Mnozí lidé vůbec nechápou, že v těchto hrách se sledují jen a jen mocenské zájmy a oficiální zdůvodnění těchto kroků slouží jen jako zastírací manévr. Nepravdy či lži si mohou dovolit, protože řada lidí, možná dnes už většina, přestala používat kritiku rozumu, neboť podlehla mainstreamové ideologické demagogii. Mnozí politici či zaprodaní novináři se neopírají o skutečné argumenty, ale snaží se tyto kritické hlasy nazývat populismem nebo je označovat hanlivými názvy. Přitom Brusel předvádí rozhodovací procesy úrovně houpacího koně. Jinak řečeno, o co méně se projevuje racionální uvažování, a to více se nahrazuje ideologickou demagogií. Bruselské doupě žije jen ve své bublině, zcela odtrženo od života a skutečných problémů občanů. Vznik super státu by tato negativa jen umocnil.
Dnes nikdo není odkázán jen na zmanipulované zprávy ČRo, ČT či obecně na mainstreamová média. Někteří z nás mají štěstí na kamarády, kteří byli přímými účastníky té či oné události a znají její pravdivý obraz, často nekoincidující s mainstreamovými zprávami. Bohužel, v dnešním eurounijním pojetí demokracie se pravda může stát přítěží. Příkladem je vyhazov z práce doc. Ševčíka, CSc. Proto řada lidí už neposlouchá zprávy ČRo či ČT, neboť objektivní zpravodajství či názor nelze budovat na ideologii, ale na argumentech či reálných datech. Obecně platí, že politika ve špatném systému je vždy špatná.
V eurounijním systému nikdy nešlo a nejde o změny ve prospěch běžných lidí. Ale díky mediálnímu řádění to mnozí občané nejenom nechápou, ale ještě této šarádě tleskají. Mocenský vládnoucí špatný systém se nezmění, pokud nedojde k opravdovému politickému zemětřesení. Pouze se mění či střídají vládnoucí figurky. Ale mnohým zmanipulovaným lidem to stačí. Přitom špatný systém může plodit jen špatné vládnoucí politiky, protože každý vůdce zplozený tímto systémem si je dobře vědom, že chce-li s vlky žít, musí s nimi výt.
Ideologická manipulace dosáhla takové úrovně, že ji podlehlo velké množství lidí, kteří se nechají ovládat jako stádo ovcí. Obzvlášť se to projevuje u mladých a nezkušených občanů, neboť prošli manipulacemi už od svého útlého dětství. Největšího efektu se dosáhne, pokud se ideologická manipulace zaměří právě na děti a mládež. To už věděl a úspěšně realizoval přesvědčený nacista a říšský ministr propagandy Joseph Goebbels, známý svými řečnickými schopnostmi a proslulý svým zuřivým antisemitismem.
Demagogie je forma intelektuální degenerace
Dnes se dostávají do politiky mladí lidé, kteří získali dostatek hlasů od svých mladých soukmenovců. A v rámci svého politického angažmá mají nutnost se politicky vyjadřovat i k věcem, kterým příliš nerozumí nebo nemají o nich dostatečné objektivní znalosti. To zvlášť platí o nedávné historii, kdy se buď ještě nenarodili, nebo v té době čurali jen do plínek, a proto snadno podléhají přepisu historie ve jménu stávající ideologie. Příkladem může být europoslankyně Danuše Nerudová (STAN), která ve vysílání CNN Prima News sdělila, že naši zemi osvobodili Američané. Za tuto hrubou neznalost čelila jak kritice veřejnosti, tak i politických soupeřů. Při této příležitosti mě napadl výrok Alberta Einsteina: »Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. Ale u té první si tím však nejsem tak jist.« Pravdivý je také výrok: »Titul ani škola není ještě zárukou vzdělanosti, ani patentem na inteligenci.«
Bohužel metoda oblbování lidí je úspěšná i v demokracii. Na to už upozorňoval Platón ve své kritice demokracie. Otázkou je, zda mediální masáži už nepodlehla většina občanů. Ať tak, či onak, lidé, kteří neztratili kritiku rozumu, musí proti této nebezpečné manipulaci bojovat, a tak chránit principy demokracie. Mezi základní pilíře demokracie patří Ústava a Listina základních práv a svobod, které garantují svobodu projevu, právo shromažďovat se, rovnost před zákonem a zákaz diskriminace. K tomu patří i právní stát a skutečně nezávislé soudy, které se nezpronevěří a nepodlehnou politickým tlakům, kterým jsou i v demokratické společnosti vystaveny. To se týká i Ústavního soudu. Ve své dnešní podobě evokuje názor, že tato instituce je zcela zbytečná. Cílem každé manipulace je vytvořit u lidí pevnou víru v jedinou předkládanou pravdu, což vede k demagogii. A demagogie je forma intelektuální degenerace. Bohužel, dnešní demokracie podléhá různým ideologickým manipulacím, a proto se často může zdát, že jde o boj s větrnými mlýny.
Příkladů je mnoho, ale o to je těžší vybrat takové, se kterými je vhodné započít. Snad lze začít připomenutím některých případů amerického panovačného a násilného vměšování se do vnitřních záležitostí cizích zemí. Všechny tyto případy, bez ohledu na jejich časovou posloupnost, mají jedno společné, tím jsou mocenské zájmy. K válečným konfliktům je nutné připomenout, že každou válku způsobili politici a ne vojáci. A jsou to vojáci, a ne politici, kteří umírají na bitevním poli, včetně nevinných civilistů. Politikem se však může stát i generál a nemusíme chodit daleko.
Chunta a diktatura v Chile a Nikaraguy v zájmu USA
V roce 1973 byl v Chile generál Augusto Pinochet pověřen demokraticky zvoleným prezidentem Salvadorem Allendem funkcí vrchního velitele pozemních sil. A po 80 dnech se s podporou CIA postavil do čela vojenské junty. Dne 11. září 1973 provedl vojenský převrat. Po smrti chilského prezidenta, který odmítl rezignovat a raději spáchal sebevraždu. Pinochet nepředal moc civilní vládě, a tak v Chile, s americkou finanční pomocí, začala vládnout vojenská junta, která byla u moci až do roku 1990. Hned v prvních dnech nechal zatknout asi 130 000 svých odpůrců. Od roku 1981 vládl s neomezenými pravomocemi. Jeho tvrdě proamerický autoritativní režim byl charakteristický mučením, unášením a masovými popravami opozičních sil. Např. nechal nastoupit do letadla představitele opozice a za letu, zaživa, je nechal vyházet do moře. Tento krvavý a nedemokratický režim byl nastolen a dále podporován americkým demokratickým systémem. Proč v USA v té době nikdo nekřičel proti těmto hrůzám? Protože to americké politické scéně vyhovovalo.
V roce 1972 americké síly vstoupily do Nikaragui, aby podpořily vládu, která šla americkým mocenským zájmům na ruku. Další americké angažmá zde proběhlo v letech 1981 až 1990, kdy CIA řídila invazi do této země. Po pádu Somozovy diktatury a příchodu k moci sandinistů bylo Spojeným státům jasné, že zde může vzniknout další Kuba. Jestliže za vlády prezidenta Cartera se působilo proti Nikaragui jen v diplomatické a ekonomické rovině, tak jeho nástupce Reagan vsadil na sílu. Země v té době patřila k nejchudším na světě. Přesto Reagan prohlásil, že Nikaragua představuje hrozné nebezpečí pro USA. Lidé v Nikaragui byli napadáni tzv. contras, vytvořenými Spojenými státy ze zbytků Somozovy stráže a příznivců tohoto diktátora. Tito Reaganovi bojovníci »za svobodu a demokracii« prováděli násilné činy, mučili a vraždili nevinné lidi, aby v nikaragujské společnosti nastolili strach. Protože vystrašená veřejnost se nejlépe ovládá. Ve volbách 1990 Američané financovali proamerickou stranu National Opposition Union a šíření její propagandy. Strana tvrdila, že v případě jejího volebního vítězství přestane násilí ze strany contras a Spojené státy zajistí zemi masivní pomoc. Strana skutečně zvítězila, ale slíbená americká pomoc nikdy nepřišla a zůstala jen zbídačená země.
Lží začala i válka proti Iráku
Vzpomeňme válku v Iráku. Začala americkou lží o zbraních hromadného ničení, které v Iráku nebyly. První válka v Zálivu probíhala od srpna 1990 do února 1991 (operace Pouštní štít a operace Pouštní bouře). Dne 20. března 2003 útokem amerických a britských jednotek proti Iráku začala tzv. druhá válka v Zálivu. Tento útok proběhl bez mandátu OSN. Když Spojené státy v roce 2011 z Iráku oficiálně odcházely, ale zcela nikdy neodešly, měly na své straně asi přes 4500 zabitých a přes 33 000 zraněných vojáků. Zničení režimu Saddáma Husajna mělo vážné důsledky nejenom pro celý Irák, ale i pro jeho okolí. V zemi došlo ke krvavé bratrovražedné válce, zahynulo více než půl milionů Iráčanů a obrovský počet dětí, došlo k enormnímu nárůstu nezaměstnanosti a kriminality, přišla sem Al-Káida a neuvěřitelně vysoká korupce. Do země vstoupili radikální islamisté, kteří počátkem roku 2014 vyhlásili v části Iráku a Sýrie tzv. Islámský stát. Vznikl nekonečný řetězec krve a násilí. Z Iráku se stala nejnebezpečnější země na světě. Připomeňme také televizní interview z května 1996 tehdejší americké ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightové s moderátorkou Lesley Stahlovou, která položila otázku: »Dozvěděli jsme se, že v Iráku zemřelo půl milionů dětí. To je víc než počet mrtvých v Hirošimě. Stojí to, paní Albrightová, za tu cenu?« Albrightová odpověděla: »Je to velmi obtížná volba, ale musím říct, že za tu cenu to stojí, neboť američtí vojáci nemuseli znovu narukovat do Iráku.« Ale sedm let poté se »američtí chlapci« museli znovu vydat do Iráku, aby hájili americké mocenské zájmy. Podobně, zhroucením, chaosem a krvavou občanskou válkou dopadla Libye. I zde se NATO projevilo jako útočná a nikoli obranná organizace.
Jak to bylo s odtržením Kosova od Srbska? Výrok, že problém Kosova se odtržením od Srbska vyřešil, není pravdivý. Pouze se přestalo o tomto problému mluvit. Odtržení Kosova má širší souvislosti, ve kterých se albánský nacionalismus snoubí s mocenskými zájmy USA.
Kosovo: poněkud jiný metr než v případě Ukrajiny
V případě Kosova se ukázalo, že se Spojené státy a Velká Británie nepoučily ze svých dřívějších chyb, a proto začaly vytvářet tlak na Jugoslávii, aby uznala nezávislost Kosova. V té době se Jugoslávie již rozpadala a byla tvořena už jen Černou Horou a Srbskem. Z pochopitelných důvodů se Srbsko bránilo tomuto tlaku a nechtělo přistoupit na jejich podmínky. Dobře vědělo, že Američané mají hlavní zájem o kosovské doly na nerosty. V té době se jejich cena odhadovala asi na 600 miliard dolarů.
Když diplomatický nátlak na Srbsko neuspěl, zahájila se operace Spojenecká síla (Operation Allied Force), která začala bez mandátu OSN 10. června 1999. Vedle leteckých útoků na Srbsko a Černou Horu byly odpálené i křídlaté rakety Tamahawk. I v tomto případě se jednalo o výhradně útočnou operaci NATO, protože Jugoslávie neohrožovala žádnou z členských zemí této organizace. Nelze se proto divit, že Rusové nevěří Západu a tím méně velení NATO.
Spojené státy se oháněly tvrzením bývalého ministra zahraničních věcí Henryho Kissingera, že pokud na nějakém území žije většinový národ, pak tento národ má právo na sebeurčení. Ale opět to neplatí v případě území na Ukrajině, kde většinově žijí Rusové a rozhodli se od Ukrajiny oddělit, protože mají se zkorumpovanou Ukrajinou a nacionalistickými projevy jen špatné zkušenosti (Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika a Krym). V tomto případě se Západ ohání zachováním celistvosti Ukrajiny, ale skutečným důvodem jsou jen mocenské zájmy. Je to typická farizejská politika Západu dvojího metru.
Bombardování Srbska americkým letectvem probíhalo třikrát denně. Jedním z prvních cílů byla rafinerie poblíž Bělehradu, což způsobilo nedýchatelné prostředí. Dále následovaly vládní budovy, ale americké nálety zasáhly i porodnici, osobní vlak a další civilní infrastrukturu. Počet civilních obětí, včetně dětí, byl obrovský. Aby Srbové zabránili bombardování mostů, střídali se na nich lidé ve dne i v noci a svými těly je bránili.
Mezinárodně schválený plán stabilizace představitelé albánské ozbrojené organizace tzv. Kosovské osvobozenecké armády zcela odmítli a 17. 2. 2008 parlament autonomní oblasti Kosovo vyhlásil nezávislost na Srbsku. Představitelé Srbska tuto jednostranně vyhlášenou nezávislost odmítli uznat. Samozvanou Kosovskou republiku neuznaly všechny země. Odtržení Kosova bylo v souladu se zájmy USA, a proto tento akt Západ podpořil a uznal.
Američané si v Kosovu rozdělili byznys. Každá válka je vedená jak ve jménu mocenských zájmů, tak i byznysu. To je i případ Ukrajiny. Pod patronaci amerických korporací se začalo těžit kosovské nerostné bohatství strategických rud. Do byznysu se zapojila i tehdejší ministryně zahraničních věci USA Madeleine Albrightová, jejíž společnost Albright Capital Management získala v rámci privatizace kosovský Telekom. Zkrátka nepřišel ani bývalý americký generál NATO Wesley Clark, který v roce 1999 velel operaci Spojenecká síla, jež začala proces odtržení Kosova od Srbska. Ten si pro změnu koupil kosovské lignitové doly, které jsou v pořadí páté největší doly této suroviny na světě. A aby ani armáda USA nezůstala bokem, získala od kosovské vlády povolení vybudovat zde obrovskou vojenskou základnu.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě
I v lidské společnosti platí zákon akce a reakce, nebo též příčiny a následku. Hledat v těchto hrách »velkých kluků« nějakou spravedlnost je předem předurčeno k neúspěchu. Jedná se jen o čiré zlo v rámci mocenských zápasů. Mýlí se ti, kteří si myslí, že moc jim garantuje nezvratnost jejich her. Nechápou, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Každé zlo jednou skončí. Nikdo nemůže neomezeně pokračovat ve špatných činech či jednáních bez adekvátních důsledků. Každý vykonaný skutek je nucen čelit následkům. Tuto nezvratnou a historicky potvrzenou skutečnost si mocní politici vůbec nepřipouštějí a své mocenské hry hrají vesele dál. Einstein, který odešel do USA, se vyjádřil o Američanech takto: »Americký národ je výborným příkladem národa, který přešel od barbarství k dekadenci, aniž by poznal civilizaci.«
František Krincvaj