích zcela nezávislý?
Rasputin by se možná jen tajemně usmál.
Jan Klán