Je třicet šest let po 17. listopadu, tedy toho, který se dnes slaví svíčkami a kytkou na Národní. Kytkou? Nikoli. Mnoha květinami. Také křikem navždy jediných hlasatelů pravdy a lásky. Na ty, kteří, podle jejich názoru, nemají právo položit květiny na vyhrazené místo na pražské Národní třídě. Přičemž většina z těch křičících ten listopadový den roku osmdesátého devátého nemohla ani pamatovat anebo dokonce ani nežila.
Ten den nezemřel nikdo. Jen šeptanda si vymyslela mrtvého. Vymyslela však? Nevymyslela. Šlo o hru československých a sovětských zpravodajských služeb, jež měla údajně za cíl svrhnout málo schopné stranické vedení. Jenže hra se vymkla z rukou. Všichni ji vzali příliš vážně. Nikdo si nechtěl hrát. Vždyť, jak se v dalších dnech ukázalo, až příliš živý byl student Šmíd – Růžička – poručík Zifčák, který měl zažehnout vzpouru. Nezažehl. Samo nejednotné stranické a státní vedení v následujících dnech, jak měl říci Zdeněk Mlynář, »hodilo moc na ulici, ať ji zvedne, kdo ji zvedne«.
Je osmdesát šest let od 17. listopadu 1939. Tehdy byli v kasárnách v Ruzyni zastřeleni představitelé studentského vedení a poté studenti nahnáni do vagonů a posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Řada z nich se nevrátila domů či se potýkala po mnohaměsíčním vězení s velkými zdravotními problémy. Zároveň, údajně na tři roky, byly zavřeny české vysoké školy. Na paměť této události vznikl Mezinárodní den studentstva, jenž v polistopadové euforii vítězové na dlouho vymazali z kalendáře.
Je uctít přijdou jen delegace anebo hrstka chápajících. Proč tomu tak je? Proč ten, kdo nepřijde na Národní a přijde jenom ke kolejím, je méně demokratický, než ti i několik hodin v chumlu svírající místo s rozsvícenými svíčkami? Za koho svítí? Za černé svědomí těch, kteří nepřišli ke kolejím? Proč v minulých letech ministryně Černochová nedovolila delegaci protifašistických bojovníků a několika politikům poklonit se těm zastřeleným v Ruzyni? Dnes ustoupila. Předseda Sněmovny je přece jen tak důležitý člověk, že před ním nelze zavřít pietní místo. O to víc se média budou snažit ho znevážit za to, že nepřišel na Národní, kde by ho mohli ti málo pamatující, ale o to aktivnější, vypískat? Vše v jednotné režii. Jen nevím, jakých Foltýnů.
Je 17. listopad. Nevím, komu se bude pískat na Národní, mohu jen odhadnout, komu pečlivě připravení především mladí lidé budou provolávat slávu. Babiš to nebude a zřejmě ani Klaus. Také on se znelíbil, když vyslovil realistický názor. Jen bývalý socialistický rozvědčík, jenž vlastně zradil přísahu, aby vzápětí přísahal na její opak, bude uvítán. Sklidí potlesk těch, kteří sem přišli, aby umlčeli jiné. A televizní kameraman to vše zachytí pro televizní vysílání. Show bude dokonána, protože tam v Ruzyni a u studentské koleje dole u Vltavy přece o žádnou show nejde.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.