Dvacátého června před sto šedesáti lety zemřel v Mariánských Lázních na nemoc doby – tuberkulózu – Václav Beneš, kaplan od kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož známe pod jménem Václav (Vácslav) Beneš Třebízský. Za svůj krátký život, dožil se třiceti pěti let, se zapsal mezi významné české autory, jež ve své době a dlouho poté si získávali srdce čtenářů. Jeho povídky jsou čteny dodnes, snad i proto byly některé zpřístupněny v elektronické podobě.
Naše seniorská generace řadu z jeho literárních děl zná z mládí. Patřily k čtenářskému výběru našich učitelů. Mělo to svůj důvod, zvláště v době, kdy u nás vládli němečtí okupanti.
Václav Beneš Třebízský, rodák ze vsi, která byla jen kousek vzdálena od Slaného, jednoho ze stěžejních husitských měst, od Zlonic s jejich hudební tradicí a od Peruce, kde se měla odehrát pověst o knížeti Oldřichovi a pradleně Boženě. Ostatně tento kraj byl zřejmě plodný na umělce. Narodili se v něm anebo působili malíři Navrátil a Filla, hudební geniové Dvořák a Lev, katolický dějepisec Václav Hájek, spisovatel Vrchlický, herečka a spisovatelka Scheinpflugová. Na dohled byl bájný Říp a prastaré sídliště knížat a slavný hrad Hazmburk. Především však pověst o Oldřichovi a Boženě s tehdy ještě zdravým dubem, který měli milenci zasadit, malého Václava jistě přitahoval. I vztyčený menhir uprostřed polí kousek od Třebíze a vyprávění, že dojde-li kamenný muž do Slaného, bude konec světa, ho inspirovaly. Jako kněz jistě znal také Hájkovu Kroniku a její vyznání lásky k zemím Koruny české, i když historicky ne zcela věrohodnou, a sám chtěl svým dílem přispět k jejich slávě.
Nebylo to však jednoduché. Rodina chudého krejčího z Třebíze viděla v tom, že jediný z pěti dětí přežil období dětských nemocí, zázrak a »zasvětila ho Bohu«. Poslali ho nejen k německým piaristům do Slaného, ale pak i na německé piaristické gymnázium v Praze. Znal se ze školy s Frídou – Vrchlickým a vlastně přátelství jim vydrželo až do Třebízského smrti.
Na rozdíl od Vrchlického jeho dráha byla určena jasně. Stal se knězem. Zastávek neměl moc – Líteň u Berouna a Klecany u Prahy. Kaplan, dál to nedotáhl. Nejen pro svůj věk, ale především pro své češství, které si přinesl z domova a nezlomila ho německy absolvovaná studia. To češství se projevilo v jeho literárních dílech. Tématy mu totiž byly »příběhy« z českých dějin, zvláště pak z období husitství, a životy českých osobností minulosti. Tak napsal romány Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna, V podvečer pětilisté růže – o posledních Rožmbercích, Trnová koruna – o Třicetileté válce – a povídkové knihy V červáncích kalicha, Pod doškovými střechami, Z těžkých dob, atd.
Sbíral také lidové pohádky a zachytil je písemně – Národní pohádky a pověsti, Ze sázavských letopisů, Z pověstí karlštejnského havrana, apod. Pro děti pak napsal řadu pohádek.
Smrt v třiceti pěti letech byla zásahem celé české literatuře. Ve své době byl dokonce hodnocen stejně jako Alois Jirásek. Jen tóniny jeho knih byly jiné. Jeho částečně pesimistický přístup kontrastoval s Jiráskovým optimismem. Svou roli sehrála jistě nemoc, která ho limitovala v počáteční dospělosti a donutila na rok přerušit studia, posléze pak tuberkulóza, jež vlastně způsobila jeho smrt. Pohled zpět byl však prostřednictvím jeho děl stejně poučný a ve své době velmi působivý. Proto ho také hodnotíme jako jednoho z nejvýznamnějších autorů minulosti, kteří dokázali boj o české písemnictví dovést až do vítězného konce a odhalit nám zákruty a problémy našich národních dějin.
Dnes, kdy kosmopolitismus se začíná prosazovat na úkor našeho národního »já«, globalismus i v tlaku na jazyk, často zdůvodňovaný svobodou, ustupuje před přemírou cizáckosti. Nechci být jazykový puritán, ale jazyk Třebízského a dalších autorů doby boje o národ napomáhal vzedmutí národního sebevědomí. Mohli na něj navázat Karel Čapek, Vítězslav Nezval, Fráňa Šrámek, Marie Majerová, Ivan Olbracht, Vladimír Neff, Jan Otčenášek, Valja Stýblová a vlastně svým způsobem i Bohumil Hrabal.
Na jazyk plný coolů, klearů, vocherů, free stylů, shoping center, marketů, rand-tablů, showtimů, all-inclusiv, last minut, check pointů, streetworkerů či třeba piercinků, se ovšem těžko navazuje. A přitom česká slova studený (chladný), čistý, poukaz, volný styl, nákup (nakupování), trh, kulatý stůl, vysílací čas, se vším všudy, na poslední chvíli, kontrolní bod, ten, který pracuje na ulici, pronikavý (průnik)… mají v češtině libozvučný tón, kdežto ta anglická, jimž mnozí z nás stále nerozumí, jsou jako rána kyjem.
Chápu ovšem, že být moderní, znamená pro pirátskou generaci nejen se okrášlit kérkou, tedy nechat se tetovat,ale mezi řečí alespoň jednou vyhrknout slovo wow, protože české »jé«‚ případně »aha«, by svědčilo o tom, že jste pouze český venkovský balík.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.