Winston Churchill ve své době řekl: »Diktátoři jezdí na tygrech, z nichž se neodvažují slézt. A tygři se stávají hladovými.«
Právě na jednom takovém jezdí náměstek ukrajinského ministra zahraničí a bývalý velvyslanec Ukrajiny v Česku Jevhen Perebyjnis. Nad notnými dávkami neomalenosti a neohraničené drzosti našich nových spoluobčanů se člověk už ani nepozastavuje, ovšem to, co v nedělních OVM předvedl zmíněný Perebyjnis, svědčí přinejmenším o tom, že ten jeho tygr trpí permanentní žravostí. Kdybych byl režisérem Otázek, vypnul bych ho z vteřiny na vteřinu. Perebyjnis nežádal, natož aby prosil, on vyhrožoval. On diktoval. Co nám diktoval?
Jevhen u Václava – 1
»Cílem je, aby Ukrajina vyhrála. Když bude pokračovat ochabování dodávek zbraní, tak se cíl vzdaluje. Abychom mohli pokračovat se vzdorem, potřebujeme masivní dodávky všech druhů zbraní. Dejte Ukrajině všechny potřebné zbraně, nebo budou bojovat i vaši občané.«
Jevhen u Václava – 2
»Svět by se měl sjednotit a dodat Ukrajině vše, co je potřeba. Masivní dodávky, ne to, co je dnes.«
Jevhen u Václava – 3
»Nechceme zákopovou válku ani zamrzlý konflikt. Náš cíl je osvobodit okupovaná území. Nejde to možná tak, jak bychom si to představovali, ale cíl zůstává, protože nemáme na výběr. Budeme pokračovat, aby nemuseli bojovat Evropani.«
Jevhen u Václava – 4
»Nemějme iluze, Rusko půjde dál. Samo se s tím netají. Proto je potřeba dát Ukrajině vše možné, jinak budou muset dříve nebo později bojovat i vaši občané.«
Rusko půjde dál… Klasický strašák, nejsa opřen o jediný konkrétní důkaz…, ovšem na duchem zdegenerovanou a dál degenerující veřejnost funguje náramně. Nelogicky. Nepochopitelně. A pochopitelněji o to méně, že jediným, kdo od počátku 90. let minulého století postupuje navzdory ujištěním o opaku dál (na Východ), je NATO.
Že si Rusko tu a tam dělá pořádek v bývalých republikách Sovětského svazu, je v kontextu silných vlivových zájmů Spojených států v těchto zemích (o tom však média mlčí) naprosto přirozené.
Nicméně, a to je podstatné, Rusko od rozpadu SSSR vojensky nikdy nepřekročilo hranice bývalého Sovětského svazu, což o NATO se pochopitelně říct nedá. Podívejte se na hranice NATO v roce 1990 a na ty dnešní.
Ještě drobnost k té Perebyjnisově obavě, že pokud nenakrmíme ukrajinskou armádu do stavu přežranosti, půjdou brzy bojovat i naši občané…
Milý Jehudo (pardon, Jevhene, ale to je prašť jako uhoď…), s tímhle v Česku nepochodíš, toho se tu většina nelekne, neboť většina českých občanů přímo dychtí po tom, aby mohla v dresu ukrajinské armády zakleknout či zalehnout do zákopů a zabíjet, zabíjet a opět zabíjet a k tomu i vraždit, škrtit, dusit a mordovat Rusy. Pětadvacet a více hodin denně, klidně si na to v práci vezmou neplacené volno, a natáčet o tom videa a selfíčka s hromadami mrtvých RuSSáků, které oni vlastnoručně postříleli, a krmit tím své profily na sociálních sítích atd., atd.
Obávám se, Jevhene, že tudy cesta nepovede… A kdo ví, zda vůbec ještě někudy vede a povede? Pekar v Kyjevě sice slíbil nehynoucí vojenskou podporu na věčné časy, ale divá matka pluku ve stejných OVM přiznala, že v zásobách české armády už není moc vojenského materiálu, který bychom mohli Ukrajině poslat.
Nuže, drazí vy válkychtiví spoluobčané, poněvadž již není kde brát (říká to přece ta nejvyšší), dojde na slova Perebyjnise. Vzhůru do boje! Takový Štědrý večer na frontě, pořádně nasvícený ruskými raketami… Co? Kam se hrabe smrček či borovička… A těch dárků, co vám Дедушка Мороз nadělí… Poděláte se z nich strachy. Hezké Vánoce.
Jan Čech
Diskuze je uzavřena.