»Rozhovory, reportáže, podcasty a mnohem více. BEZ ZÁBRAN A BEZ CENZURY. Názory a debaty bez cenzury. Politika, věda, besedy se zajímavými lidmi. Informace mnohdy kontroverzní.« To jsou úvodní informace, které přivítají návštěvníka na stránkách alternativní televize Petr Bureš TV, jež si postupně získala velkou oblibu na vlastenecké scéně. S jejím hlavním provozovatelem, který byl v minulosti aktivní i v komunální politice coby zastupitel svého rodného Štětí na Litoměřicku, vznikl nejnovější rozhovor iportaL24.cz, kde je tentokrát on v roli respondenta. »Média by měla být pořád hlídacím psem, i když se v říjnu změní vláda,« tvrdí.
Jak vlastně vznikl nápad na to, spustit vlastní televizi? Byl to vždy váš sen?
Nene, to bylo tak, že jsem byl v roce 2014 na Vratimovském odborném semináři, kde dělával Karel Klimša velké debaty od rána do pozdního odpoledne. Mluvila tam spousta zajímavých osobností, v sále bylo 500 lidí a mě to strašně nabilo energií. Ptal jsem se tenkrát předsedy OV KSČM Litoměřice Pepy Šenfelda, proč něco podobného neděláme i u nás. A on mi na to odpověděl, že je to dobrý nápad. Dali jsme se dohromady, já, Pepa, jeho pravá ruka Soňa Grochalová a Jitka Sachetová, tenkrát ještě krajská radní, a uspořádali jsme první Litoměřický seminář, kde byl třeba Miloslav Ransdorf a spousta dalších zajímavých lidí. Pozval jsem dva kameramany, aby to natočili, a já kvůli tomu založil i YouTube kanál. Ani nevím, jak se tehdy nazýval, ale asi jsem tam dal své jméno. Rok se nic nedělo a pak jsme tam zase něco připojili. Potom jsem začal zvát do Štětí lidi, jako je Ilona Švihlíková a další, a besedy jsme vždycky natočili.
Jenže přišel covid. V roce 2020 se nesmělo nic dělat a mně to bylo líto. Doma jsem se nudil a byl zavřený v lockdownu. Mluvil jsem s Pepou Skálou a dalšími lidmi, co jezdili na naše besedy – pojďme udělat rozhovory na dálku, třeba přes Skype. Slyšel jsem: »A bude se na to někdo dívat?« Řekl jsem: »Třeba ne, ale máš něco lepšího na práci? Děláš teď vůbec něco?« Odpovědí bylo, že ne, vždyť se stejně nic dělat ani nedalo. No a pak na mě úplně náhodou večer vyběhlo video, jak se stát youtuberem. Tam byly základní rady, jak zajistit, aby to fungovalo, jak budovat komunitu lidí a jak být zajímavý. Například jak je strašně důležitá pravidelnost. Začal jsem se učit něčemu úplně novému, trošku punkově a víceméně z nudy.
Kolik času tomu věnujete nyní?
Dneska je to moje hlavní náplň. I když nenatáčíme, denně chodí 150 mailů, tisíce komentářů, je to prostě náročné. Ale nejsem na to samozřejmě sám, je nás 7 až 8 lidí, s nimiž to celé dáváme dohromady.
Jak se vlastně v téhle době žije alternativnímu médiu? Mnozí kolegové si stěžují, jak jim dnešní mocní házejí klacky pod nohy, a přiznávám, že i iportaL24.cz by mohl vyprávět…
Musím přiznat, že od doby, co je Trump u moci, se pravidla změnila. Má to pozitivní dopady na fungování platforem v tom, že není tak tvrdá cenzura a že nás více méně nechávají nějak přežít. Obávám se, že to je jen dočasné, ale změnu vítám, protože předtím to bylo jako kličkování v minovém poli. Konkrétní klíčová slova se vůbec nesměla vyslovovat. Já jsem vždycky hostům říkal – například když hrozilo, že se bude někdo bavit o covidu – prosím vás, nepoužívejte slovo »covid«, použijte »čínská chřipka«. Lidi to pochopí. A nepoužívejte »vakcíny«, řekněte »včelička«. Lidi vědí, o čem to je, ale algoritmus to neví. Takže já jsem musel vymýšlet tyhle opisy, a hlavně se nesměly říkat názvy firem, což je úplně nejhorší pro řešení. Zkrátka jsme museli vymyslet, jak fungovat, protože jsme byli mnohokrát zavření a »zabanovaní«, nesměli jsme vysílat a byli jsme různě upozaďovaní.
A zase na druhou stranu, díky kolegovi Pavlovi, který je výborný markeťák, jsme vymysleli postupy, jak proti tomu bojovat. Jednak investicí do správného cíleného marketingu a jednak nám také pomohla Česká televize.
Česká televize? Jak to?
Před časem vysílali nějakou reportáž o KSČM, a nevím proč, někdo, kdo tu reportáž dělal, použil moje ilustrační záběry z besedy ve Štětí. Protože už jsme měli televizi rozjetou a zaregistrovanou, museli napsat zdroj YouTube/Petr Bureš TV. Měl jsem tehdy víc než tisíc odběratelů a po té reportáži najednou došlo ke gigantickému růstu. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co se stalo, ale pak mi lidi řekli, že moje záběry byly použity v ČT a že jsem tam byl jmenovaný. A tyto záběry nám strašně pomohly!
A pak taky Parlamentní listy, které sdílely můj rozhovor s paní Vitáskovou a udělaly z toho celostránkový článek. To bylo také fajn! Partnerství máme i s Naší pravdou, kde si navzájem propagujeme příspěvky. Snažíme se to propojovat, navíc teď naštěstí začíná fungovat spolupráce mezi jednotlivými alternativními televizemi, ať je to Raptor TV nebo KTV Live a další. Nebo sdílíme obsah i s paní Bobošíkovou…
Pomáháme si i v tom, že jsme dospěli k závěru, že nemá smysl, když na jednu akci přijedou tři lidi s třemi kamerami. Je zkrátka dobré se domluvit. Franta pojede tam a tam a nasdílí to všem. A Pepa dorazí na druhý konec republiky a taky to nasdílí. Snažíme se to tímto způsobem propojovat. Jednak si snižujeme náklady a jednak jsme efektivnější, protože pobereme více dění po republice. Jde to pomalu, ale zaplaťpánbůh to začíná fungovat.
Rád slyším, že na alternativní scéně kvete spolupráce, ale zeptám se vás naopak na mainstream. Proč jsou novináři z médií hlavního proudu tak jednostranní? Je to i jejich názor? Nebo jsou za to někým placeni? Anebo se bojí?
Platí kombinace těch faktorů. Teď to vezmu na sebe, protože ještě do roku 2014 já jsem byl konzumentem mainstreamových médií. Od České televize, přes Seznam Zprávy, po Aktuálně.cz. Až jsme pak seděli s kamarádem u volební komise a měli spoustu času. Šlo o senátní volby, nedělo se nic a on mě začal naťukávat a pomaličku mi pootvírávat dveře alternativy. Třeba nastřelil Parlamentní listy, kde vedle názorů ministrů byly paralelně i postoje opoziční. Plus další analytiku z alternativy. A já jsem pomaličku poodhrnoval závěs toho tajemství, kdy si člověk rozšiřuje svůj obzor.
Ale dovedu si představit, že když celý život nebo po nějakou dlouhou dobu člověk dělá jenom pro jedno médium nebo pro jeden styl, zkrátka pro ten mainstream, mívá nějaký úhel pohledu. Nemá kolikrát ani důvod pochybovat, že by bylo něco špatně. A potom je to o tom, že ti lidé jsou z Marsu a my z Venuše – nebo obráceně, to je jedno. Každý to vidí úplně z jiného úhlu, což je v pořádku. Ale velká chyba je v té komunikaci začít druhého člověka mainstreamově přetlačovat. »Ty jsi úplně blbej«, »ty jsi ovce«. A podobně. Takhle to lidé z alternativy cítí. Ale možná až příliš emočně tlačí na pilu. Představte si, že je někdo ve tmě a vy mu posvítíte baterkou do obličeje. Aby konečně prohlídl, tak ho oslepíte. Jenže v té chvíli samozřejmě udělá všechno pro to, abyste to zhasnul.
Jak jste na tom momentálně se sledovaností, není-li to tajemství?
Zájem lidí jde pomaličku nahoru, pořád nám ta čísla stoupají. Dnes jsme někde kolem 83 500 odběratelů a já doufám, že se ještě letos dostaneme na kulatých 100 tisíc. Ovšem je to o trpělivosti. Například moje máma byla také proti alternativě, ale v době covidu si dala říct a nenechala se naočkovat. Říkal jsem jí, že má problémy se sráživostí krve a pro tyto skupiny existuje riziko. »Nemusíš to podstupovat, počkej, až jak se to vyvine, jaké budou důsledky, co se stane za půl roku, za rok,« radil jsem jí. Tam mi dala za pravdu a nyní mi dává za pravdu i v jiných otázkách.
Dalším příkladem je moje kameramanka Jitka, jinak kamarádka. Nedávno mi říkala, že když natáčela mé semináře v roce 2015, ťukala si na čelo a myslela si, že tam vyprávíme kraviny, které se nemohou stát. A dneska vidí, že všechno, o čem se tehdy vyprávělo, je realitou. Včetně války, bohužel.
Je to prostě věc trpělivosti. Postupně ukazovat lidem jiné pohledy na věc, nabídnout jim je – máš zájem, nebo nemáš.
Čili cílem není komerce jako taková, ale nějaká vyšší věc, když to řeknu takhle vznešeně…?
První bylo stavět mosty. Ale původně jsem myslel, že budeme stavět mosty mezi levicí a pravicí a snažit se nějakým způsobem komunikovat.
Nádherné bylo například jedno z prvních videí, které jsme udělali. Vystupovali v něm Josef Skála a Petr Hampl. Dva intelektuálové – jeden ryze levicový, marxista, a druhý zavilý pravičák, v tu dobu.
A teď to začalo probíhat, že jeden prohlásil, jak Hájek tenkrát něco napsal, a druhý hned oponoval – pane kolego, pozor, ve stejném díle na straně 347 uvedl to a to. A teď to začalo běžet, kdy vidíte dva lidi, kteří mají téma úplně v malíčku, vědí přesně, o čem mluví, znají konkrétní díla a ovládají argumentaci. A na obou bylo vidět správné zapálení i takový ten úsměv, že si konečně mají s kým pokecat na své úrovni, byť z opačného tábora. Dneska jsou to velcí kamarádi a dá se říci, že se povedlo spojit dva světy.
Tohle to bylo i s docentem Robejškem a dalšími lidmi, kteří se vymezovali proti této levici a já se snažím tím, že chci dávat prostor co největšímu spektru, ukazovat lidem, že existují nějaké širší obzory, a to se naštěstí teď daří i v rámci opoziční nebo mimoparlamentní scény. Týká se to zástupců hnutí ANO nebo SPD, kteří respektují KSČM a další mimoparlamentní subjekty, že mají kus pravdy, že jsou to zajímavé hlasy, kterým se dá naslouchat. Myslím si, že tohle je jediná možnost, jak právě touto širokou spoluprací porazit to, co se tady děje a co s námi dělá Fialovo Spolu.
Když dovolíte, chytil bych vás za slovo ohledně těch »mostů« mezi levicí a pravicí. Uplynulo hodně vody v řekách a nabízí se otázka: je vůbec dělení na levici a pravici v dnešní době ještě důležité a aktuální?
Naléhavost už není taková. Důležité je dělit politiku na konzervativní, která usiluje o zachování tradic a starých hodnot, a na druhé straně stojí progresivismus, který protlačuje například Evropská unie.
Pak je třeba politiky dělit na ty, co jsou pronárodní, a ty, co jsou proti zájmům naší země. Jsou pro Brusel nebo pro Washington a vlastně prosazují něco, o čem sami dobře vědí, že to uškodí této republice a našim lidem.
A to je dnes nejvíc zřetelné. O výši daně z příjmů se může levice s pravicí pohádat, až budou mít hotovo, zbaví se progresivistů a až se nebude mlít mouka ze cvrčků, ale zase znovu z obilí.
Hodně o tom diskutuji na alternativní mediální scéně – co bude po volbách, až se – velmi pravděpodobně – vymění vláda, proti níž se tak vymezujeme? Bude mít vaše televize do čeho tepat, mám-li to nazvat takto?
Určitě. Jde nám o věc. Vždycky jsou důležité výsledky, ne to, že se spojí ti správní lidé a pak se na nás vykašlou, jako na lid obecný – takže tohle my musíme hlídat! Domnívám se, že média by pořád měla být tím hlídacím psem. Já jsem sice členem KSČM, ale netajím se výhradami, které jsem komunikoval vůči STAČILO! nebo straně. Nebojím se věci pojmenovávat veřejně. Nejdřív to řeknu dovnitř a upozorním, že tohle nebo tohle se mi nelíbí a s tímhle mám problém. Pokud nedostanu zpětnou vazbu, tak to prostě zveřejním.
Je to můj názor, moje rozhodnutí a moje zodpovědnost. Na druhou stranu ale nemůžu jenom proto, že se známe, že máme k sobě blízko a že – dejme tomu – patříme do jedné skupiny, odpouštět nebo přehlížet chyby. Jde nám prostě o to uspět a pohnout zemí správným směrem. A pokud se tohle nebude dít, budu stejně otevřený jako teď v kritice věcí, které jsou špatně, a samozřejmě budu předkládat nějaké návrhy toho, co a jak by se mohlo udělat jinak a lépe. Ale je zase jenom na politicích – na poslancích a na lidech ve vládě – jestli to budou poslouchat nebo ne.
Natočil jste řadu videí, ale – je nějaké, kterého si vážíte nebo ceníte více než těch ostatních? A nejde mi o sledovanost, nýbrž o obsah…
To je těžká otázka… Například mě potěšilo video, které jsem udělal v rámci křtu knížky Petra Žantovského s prezidentem Milošem Zemanem. Vznikl tam opravdu jen kratičký rozhovor, ale bylo to opět takové punkové, protože člověk vešel do vchodu a nebylo kam se hnout. Všude byly davy lidí. Konalo se to v Balbínově poetické hospůdce na Praze 1, která je malá, přesto se tam vměstnalo sto i více návštěvníků. Měli tam hlavu na hlavě a prodrat se k prezidentovi byl opravdu nadlidský výkon.
Strašně se mi líbilo i povídání – a spíš teď říkám, která videa byla něčím jiná – s herečkou Jaroslavou Obermaierovou, to je úžasná ženská. My jsme natáčeli před Vánoci a vznikl takové opravdu milý a příjemný rozhovor, u kterého jsem si plně odpočinul.
Nesmím ale opominout Ivana Kratochvíla. Protože v době, když jsem se rozhodl, že tedy budeme točit streamy, přijel Ivan k nám domů. Seděli jsme v obýváku, u jednoho starého notebooku, kam jsem napíchal snad tři webkamery a myslel si, jak to bude fungovat. Vím, že nás sledovalo 20 lidí a měli jsme zásadní rozhovor s tím, že polovina streamu se vůbec nehýbala. Bylo to zaseklé, ale zvuk šel. Pak se občas rozběhl obraz, ale celkově to bylo strašné. Dodneška tam ale to video mám, protože takhle jsme začínali…
Můžu jmenovat i Jeffreyho Sachse a další, ale největší radost mám, když uděláme nějaké živé akce, setkání lidí a tam je vždycky úžasná energie. A když je nabitý sál – 300, 400 lidí – pak je s nimi skvělá interakce. Například na posledním křtu profesora Staňka se podařilo sehnat ministra financí Slovenské republiky Laca Kamenického, který přijel do Otrokovic jako kmotr. Tahle úžasná věc se přitom povedla jen díky náhodě.
Když bylo před slovenskými volbami, tak jsme si s Pepou Skálou říkali, že by bylo potřeba pomoci Ĺuboši Blahovi, protože s ním máme dobré vztahy. Těsně před vysíláním jsem vzal telefon a zavolal mu, že se domluvíme. A říkám mu: »Co děláš?« Odpověděl: »Jsem s Lacem v autě a jedeme z Košic do Bratislavy.« Povídám: »Takže máš čas? A máš handsfree?« Měl. A tak jsem mu řekl, že jde za dvě minuty do vysílání, a Pepovi jsem oznámil, že bude mít dva hosty. Tehdy mě strašně překvapilo, když Laco Kamenický řekl, že nás sleduje, dívá se na naše pořady a miluje profesora Staňka. Takže se to takhle krásně propojilo a dopadlo to úplně skvěle…
Ale ještě jedno video bych zmínil, a to je Péťa Bohuš. To je tak skvělý, srdečný a milý člověk a navíc má úžasný projev. My jsme se nějak sčuchli přes Facebook a on mi napsal, že se dívá na mé pořady. Pak se stalo, že jsme měli s Pepou mít hosta, kterému jsme pět minut před vysíláním zavolali a on odpověděl: »To už je dneska? Já jsem mimo, nemůžu, mám oslavu.« A Pepa navrhl: »Tak to dneska zrušíme.« Já mu odpověděl, ať vydrží, že něco zkusíme. Zavolal jsem Petrovi Bohušovi a řekl mu: »Víte, pane Bohuši, jak jsme se bavili, že bychom někdy udělali nějaké vysílání?« On na to: »Moc rád. Ale kdy?« Řekl jsem mu, že za tři minuty. »Nebudu vám lhát. Vypadl nám člověk a mně by se ten rozhovor hodil právě v tuhle chvílí,« řekl jsem. On odpověděl: »V pohodě. Mám tady náhodou s sebou notebook, tak jdeme do toho!« Udělali jsme nádherný pořad, který měl velikou sledovanost a lidé oceňovali, jak krásně mluví a jak to má v hlavě srovnané. Bylo to moc milé…
Je něco, co byste chtěl říci na závěr našeho rozhovoru a na co dosud nepadla řeč?
Především to, že bych chtěl poděkovat divákům a všem našim podporovatelům a spolupracovníkům, bez kterých by celá práce neměla smysl.
Petr Kojzar
Mainstream? Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Kdyby tam nebyl pořád Josef Skála, mělo by to větší dosah.
Ale tam z toho na první pohled opravdu KSČM nedýchá, je to dobře dělané.
Ta televize je dobrý nápad, ale vzpomínám si, jak komunisti chtěli skutečnou, ne internetovou. To byla chyba, že ji nezřídili. Pak by parlament neopustili.