Crans-Montana a vidění současného světa

Nemyslím si, že by některý ze čtenářů neměl alespoň minimální ponětí o tom, co se stalo ve švýcarském zimním středisku. Stručně: na Silvestra tam vznikl požár v jednom baru. Výsledek byl dramatický a tragický. Z více než tří set návštěvníků zahynulo (hlavně požárem) 40 osob a dalších více než 100 bylo zraněno, s různým rozsahem poškození, ale většinou vážně. Sjely se záchranné složky, přiletělo 11 vrtulníků a ti nejvíce ranění byli »distribuováni« do nemocnic nejen v bohatém Švýcarsku (nestačila kapacita specializovaných pracovišť), ale i do Itálie, Německa, Belgie, Francie.

A teď velký »myšlenkový« skok. V naší společnosti se dlouze a vášnivě diskutuje, kolik má dát naše společnost na »zbrojní« výdaje. Mluví se až o pěti procentech HDP. Podíváme-li se na fakta uvedená v první části textu, pak částka 5 % je úplně směšná svojí malou výší. Co je to za nesmysl? Počítejte se mnou a sledujte mojí argumentaci!

Na internetu jsem narazil na inspirativní web – https://outrider.org. Zde lze dohledat zajímavé informace. A za pomoci tohoto zdroje udělejme si malý virtuální pokus. Co by se dělo v situaci, kdy by došlo k velkému konfliktu. Česko je sice pravděpodobně vzdáleno od frontových linií. Ale je nutno na ně dodat dostatek vojenského materiálu, i přes naši republiku. Takže i úder na dopravní hub (starou terminologií dopravní klíčový uzel) je logický. Vyberme si město Hranice, zde je křížení klíčových železničních tratí (směr západ-východ i napojení na směr jih-sever), nedaleko dálnice přes snadno průchodné sedlo mezi Moravou a Slezskem (Polskem), nedaleko docela významný vojenský újezd (kdysi odpalovací stanoviště pro rakety středního doletu) atd. Takže takový úder obdobou bomby použité na Japonsko by znamenal (podle výše využitého webu) okolo 3000 mrtvých (z 18 tisíc obyvatel jen města bez okolí), o trochu více (3200 lidí) zraněných. Podle veřejných informací, velká část z nich bude mít devastující popáleniny (obdobně jako v Crans Montagne). Kolik jich v podmínkách našeho zdravotnictví má šanci přežít? Desítky, stovky? Kolik máme popáleninových specializovaných pracovišť a s kolika lůžky? Aby bylo zdravotnictví schopno alespoň trochu zvýšit šanci na přežití v takové válečné situaci, muselo by se do něj nalít tolik peněz, že si to česká vláda a čeští občané ani nedovedou představit.

Další podnět k přemýšlení. Možná, že jste slyšeli o mini pivovaru Cobolis (v Ládví v Praze 8). Zde byly využity podzemní prostory, kde postavili potřebnou pivovarnickou technologii. Kdysi za reálného socialismu zde byly (údajně) sklady CO – civilní obrany. Nejspíše pro případné využití obyvateli sídliště. Má někdo dojem, že nyní by toto nahradilo využití stanice Metra jako vše nahrazující ochranný systém obyvatelstva? A kolik je nyní Praha schopna reálně evakuovat obyvatel města v případě ohrožení a jak by to provedla, autobusy jako před Listopadem? Vraťme se k Hranicím. Máme vůbec něco, co bychom jejich (přeživším) obyvatelům mohli rozdávat? Léky, potraviny, náhradní ubytování atd.? Pokud ano, pak je to dobře utajené, že o tom nikdo neví. Ale spíše ne.

Zpět k 5 %. Myslíme-li to vážně, že jedinou naší záchranou budoucnosti (jako liberální demokracie, ale v podstatě jako jakéhokoliv státu pro občany) je lití peněz do lepší a lepší, větší a větší armády, pak se občané musí rozhodnout, co vlastně chtějí. Zda přežít nebo vyhrát na frontě, kdy by ale tito »vítězové« z fronty možná neměli kam se vrátit a určitě ne ke svým blízkým zanechaným v zázemí, které na takový střet není vůbec připravené. Jak tedy rozdělíme prostředky, které jsme ochotni investovat do »obrany«? Na to by měla odpovědět celospolečenská diskuse.

Slyšíme, že je potřeba účinně »odstrašovat«. Lid prostý tomu rozumí tak, že proti silnému protivníkovi (v našem případě třeba NATO) nikdo nepoužije zbraně »posledního dne«, tedy dnes nukleární potenciál. Ono to může být pravděpodobné, ale není to jisté. Vzpomínám si na soukromé diskuse někdy v osmdesátých letech minulého století. Zazníval docela relevantní argument, že vojenské (ale i politické) vedení sovětského bloku, a především SSSR je věkově staré. A tito maršálové, účastníci slavného vítězství v 2. světové válce, velcí vítězové bitev, jsou (mentálně) připraveni »bránit socialismus« v případě možné absolutní porážky své země a použít všechny zbraně, které jsou k dispozici, ať to stojí, co to stojí, a bez jakékoliv diskuse s vlastním lidem o budoucích cestách. A že tyto myšlenky nebyly cizí ani americkým generálům lze vyčíst z historie Korejské války (gen. Mac Arthur spolu s presidentem Trumanem), či ve Vietnamské válce (gen. Westmoreland, 1968). I oni vážně řešili a připravovali použití jaderných zbraní. Kromě několika málo vzácných výjimek, to tak v historii vždy bylo, ne vždy se ohlíželo na ty, kterých se klíčové individuální rozhodnutí nejvíce dotkne. Proč by nyní tato varianta »vítězství« byla absolutně nemyslitelná? Složitá a nepřehledná situace po vítězství Západu nad východním blokem vedla k takovým složitým diplomatickým »tanečkům« okolo roku 1990. Bylo to sice vítězství Západu ve studené válce, ale nikdo přesně nevěděl, jak by dopadla horká válka, kdyby tehdy náhle (a možná i náhodně a nechtěně) propukla. Vágně formulované sliby dávané původně SSSR a pak Rusku, že s rozšiřováním NATO (na východ) se vlastně nepočítá, tlak na rychlý odsun vojsk z Československa, NDR a dalších zemí a další »vstřícné« kroky Západu. V Budapešti (1994) v přijatých dokumentech (memorandu) šlo hlavně a především o to dostat pod kontrolu jaderné zbraně z Ukrajiny, ale i z Běloruska a Kazachstánu. Ve všech těchto státech byla situace ještě nejasnější než v Rusku, tam už měli za Západu nové ruské »špičky« přece jen lépe přečtené. Proto se cítili bezpečněji, pokud jsou tyto zbraně jen v jednom »košíku«. A v takové situaci se slibovalo a podepisovalo vše, co tomuto záměru pomáhalo.

Někdy v druhé polovině »devadesátek«, kdy se postkomunistická střední a východní Evropa stabilizovala a bylo již daleko jasnější, kdo kde drží jaké karty a s kým je možno »spolupracovat« i kdo je budoucí partner či spojenec – ti pak byli vzati do NATO. Došlo také k rozdělení dealu, Ukrajina byla převzata přímo USA. Země jako Moldova, Pobaltí mělo v odpovědnosti Polsko. Tehdy byly například české docela úspěšné firmy působící v ukrajinském uhelném průmyslu velmi rychle vytlačeny americkými náhradami. I první »vládci« Ukrajiny (jako byl prezident Kučma, ale i J. Tymošenková a další premiéři) docela úspěšně spolupracovali s Ruskou federací, ke spokojenosti obou stran (a kapes zainteresovaných na obou stranách). Teprve po projevu V. V. Putina (2007) na mnichovské bezpečnostní konferenci se ukázalo, že détante pod taktovkou Západu poprvé narazilo na realitu nového formování sil ve světě. A od té doby určitě nedošlo k efektivnímu hledání cest k transformaci světového řádu, do kterého by byly zahrnuty nové státy a společenství, které se hlásí o své místo (nejen Čína, EU, ale i BRICS, Indie apod.). Ke světovému »stolu« se chce plnoprávně vrátit i Rusko.

Jak tedy dál? To by mělo být obsahem široké občanské diskuse v naší společnosti, v Evropě i ve světě. Představa všeobecného jaderného odzbrojení je (za současného geopolitického rozložení sil a zájmů) nerealizovatelná. Lze ale udělat některé dílčí kroky. Například vrátit se k formě tzv. helsinského procesu. Jak uvedl Walter Baier, předseda strany Evropská levice: »Jednoduše řečeno: ve světě s pokročilými zbraněmi a šířící se jadernou technologií skutečná bezpečnost nepochází od snahy jedné strany překonat druhou. Opak je pravdou. Znovuvyzbrojení vede k protizbrojení, a to spouští další eskalaci. Konečný výsledek? Větší nejistota pro všechny. Podpisem ‚Helsinek‘ se SSSR a USA nestaly přáteli, ale shodly se na zásadní myšlence – k zamezení války je zapotřebí určité míry respektu a spolupráce. Tedy, že svůj ideologický konflikt nemohou řešit vojensky. Shrnuto platí – Mír spočívá na spolupráci, což potvrdily ‚Helsinky‘.«

Aby bylo možno rozumět současnému světu, je potřeba i v myslích překonat určité stereotypy z minulosti. Bohužel zatím se to moc nedaří, a proto jediným východiskem (v podstatě nesmyslným) je dávat více a více na »obranu«, která ale velkou většinu občanů neochrání a potenciálního protivníka (možná) neodradí. A peníze také nejsou všechno. Občané musí mít pocit, že tyto výdaje mají smysl. I pro ně. Uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet, ale diskuse o procentech jen odvádí pozornost od podstaty.

Snad silvestrovské neštěstí ve švýcarských Alpách nebude jen impulsem k vyjádření soustrasti, ale také k hlubšímu zamyšlení o souvislostech. I o tom, co by bylo dobré dělat, aby nedošlo k daleko větší a nenapravitelné světové tragédii.

Jiří Málek