Ti tři – Kubiš, Gabčík a Valčík, na nějž se neprávem zapomíná – možná onoho 27. května 1942 nevěděli, co může a vlastně bude následovat. Tehdy provedli atentát na Zatupujícího říšského protektora, šéfa všemocného Reichssicherheitshauptamtu, generála SS, kdysi námořního důstojníka a obstojného šermíře a houslisty Reinharda Heydricha.
Tento muž odsud z Prahy nejen řídil dění v protektorátu, ale i z Berlína, kam pravidelně dojížděl, veškeré gestapo, tajnou státní německou policii, uniformovanou, tedy i kriminální policii, výzvědnou službu nacistické strany a věděl toho tolik, že prý jako supi se po jeho smrti Himmlerovi lidé vrhli na jeho trezory, a to dřív, než stačili Hitlerovi hlásit, že »bůh smrti« je mrtev. Ale to předbíhám o několik dnů, protože pár následujících ještě prožil v péči německých profesorů na pražské Bulovce a zdálo se, že se zmátoří.
Ti tři atentátníci sem přiletěli z Londýna. Prý na pokyn plukovníka Františka Moravce, který se v pamětech hlásí jen k tomu, že zajišťoval příkaz prezidenta. Beneš se k akci po osvobození však nevyjádřil. Jak to tedy vlastně bylo? Je docela pravděpodobné, že přesně tak, jak to Moravec popsal ve svých vzpomínkách, ale nemohlo to být i jinak? Koluje informace, že Moravec napojený na britskou tajnou službu MI, jen plnil svým rozkazem odstranit Heydricha její přání. Heydrich prý byl blízko k mocenskému ovládnutí Abwehru a ten prostřednictvím samotného jeho šéfa admirála Canarise byl napojen přímo na Brity. Jeho smrtí by se transakci zabránilo a to bylo přece v zájmu Londýna.
Všechno je možné, ale držme se spíše varianty československé akce, i když o lednové konferenci ve Wannsee, kde Heydrich vydal směrnici o »konečném řešení židovské otázky«, se už mohlo v zahraničí vědět. O tři týdny později v dalším shromáždění nacistických špiček, tentokrát na Pražském hradě v tzv. Německém sále, řešil zase v podobném duchu »českou otázku«. O tomto projevu se prý nevědělo, ale o dokumentu, který v podobném duchu vypracoval K. H. Frank a něco přičinil tehdejší protektor von Neurath, se vědět mohlo. Také o vlně zatýkání, jež dokázala eliminovat nejen zbytky Obrany národa, vojenského ilegálního vedení odporu, stejně jako komunistů, v níž uvázli v síti nejen Tři králové, spojky na Londýn, ale také informátor našich zpravodajců Paul Thümmel. To vše mohl Londýn spojovat se jménem »boha smrti«, který na jedné straně navýšil dělníkům příděly a na druhé nechal víc zaplňovat koncentráky. To všechno mohlo mít vliv na osudové rozhodnutí.
Především však byla ve hře prestiž londýnské vlády a samotného prezidenta. Nevyčítejme Benešovi tuto možnost. Spojenci tehdy nebyli spokojeni s klidem v protektorátě a dávali to najevo. Známe i kritický přístup sovětské strany, jenž se projevil i při podpisu moskevské smlouvy o spolupráci. Proto si v Londýně mohli říci, a pravděpodobně také i řekli, že je třeba učinit něco, co Československo povýší na vyšší stupínek mezi bojujícími národy. Tak asi vznikla idea zavraždit Heydricha, protože pouhé odstranění Emanuela Moravce nebo třeba některého z kolaborantských ministrů by nedosáhlo potřebného efektu.
Akce se tedy uskutečnila. Nebýt pomoci obyvatelstva, jež tak dávalo »svou hlavu na špalek«, nemohlo by k ní dojít, i když sokolové z organizace Jindra, především profesor Vaněk, upozorňovali dokonce i Londýn na možnost zvýšených represí. Otázka tedy zněla: Vyplatí se takový čin?
Jen v období 27. května až 3. července bylo stannými soudy odsouzeno k smrti 1327 osob a rozsudek byl okamžitě vykonán. Muži i ženy! Důvody? Údajné schvalování atentátu, ale většinou všechno jiné, co bylo možné skrýt pod zmíněnou floskulí. Tak na střelnici v Kobylisích či jinde byli zastřeleni expremiér Eliáš, český běžecký rekordman komunista Rošický, spisovatel Vladislav Vančura, herečka Lída Plachá, sociální demokratka Plamínková, ředitel Kooperativy Ludvík a další představitelé vědy, kultury, vzdělanosti. Byli zastřeleni muži z Lidic, ženy poslány do koncentračního tábora a skoro devadesátka dětí zavražděna s největší pravděpodobností ve Slezsku v plynové komoře, zastřeleni muži i ženy v Ležákách, na tři tisíce židovských občanů posláno do plynových komor v Birkenau. Život nakonec za pomoci zrady ztratili i samotní atentátníci a jejich druzi z Anglie.
Otázku, zda tedy atentát splnil svůj účel a napomohl »naší věci«, lze asi odpovědět kladně. Po osmdesáti letech se ovšem na akci díváme jinak, než tomu bylo bezprostředně poté. Prestiž dr. Beneše byla zvýšena, ale nejen jeho. Celého našeho státu. Navíc o hrůznosti nacismu se dozvěděl každý, i ti ve světě, kteří stále ještě pochybovali. To také bychom měli dát na »misku vah«.
Jaroslav Kojzar