Podle Českého svazu zpracovatelů masa schází v naší zemi kolem pěti tisíc řezníků. O učňovský obor řezník-uzenář není zájem. Obecně není zájem o učňovské obory z důvodu nikoli neznámých – fyzická práce se po roce 1989 demokraticky a svobodně stala nejméně vyhledávaným zdrojem obživy. Upřímně řečeno – u toho řezníka to docela i chápu. Chov vepřového se za posledních 32 let řítil do cíle tak strmě, že populární Holmenkollen je oproti tomu mírný kopeček pro lyžařské sjezdaře-začátečníky.
S nadsázkou a hrstkou cynismu řečeno – jak prozíravé neučiti se dnes řezníkem. Vždyť už bezmála není co porážet. Koho – to by člověk věděl, ale od tohoto tu řezníci nejsou.
Nicméně teď vážněji… Dostáváme se totiž do jakési zapeklité spirály či bludného kruhu, v němž sebou plácáme jako nudle v bandasce. I kdybychom toho vepřového z vlastní produkce měli dostatek, nebude ho zase mít kdo porazit a zpracovat, neb absentujících pět tisíc řezníků je číslo jako hrom.
Použiji-li ono již značně omšelé, avšak stále vypovídající – že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, tak to ucho se již utrhlo. Nejen řeznické. I pekařské, cukrářské, uzenářské, kuchařské… zůstanu-li v potravinářském průmyslu, aniž bych zacházel mezi ostatní průmyslová odvětví, kde je situace minimálně stejná, ne-li horší.
Co s tím? Po pravdě? Teď nic. Protože práce ztratila respekt. Pokud rodina a škola nezačnou vychovávat budoucí generaci k úctě a potřebě manuální práce, nikam se nepohneme. Ajťáků nebo markeťáků máme sice »bambilióny«, ale ti nám půlku prasete nerozbourají…
Pavel Vortuba