V pondělí 15. prosince 2025 byla odvolána válečnická korupční vláda pětidemolice (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Piráti) a jmenována třetí vláda Andreje Babiše (ANO 2011, Motoristé, SPD). Ministrem životního prostředí byl jmenován, navzdory svým četným kontroverzním vyjádřením, předseda Motoristů Petr Macinka. Macinka byl též jmenován ministrem zahraničních věcí, Není jisté, který z těchto dvou resortů bude mít za ten hlavní. Filipa Turka prezident ČR Petr Pavel odmítá jmenovat do kterékoliv ministerské funkce z malicherných důvodů. Navíc Turek momentálně leží v nemocnici s vyhřezlou ploténkou. Přeji mu brzké uzdravení. Mám za to, že bude jmenován prvním náměstkem jednoho z »Macinkových« ministerstev a fakticky ho bude řídit s tím, že Macinka se soustředí na to druhé ministerstvo.
Nutnost revize Green Dealu
V každém případě bude na Ministerstvu životního prostředí České republiky co napravovat. V první řadě Green Deal, oficiálně plán Evropské komise na zajištění stability klimatu, fakticky na dovedení členských států Evropské unie do třetího světa.
Zelená dohoda pro Evropu, Green Deal, vychází ze závěrů mezinárodního klimatického panelu IPCC, že emise oxidu uhličitého (CO2) a dalších skleníkových plynů způsobují pozorované výrazné oteplování klimatu planety Země, které hrozí katastrofou.
Nebere v úvahu vícero věcí. Předně že se zvyšuje sluneční aktivita, resp. že je to rostoucí sluneční aktivita, která je hlavním původcem pozorovaného oteplování klimatu na Zemi. Je nejvyšší od 9. století našeho letopočtu.
Dále nebere v úvahu, že pro koncentrace CO2 v ovzduší Země je rozhodující výměna plynného CO2 s oceány, jejichž hlubiny jsou rozhodujícím »skladištěm« CO2 na Zemi. Podíl antropogenního, lidmi vytvořeného CO2 na této výměně je stále nízký. Podle učebnice klimatologie (Salby 2011) je roční výměna antropogenního CO2 mezi atmosférou a oceány cca 5 GtC (pro rok 2008) a přirozená výměna (daná zejména únikem CO2 z vody + fotosyntézou) cca 150 GtC. Pro rok 2025 je možno odhadnout, že se tento poměr (5 : 150) o něco navýšil a je na hodnotě 10 : 150. Jinými slovy, lidstvo do přirozeného cyklu dodává navíc skoro 7 % CO2.
Pokračuje spor, zda rostoucí koncentrace CO2 v ovzduší způsobují oteplování (experti IPCC), nebo zda naopak rostoucí průměrné teploty způsobují růst koncentrace CO2 v ovzduší, viz experti ze skupiny CLINTEL a jiní klimaskeptici.
Závažná je skutečnost, že se na skleníkovém efektu a jím přinášeném oteplování klimatu podílí v rozhodující, asi 90procentní míře vodní pára (dle expertů CLINTEL), která je hlavním skleníkovým plynem se zanedbatelnými antropogenními emisemi, zatímco podíl CO2 na oteplování činí asi jen 5 %. Experti IPCC uvádí podíl vodní páry na oteplování klimatu 66–85 % a podíl CO2 a metanu ve výši 13-35 %, reálně poblíž dolní hranice uváděného rozpětí, protože v ovzduší máme směs skleníkových plynů. Spor se nevede, zda skleníkový efekt způsobuje či nezpůsobuje globální oteplování, jak to asi 25 let chybně hrotil exprezident Václav Klaus, ale jak moc se na něm podílí činnost člověka, resp. antropogenní emise skleníkových plynů.
Experti IPCC ignorují skutečnost, že v minulosti byly řádově vyšší koncentrace CO2 v ovzduší a život na Zemi to přežil, byť patrně ne beze ztrát. Před 550-520 milióny let byly koncentrace CO2 na Zemi 10-20krát (4000 – 8000 ppm) vyšší než dnes, po jejich zdvojnásobení (z 200 ppm na asi 420 ppm) proti konci malé doby ledové (rok 1850). Podstatně rychleji rostou nedostatečně podchycené emise a koncentrace metanu, třetího nejvýznamnějšího skleníkového plynu, jež je asi 25krát silnější skleníkový plyn než CO2.
K oteplování klimatu přispívá člověk i špatným hospodařením v krajině, zejména pokračujícím převažujícím odlesňováním a odvodňováním krajiny a vytvářením tepelných ostrovů, zejména v centrech velkých měst, stupňující se automobilizací a vytvářením velkých polí či přeměnou stepí na polopouště a pouště.
Konečně je tu otázka, zda pozorované globální oteplování je pozitivní či negativní jev. Historie říká, že rozkvět lidské civilizace se pojí především s teplými periodami (Mínojské, Římské, Středověké klimatické optimum), zatímco s chladnými obdobími se pojí mnohem více neúrody, hladomory, velké války, klasicky stěhování národů po roce 375 n. l. a třicetiletá válka 1618-48 na začátku malé doby ledové. Praktický problém je, že oteplování některým regionům pomůže (klasicky Sibiři či Severní Americe, ale může přinést i tolik deficitní vláhu na pouště), zatímco jiným může ublížit, např. Středomoří.
Je pravda, že velká část ledovců na Zemi taje a přispívá ke zvyšování hladiny moří. Zdaleka největší ledovec na světě »východní Antarktida« ale mírně narůstá, můžeme-li z družicových snímků dělat větší závěry. Tím brzdí zvyšování hladiny oceánu. Ledový vír se točí nad jižním polem a nepouští tam teplejší větry od severu. Zatím nic nesvědčí, že by zvyšování hladiny moří mělo mít katastrofální důsledky (do 35 cm v roce 2100).
Co dělat?
Nechtěl bych budit závěr, že se máme vykašlat na snižování antropogenních emisí skleníkových plynů. Jejich snižování musíme provádět, ale tak, abychom nezničili naši ekonomiku a nezruinovali životní úroveň obyvatel. Znamená to zaměřit se na rozvoj jaderné energetiky (ne ji tlumit, jak prosazují radikální nevládní ekologové, jinak také bojovníci za stabilitu klimatu), na výstavbu asi pěti chybějících závodů na energetické využívání odpadu (ne proti nim brojit, resp. proti skládkám znamenají snížení měrných emisí skleníkových plynů v úhrnu asi 20krát), pokračovat v zateplování budov (mělo by se realizovat tak, aby současně chránilo proti letním vedrům) a ne tam, kde je to neefektivní (chaty a chalupy k rekreačním účelům či příliš staré budovy), reálně preferovat rozvoj energeticky úsporné a šetrné kolejové dopravy, zvláště pak železniční. Je špatné, pokud pracovní programové prohlášení vlády neobsahuje úkol zahájit výstavbu prvních vysokorychlostních železničních tratí v Česku (připraveny k realizaci první budou), ale jen je připravovat, zatímco hlavní síly v dopravní infrastruktuře mají jít na výstavby mnohostranně destruktivních dálnic (některé navíc mají problém ignorací efektivnějších alternativ, další s únosností pro životní prostředí a veřejné zdraví) a nechybí ani plány na výstavbu dopravně neodůvodněných vodních cest.
Je nutné vycházet z analýzy komplexní energetické náročnosti získávání paliv a energie z jednotlivých zdrojů, podobně u základních druhů surovin, potravin a výrobků. Snižování emisí skleníkových plynů náhradou uhlí zemním plynem při neuvažování rozsáhlých úniků metanu při jeho těžbě, dále dopravě, takže v úhrnu plynofikací nesnížíme emise skleníkových plynů na polovinu, jak se podle hrubě vadné metodiky EU činí, ale o třetinu je zvýšíme, je zjevný nesmysl, byť diktovaný vedením EU.
Je nutné zrušit obchod s povolenkami na emise CO2, protože je absolutně neefektivní. Jde o nehorázné spekulace k ožebračení států do něj zapojených ve prospěch velkých světových finančních žraloků. Místo emisních povolenek navrhuji zavést jednotnou daň za emise skleníkových plynů, přepočtené na oxid uhličitý, a to ve výši 20 Kč/tunu.
Klimatické škody – mýty a skutečnost
Podle expertů IPCC hlavní klimatické škody obnáší tání ledovců a nárůst hladiny moří, růst veder a pokles mrazů, růst sucha, růst velkých krajinných požárů, růst velkých povodní a růst velkých vichřic včetně tajfunů.
Ledovce opravdu tají a hladina moří mírně stoupá (asi o 4 mm/rok), ale není a zřejmě to ani nebude nic zničujícího. V roce 2009 vláda Malediv na základě předpovědí IPCC zasedala na protest ve skafandrech, protože ostrovy měly být do deseti let v důsledku stoupající hladiny oceánu neobyvatelné. Uplynulo 16 let a jsou obyvatelné dál a do cestovního ruchu tam investuje i zahraniční kapitál.
Letní vedra narůstají včetně počtu tropických dnů, zimy jsou naopak mírnější. Sem tam vedra způsobují i předčasná úmrtí. Pravda, mnozí lidé se tváří v tvář vedrům chovají neodpovědně, některým je cizí i zachovávání pitného režimu. Rejpalové upozorňují, že zatímco na zvýšená vedra v Evropě zemře za rok asi 30 tisíc obyvatel, i při mírnějších zimách za rok zemře na podchlazení asi 300 tisíc osob, tj. 10krát více. Na obojím se zásadně podílí subjektivní faktor, tj. lidská neodpovědnost, v případě úmrtí na podchlazení pak bezdomovectví, které by mělo být neslučitelné s civilizovanou společností. Za socialismu v Československu nebylo, dnes ho tu v důsledku velmi špatné bytové politiky opět máme a mnozí jej berou jako normální. Smutné.
Ano, aktivity lidí budou muset zvýšená letní vedra respektovat. Nemusí to být příjemné. Vyšší zimní teploty již dnes v řadě regionů ohrožují lyžování a další zimní sporty. Tento byznys má do budoucna zhoršené vyhlídky, někde podle všeho nepřežije.
Dopravní, spojová a další infrastruktura, stejně jako budovy, se bude muset přizpůsobit zvýšeným letním teplotám. Nebude to zadarmo. Toto přizpůsobení by ale nemělo mít zničující ekonomické dopady.
Zvýšené teploty za jinak nezměněných podmínek znamenají větší sucha. Větší sucha přinášejí řadu problémů – od zásobování obyvatelstva i hospodářství pitnou vodou přes ohrožení úrody na polích, lesů, rybářství, cestovního ruchu… Je též pravda, že s vodou často špatně hospodaříme. Zprávy typu, že »Jaderná elektrárna Dukovany při celkové rekonstrukci odparních věží snížila spotřebu chladící vody asi o 20 %«, jsou ojedinělé. Přitom tato investice byla motivována nedostatečným průtokem vody v řece Jihlavě, zejména v létě. Ano, rozumná opatření se v Česku pochvaly málokdy dostanou. Přesto se bez mnohé racionalizace spotřeby vody neobjedeme. V zemědělství půjde například o nahrazení málo efektivního zavlažování »na list« podstatně efektivnějším zavlažováním »ke kořenům«.
Zvýšené teploty za jinak nezměněných podmínek znamenají kromě většího sucha také větší nebezpečí požárů v krajině a jejich větší ničivost. Do nedávna přicházely obrazy ničivých krajinných požárů jen ze zahraničí. V létě 2022 jsme zažili velký požár v jádru Národního parku České Švýcarsko, který svou zvůlí umožnila tamní správa Národního parku. Řvaní řady zejména jihočeských RNDr., že postupovala správně, na tom nic nezmění. Čeští hasiči označují za hlavní příčinu krajinných požárů lidskou činnost, asi v 90 % případů. Jedno procento připadá na blesky a u zbytku se příčinu vzniku požárů v krajině nepodařilo zjistit. Podobně je tomu v jiných zemích, včetně Austrálie, USA, Kanady, Indonésie, Řecka… Časté jsou i případy žhářství, nejen v Kanadě. Výkřiky klimaaktivistů »Planeta shoří!« svědčí o jejich nesoudnosti. Donutit lidi respektovat, že se v lese mimo vyhrazená místa nerozdělávají ohně a že se v lese nekouří, se řešilo již za starého Rakouska a jen částečně pomáhaly tvrdé tresty. Pokud se lidé nebudou chovat odpovědně, budeme i nadále zápasit s krajinnými požáry a výmluvy na klimatické změny budou bezpředmětné, bez ohledu na původ klimatických změn.
Zvýšené teploty za jinak nezměněných podmínek podle expertů IPCC způsobují vyšší výskyt ničivých povodní. Problém je, že toto tvrzení není čím dokázat. Evropa po roce 1990 zažívá za posledních 550 let již šesté povodňově aktivní období. Ta předchozí byla v dobách, kdy nedocházelo ke klimatickým změnám způsobených antropogenními emisemi skleníkových plynů. Měření parametrů povodní je směrem do minulosti zjevně nedostatečné. Vesměs neznáme srážky, které je vyvolaly, krajina byla značně odlišná (nebyla zdaleka tak odvodněná jako dnes, neměla přehradní jezera). Z bilance povodní je nutné vyloučit povodně havarijní (bílá Desná 18. září 1916 aj.). Zatímco Praha zažila v srpnu 2002 asi rekordní průtok Vltavy (nejvyšší povodňová hladina byla ale 3. února 1342, kdy povodeň zvětšená velkým kerným zátarasem zničila Juditin most), Labe v Děčíně či Visla ve Varšavě vykazují nejvyšší výšku povodňové vlny v 19. století. Nechvalná je »valencijská lež«, kdy se klimatickým změnám přičítá ničivá povodeň 29. října 2024 ve španělské Valencii, ač ještě větší přívalové srážky za 24 hodin španělští meteorologové vykazují v roce 1936 a hlavně obyvatelé Valencie nebyli včas varováni, takže jich mnoho zbytečně utonulo, o špatné stavbě města z hlediska velkých povodní nemluvě. Nelze prokázat, že současné klimatické změny způsobují větší povodně.
Druhým problémem je, že drtivá většina povodňových škod, asi 90 %, jsou na majetku neodpovědně umístněném v záplavových územích. Tuto praxi nedokázaly zastavit ani velké ničivé povodně, které počínaje rokem 1996 ČR postihují. Také zákaz výstavby v záplavových územích z roku 2002 byl již po dvou letech degradován demokratizací povodňové ochrany podle zlé zásady, že když investor dokáže, že svůj majetek před povodní (často fiktivně) ochrání, může stavět i tam, kde by se stavět rozhodně nemělo. Vydávat škody způsobené neodpovědnou výstavbou v záplavových územích za klimatické škody je chybné, ale běžné.
Zvýšené teploty za jinak nezměněných podmínek podle expertů IPCC způsobují vyšší výskyt ničivých vichřic a tajfunů. Problém je, že měření síly větru i v USA začínají až v polovině 19. století. Co horšího, měřit sílu větru v oku orkánu neumíme ani dnes, takže úvahy o ničivosti tajfunů, odvozené z výše vzniklých škod, jsou na vodě. Když tajfun táhne přes pole, zničí úrodu. Když táhne přes lesy, zničí lesy. Když táhne přes města, zničí města. Města se přitom rozrůstají do krajiny, nejen v USA, a hodnota fondu v nich prudce roste, takže škody způsobené tajfuny se mohou zvyšovat z tohoto důvodu. Meteorologové USA tvrdí, že zvýšený výskyt tajfunů po roce 1970 nelze v USA ani jinde ve světě prokázat. Že se o současných tajfunech mnohem více píše než v minulosti a že při dnešních informačních systémech o kdejaké katastrofě neví jen nejbližší okolí, ale celý svět, je také pravda. Nelze prokázat, že současné klimatické změny způsobují více či větších tajfunů.
Když provedu výše uvedenou, kritickou revizi teorie klimatických škod expertů IPCC, dospívám k závěru, že klimatické škody odvozované z jejich teorie jsou silně nadsazené. Proto se domnívám, že daň za emise CO2ekv. by měla činit jen 20 Kč/t, nikoliv 1500-2000 Kč/t CO2, což je aktuální rozpětí ceny emisní povolenky za 1 t CO2 v EU.
Krajina, krajina, krajina…
Je veřejným tajemstvím, že po roce 1989 došlo k výraznému snížení znečišťování ovzduší a vod, zatímco stav přírody a krajiny se dále výrazně zhoršoval. Problém je, že zatímco indikátory jednotlivých druhů znečištění jsou jasné a poměrně dobře měřitelné, indikátory stavu krajiny jsou mnohem méně dokonalé. Stalo se tak přes zásadní zlepšení právní ochrany přijetím zákona o ochraně přírody a krajiny k 1. červnu 1992.
Především Václav Klaus a jeho »ekonomičtí« ministři vyhlásili totální opovržení ochranou zemědělské půdy. Začali měnit průmyslově vyspělé Československo vyrábějící množství finálních výrobků a průmyslových zařízení na montovnu a sklady západního kapitálu, obsluhovanou navíc téměř výlučně ekologicky silně destruktivní silniční dopravou, která je od těch dob v Česku enormně zvýhodňována ke škodě ČR.
Ve své zběsilosti šli tak daleko, že zatratili i potravinovou soběstačnost a dokonce i potravinovou bezpečnost, což je zjevně na pováženou. Tzv. transformace se změnila v totální destrukci zemědělství, zvláště pak živočišné výroby. Snížení stavu skotu a prasat asi na jednu třetinu do roku 2020 znamená, že lze jen z jedné třetiny potřeby hnojit ornou půdou chlévskou mrvou. Bojovníci za obnovitelnou energii navíc prosadili nesmyslnou podporu výroby a spalování biomasy, takže asi polovina vyprodukované chlévské mrvy končí v bioplynových stanicích a na pole se dostane maximálně šestina potřebné chlévské mrvy. Orná půda se tak degraduje ještě mnohem víc než za socialismu, není schopna dostatečně zadržovat vodu aj. Že se dosud obrovská destrukce zemědělství (drastická redukce pěstování okopanin, technických plodin, zeleniny, ovoce, redukce hnojení průmyslovými hnojivy a prostředků chemické ochrany rostlin na polovinu atd.) neprojevila na hektarových výnosech, je dáno zřejmě oteplováním klimatu a zvyšováním koncentrací CO2 v ovzduší. Historická zkušenost je ale taková, že plně vyplundrovaná orná půda přestává rodit a přichází hlad. Třešničkou na dortu je snaha nejen části ekologů zničit konvenční zemědělství v zájmu tzv. ekologického zemědělství. Prý české obyvatelstvo odnaučí jíst maso, jež je prý nezdravé.
Řešení spočívá v zákazu užívat chlévskou mrvu v bioplynových stanicích, zásadním zvýšení stavů dobytka, zejména skotu (produkuje kvalitní statková hnojiva) a také v rozdělení lánů polí úzkými lesními pásy tak, aby nebyly lány větší než 30 hektarů. Lesní pásy by do jisté míry chránily ornou půdu před erozí, zvyšovaly by zadržování vody, posilovaly by biotu aj.
V rámci transformace 1990-95 bylo těžce destruováno státní lesnictví, takže k lesům sežraných zvůlí části ekologů na Šumavě přišla bezprecedentní kůrovcová kalamita let 2015-20, posílená tehdejším suchem. Zničení lesů ale znamená i při úspěšné obnově přinejmenším třicetileté zásadní oslabení jejich mimoprodukčních funkcí, jejichž ekonomická hodnota je mnohem vyšší než hodnota lesní produkce (v hospodářském lese asi 4krát, v lese zvláštního určení asi 6krát, v městských příměstských, silně rekreačních a v lesích se zvlášť chráněnou přírodou asi 20krát). Poplatky za odnětí lesní půdy tuto skutečnost odráží zcela nedostatečně.
Ano, tzv. územní systémy ekologické stability krajiny (ÚSES) na zemědělské půdě, v lesích i na vodních tocích, jejichž ochrana byla uzákoněna v roce 1992, se chrání a zejména obnovují zcela nedostatečně, ke škodě naší společnosti.
ÚSES na vodních tocích znamená především přirozeně tekoucí vodní toky, nikoliv řeky s technicky upraveným korytem nebo přeměněnou přehradou (či jezem) na přehradní jezero. Renaturalizace vodních toků postupuje pomalu. Žel se stává, že i renaturalizace provedené povodněmi se ničí novými technickými úpravami vodních toků a toto dílo zkázy se vydává za protipovodňovou ochranu. Totiž, rozumný nestaví v záplavovém území. A rozumný stát takovou výstavbu nepřipouští. Ne však český Kocourkov. Pak se divíme, jak vysoké škody povodeň zase napáchala a navrhujeme trestat nevinné.
Speciální ochrana přírody
Za desítky let se podařilo v Česku vybudovat poměrně reprezentativní síť zvlášť chráněných území – velkoplošných národních parků a chráněných krajinných oblastí (často se překrývají s tzv. evropsky chráněnými územími NATURA 2000), maloplošných národních přírodních rezervací, přírodních rezervací, národních přírodních památek a přírodních památek, dále památných stromů a přírodních parků, leč ochránit je není vůbec jednoduché. Státní správa ochrany přírody a krajiny především úřaduje, má-li něco ochránit. Často přitom prohrává. Neurvalost mnohých soukromých investorů, někdy i veřejných investorů, proinvestorské postoje mnohých úřadů a řady neukázněných občanů je veliká. Snaha je podpořit omezením ochrany veřejných zájmů v zákonu a územním plánování a stavebním řádu je hrubě chybná. Problém je často v projektech, které by se ve slušné společnosti nemohly realizovat, oblíbené je přetahovaná mezi dvěma či více silnými investory či subjekty jinak zainteresovanými, problémem je také častá nečinnost příslušných státních orgánů včetně soudů. Že odvolání proti tomu či onomu rozhodnutí leží na příslušném úřadu či soudu dva tři roky, není nic mimořádného. Nemůže za to ten, kdo se odvolal.
Jsou ale i další problémy:
- Invazní druhy stále více ničí zvlášť chráněnou i zvlášť nechráněnou přírodu. Zákon proti nim byl přijat několik let po lhůtě dané Evropskou unií a v praxi se příliš nenaplňuje, neboť stát na tento velmi potřebný úkol ochraně přírody nepřidělil žádné prostředky. Smutné. Také mnozí vlastníci a správci toho či onoho kousku přírody k problému přistupují laxně. Nedivme se, že počet ohrožených druhů rostlin, živočichů i ekosystémů také v Česku narůstá, místy už není co ochraňovat a naši potomci nás budou hodnotit špatně.
- Tzv. bezzásahový režim. Zavedla ho část nestátních i státních ekologů svévolně, bez opory v zákoně (byl uzákoněn až v roce 2017), jeho prostřednictvím zničily za pomoci »bratra« kůrovce podstatnou část smrkových lesů v Národním parku Šumava a odtud po celé Šumavě, později i v Českém Švýcarsku a z něj také v Lužických horách. Kromě zásadního oslabení mimoprodukčních funkcí lesů usnadnili tak šíření i invazních druhů rostlin a živočichů. Bezzásahový režim je nesmysl, nemůže znamenat toleranci k invazním druhům a nemůže být příčinou ničení lesů škůdci široko daleko. Správy národních parků Šumava a České Švýcarsko zde naprosto selhaly a teorie některých RNDr., že mimoprodukční funkce lesů vlastně neexistují, znamenají jen pohrdání lesy, které nám dávají množství užitku, byť nebývá oceněn tržně.
Systém zvlášť chráněných území v Česku je v zásadě vytvořen a je v zásadě funkční, byť místy ohrožený v důsledku neurvalosti těch či oněch investorů a také vandalů. Nevidím důvod ho příliš rozšiřovat, zvláště pak odmítám snahu vyhlásit Národní park Křivoklátsko přes dlouhodobý nesouhlas drtivé většiny tamních obcí a také obou krajů v regionu. Ono totiž jde především o tamní smrčiny, které by podle některých ekologů měl také zlikvidovat jejich »bratr« kůrovec.
Je ale nutné zefektivnit správu státní ochrany přírody a krajiny, zvláště pak účinně potírat invazní druhy. Vím, není to snadné a mnozí občané budou i nadále házet klacky pod nohy. Není ale vyhnutí.
Jan Zeman