Analýza: Teplotní rekordy…

Vlnu veder z konce června 2026 využili klimaaktivisté k zesílení kampaně proti těžbě a spalování fosilních paliv. »Absolutní teplotní rekord (v Česku)«. »(Letos) již devět tisíc lidí v Evropě podlehlo vedrům!« »Evropa se peče!« »Bude mnohem hůř! (protože emise oxidu uhličitého ve světě se stále zvyšují)«. Taková a podobná hesla se objevovala a jistě ještě budou objevovat. O zhoubnosti pokračujícího enormního zbrojení a válčení nejen na Ukrajině a v Jihozápadní Asii se kupodivu nezmiňují.

Absolutní rekord

Ano, absolutní teplotní rekord na území ČR po dobu měření (v Praze na Klementinu od roku 1775, v ČR reprezentativně od roku 1960) padl, měřící stanice v Doksanech na Litoměřicku v dolním Poohří naměřila v sobotu 27. června 40,9 °C a v neděli 28. června 41,9 °C a překonala tak dosavadní absolutní teplotní rekord 40,4 °C z 20. srpna 2012 ze stanice Dobřichovice, který tehdy překonal dosavadní teplotní rekord 40,2 °C, naměřený na stanici Praha Uhříněves dne 27. 7. 1983. Stejného dne padl i rekord 40,1 °C v Plzni Bolevci, jež ale odpovídá historické hodnotě z Dačic ze dne 18. srpna 1892.

Stanice, které v ČR naměřily rekordně vysoké teploty, nejsou ovlivněny antropogenními tepelnými ostrovy. Dobřichovice jsou z hlediska nejvyšších naměřených teplot dokonce mírně znevýhodněny, protože k nim z jihu přiléhají zalesněné Brdské hřebeny. Naopak určitý vliv může mít nedávná změna metodiky měření teploty na povrchu Země. Nelze ale předpokládat, že by šlo o vliv zásadní.

Že se klima otepluje, ukazují naměřené teplotní rekordy na celé řadě měřících stanic v Česku i v mnoha státech Evropy i skutečnost, že tzv. tropické noci, kdy teplota neklesne pod 20 °C, před rokem 2000 naprosto vzácné, dnes v Česku v létě naprosto vzácné nejsou. Jejich výskyt prudce vzrostl i v celé řadě dalších zemí Evropy, která se mimochodem otepluje dvakrát rychleji než průměr Země (a Arktida třikrát). Horské ledovce nejen v Alpách ustupují. Konečně harmonizovaný teplotní celoroční průměr se v Česku i jinde v Evropě citelně zvyšuje.

Devět tisíc lidí podlehlo vedrům

Samozřejmě, devět tisíc zemřelých v důsledku veder v Evropě je tragédie nikoliv malá. Nechci to číslo zpochybňovat, byť jsem si vědom záludností jeho výpočtu, tak jako v jiné statistice příčin úmrtnosti. Spíš je otázka, jak jej interpretovat. V posledních 20-25 letech se pro Evropu uvádí počet zemřelých v důsledku letních veder mezi 30-35 tisíci lidí za rok. V roce 2003 toto číslo zajistila samotná Francie. Nejčastěji manželé odjížděli na dovolenou a nechali své staré a často i nemocné rodiče doma, podceňujíc riziko, přinášené rekordními vedry. Staří a často i nemocní rodiče si pak s vedrem neporadili. Následný balíček rad, jak se chovat za veder, přispěl v následujících letech k citelnému snížení počtu obětí veder ve Francii.

Je třeba ale také dodat, že na podchlazení každý rok v Evropě umírá kolem 300 tisíc lidí, tj. téměř desetkrát tolik, co na vedra.

Konečně je nutno říci, že drtivá většina úmrtí na vedra i na podchlazení je důsledkem těžkých selhání mechanismů regulace lidských aktivit individuálních i společenských. Přirozená vedra zesilují stále větší a silnější antropogenní tepelné ostrovy, zejména v hustě zalidněných centrech velkých měst. Ano, je nad čím se zamýšlet. Obě uvedená čísla by mohla být mnohem menší. Heslo »Lidskost proti sobectví!« ale není v kursu, svobodná demokratická společnost, rozuměj kapitalismus, zná hlavně heslo »Urvi, co se dá! (a s morálkou si nedělej těžkou hlavu)«, veřejné hromadné sdělovací prostředky v rámci honby za senzacemi nejsou s to provádět ani základní osvětu, což je smutné. V záplavě informací převážně pochybné kvality se běžný občan ztrácí.

Evropa se peče

I tak se dá nazvat působení stále častějších veder v létě v Česku i v mnoha dalších evropských státech. Ano, mnoha lidem může letní výheň připomínat troubu na pečení masa či cukroví. Je ale třeba se ptát, jak jsme my, lidé, k té troubě přispěli emisemi oxidu uhličitého i mimo ně.

Nedávné naměření 60 °C letní odpolední výhně na velkém asfaltovém parkovišti jednoho supermarketu a méně než 30 °C v nedalekém lese mluví jasně.

Pokud horlivě zastavujeme kdejakou půdu (orientace Česka po roce 1989 na zásadní preferenci silniční dopravy a na »velkosklad Evropy« obsluhovaný vesměs na půdu náročnou a i jinak hrubě závadnou silniční dopravou), dopouštíme se zjevné chyby. Orientace Česka na automobilový průmysl je přitom i čistě ekonomicky přinejmenším riziková, neboť výrobní monokultury jsou mnohem více zranitelné, o stimulaci takové politiky k orientaci dopravní politiky na preferenci hrubě dopravy nemluvě. Pokud si jako cíl klademe co největší růst velkých měst a vytváříme podmínky pro další zahušťování beztak husté zástavby, nejednou i na úkor nedostatkové veřejné zeleně (nový územní plán Prahy je toho zlým příkladem, ale podobné trendy lze nalézt i u jiných velkých měst v Česku i mimo ně), zesilujeme letní vedra pro obyvatele. Nejvíc letní vedro zvětšujeme v centrech velkých měst, která bývají hustě obydlená.

Tzv. zelené střechy jsou jistě užitečné, ale obvykle vyžadují pevnější konstrukci, aby zvýšenou váhu zelených střech unesla, a často i zalévání, což zvyšuje nároky na vodu.

Velmi špatná je politika ničení venkova, zvláště pak jeho ekonomické základny, jež si následně vynucuje jeho vylidňování. Jistě i pan trh, ale především ignorantská státní politika vylidňuje v Česku venkov, byť v této zlé politice nejsme zdaleka sami.

Nechali jsme zničit významnou část lesů. Na začátku byla idiotská transformace lesního hospodářství v letech 1990-95, něco zničila tornáda Kiril a Ema, zejména šumavské lesy zničila idiotská politika nezasahování do přírodních dějů v národních parcích některými ekology (cíl nechat tamní smrkové lesy sežrat kůrovcům včetně lesů široko daleko byl brutálně dosažen) a vyvrcholilo to sežráním citelné části smrkových lesů v Česku kůrovci za sucha v letech 2014-20, kterému rozvrácené lesní hospodářství z let 1990-95 nebylo s to zabránit. Zničení lesů má velmi negativní dopady na mimoprodukční funkce lesů. Prohlubování letních veder (narychlo spíchnutá lžiteorie některých RNDr, že mimoprodukční funkce lesů neexistují, na tom nic nezmění) je toho logickým důsledkem. Sucho 2014-20 postihlo více či méně celou Evropu, ale na lesy v ČR mělo zdaleka nejničivější dopady. Stačí srovnat české lesy s lesy sousedních zemí.

Pokud jsme v minulosti kdeco odvodnili a v politice odvodňování s odkazem na potřeby rozvoje leckde pokračujeme, pak bychom si měli přiznat, že jí přispíváme i k nárůstu letních veder. Pokud opovrhujeme i renaturalizačními výkony velkých povodní a povodněmi renaturalizované úseky koryt vodních toků opět technicky upravujeme, tak nám asi není pomoci.

Pokud jsme v minulosti pole scelili do velkých lánů na úkor rozptýlené zeleně, mokřadů, protierozních mezí a podobně, neměli bychom se divit nejen značnému nárůstu vodní a větrné eroze, ale ani přehřívání těchto lánů aj., zvláště pokud je nechrání ani pěstované plodiny, což se po jejich sklizni stává často. Pokud nejsme s to obnovovat ve větším rozsahu rozptýlenou a protierozní zeleň, je to zjevně špatné. Čína to na svém severozápadě zvládá v extrémně nepříznivých přírodních podmínkách, kdy tam doslova bojuje s expandující pouští. Ale nově vysázené lesní pásy se tam Číňanům daří pěstovat. Argumenty »Fuj Čína! (a jiní Asiaté)« svědčí o něčí nesoudnosti

K suchu na polích přispívají i parky fotovoltaických elektráren a lesy větrných elektráren na pobřeží Severního moře i jinde. Těch větrných elektráren je tam už tolik, že to má určitý negativní vliv na vítr a srážky ve vnitrozemí Evropy. Nevíme, jak velký je jejich dopad na klima ve střední Evropě. Protože prý jde o pomluvu klimaskeptiků, pro každý případ se takové věci nebudou zkoumat. Kdoví, co by se zjistilo.

Bude mnohem hůř!

Ano, při současné politice bude ještě hůř. Negativní změny se spíše násobí, než sčítají. Klausovská zásada Motoristů sobě, že se »soukromí vlastníci o své pozemky s příslušnou přírodou postarají nejlépe«, je mimo realitu. Jsou takoví vlastníci půdy, ale není jich mnoho. Navíc pro svůj odpovědný přístup k přírodě často krachují. Spoléhání se na odpovědnost vlastníků půdy a přírody odráží ekologickou a další negramotnost. Starší i novější literatura popsala bezpočet případů zlého kořistění lidí na přírodě, historici popsali četné, někdy i velké ekologické katastrofy světa, způsobené neodpovědnou činností lidí.

Problém je, že ekologové – greendealisté – zásadu »Bude mnohem hůř!« spojují především s rostoucími antropogenními emisemi oxidu uhličitého (a metanu). Snaží se to řešit redukcí antropogenních emisí oxidu uhličitého na nulu i za cenu zbankrotování ekonomiky. Výzkumy přitom ukazují, že před 530 až 500 miliony let byly na Zemi koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší 10-20krát vyšší, než dnes. Život na Zemi se tehdy vyskytoval jen v moři. Tyto vysoké koncentrace oxidu uhličitého život přežil. Mnohonásobně vyšší koncentrace oxidu uhličitého byly i v druhohorách a zvláště pak ve starších třetihorách a život v moři i na souši je přežil, byť to nemuselo být beze ztrát.

I když ve srovnání s čtvrtohorami šlo o podstatně teplejší období, nedošlo k extrémnímu růstu teplot na Zemi. Konečně, zřejmě pod tlakem klimaskeptických expertů panelu CLINTELL, velký klimatický panel IPCC označil vysoký růst průměrných teplot na povrchu Země za variantu budoucího vývoje velmi nepravděpodobnou.

Klimatologové odborníci i laici by si měli dobře osvojit poznatky paleoklimatologie. Ukazují mnohem větší klimatické změny na Zemi, než před kterými varují experti IPCC. Došlo k nim bez přičinění člověka a často i v malé závislosti na koncentracích oxidu uhličitého v ovzduší.

Na rozdíl od expertů IPCC si klimaskeptici kladou otázku, zda je pozorované oteplování klimatu škodlivé nebo užitečné.

Klimatologové odborníci i laici by si měli dobře osvojit poznatky historie, totiž že klimaticky teplejší období byla obdobími citelného hospodářského, sociálního a populačního vzestupu lidské společnosti (mmojské, římské či středověké klimatické optimum v 10.-12. století n. l.), zatímco klimaticky chladnější období byla obdobími úpadku, velkých válek včetně citelného absolutního poklesu počtu obyvatel, viz velké stěhování národů, odstartované v r. 375 n. l. vpádem Hunů do Evropy, vyhnaných ze své asijské domoviny ochlazením klimatu, malá doba ledová 1620 – 1720 apod. Jistě i proto, že se vegetaci za teplejšího klimatu lépe daří, zemědělství je výnosnější a uživí více lidí. Podobně výnosy zvyšují rostoucí koncentrace oxidu uhličitého, který je jednou z podmínek fotosyntézy, je potravou zelených rostlin, které život na Zemi primárně živí.

Velkým problémem je sucho

Velkým problémem lidstva i živé přírody na souši je narůstající sucho. Klasickou epizodou je největší poušť světa Sahara, která začala vznikat asi před 6200 lety v důsledku zastavení proudění na srážky bohatých pasátů na dnešní Saharu. Zhruba půlku Sahary vytvořilo zastavení proudění vláhu přinášejících pasátů, druhou polovinu člověk četnými aktivitami, jak se uživit, které ničily tamní lesy, savany a políčka.

Scénář »vykácení lesů – vznik luk a pastvin – jejich degradace, někdy i na poušť« je starý a často se leckde opakuje, protože lidstvo je nepoučitelné a ziskuchtivost bohatých často bezmezná. Obávané je jak drancování přírody kolonialisty a neokolonialisty, tak bída širokých vrstev obyvatelstva, nutící je ničit poslední zbytky svých přijatelných životních podmínek. Zkázu pak dokončují četné války, vedené vesměs o uchvácení těch či oněch přírodních i lidských zdrojů. Někdy se ale také válčí o poslední mizející přírodní zdroje. Mizejícím přírodním zdrojem může být i pitná voda.

Rozsáhlé odlesňování, odvodňování a zastavování způsobuje vysychání krajiny a tím i oteplování klimatu. Aktuálně to pozorujeme v oblastech ničených tropických deštných pralesů, nejen v Amazonii. Dnes je díky družicovému snímkování stav krajiny podstatně lépe zmapovaný, ale bez většího dopadu na praxi. Příčin je více, ale v zásadě jde především o bezohledné kořistění lidí na přírodě podpořené nedostatečným nebo špatným vzděláváním, vymýváním mozků v zájmu kořistění atp.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Oblíbená představa, že se se suchem vypořádáme výstavbou dalších přehrad k získání dostatku vody mimo jiné k zavlažování polí, je málo reálná. Za sucha vysychají malé i střední vodní toky, za velkého sucha jsme již zažili stav Labe pod Střekovem blízký vyschnutí. Labe přitom odvodňuje téměř celé Čechy a jeho nízké průtoky nadlepšují četné přehrady, zvláště ty na Vltavě. Podobně na tom bývá řeka Morava, která má ale významnější přehrady jen na svém přítoku Dyji. Necháme-li stranou zničení zátopového území, včetně jeho případného osídlení a vážného narušení vodních poměrů v širokém okolí nově vzniklého přehradního jezera, reálné je, že nové přehrady budou stavěny jen výjimečně a budou řešit především zásobování obyvatelstva pitnou vodou, což je problém vodního hospodářství pro společnost zdaleka nejtíživější. Budeme se muset naučit hospodařit s vodou podstatně lépe než dosud. Jde to. Jsou země, které jsou nuceny hospodařit s mnohem menším množství vody než Česko. Jednodušší je ale prý učit se u těch špatných.

Velké lesní požáry

28. července je tomu již týden, co média informují o řádění velkých lesních požárů v jižní Kanadě, ve Francii, Španělsku… Kanadské požáry nechám dnes stranou. Kromě asi dvaceti uhořelých občanů na dvou místech Španělska a nově dvou hasičů ve Francii je momentálně bilance asi 400 tisíc shořelých hektarů lesů a přes 400 tisíc evakuovaných občanů. Tyto údaje se budou ještě zvyšovat. Zvažuje se i evakuace čtvrtmiliónového francouzského přístavního města Bordeaux, ke kterému se nebezpečně blíží zhoubné plameny. Polská televize TVN do omrzení cituje španělského premiéra Pedro Sanchéze, že za ty velkopožáry můžou vysoké koncentrace oxidu uhličitého způsobené lidmi. Chce se říci: »Musí mít Španělé hodně velký nepořádek v hasičském záchranném sboru a v lesním hospodářství, když tamní premiér viní především oxid uhličitý.«

Je pravda, že si Španělé i Francouzi letos přičichli k podstatně větším vedrům než Češi, přitom i mnozí Češi měli s vedry problém. Je pravda, že půda je u nich leckde vysušená (polovyschlá nejdelší francouzská řeka Loira mluví jasně) a že přinejmenším tyto státy, dále USA a Kanada čeká letos vážná neúroda v důsledku letošního vedra a sucha. Je ale zřejmé, že na větší krajinné požáry nejsou tamní lesy ani hasiči obou států připravené. Zahraniční pomoc je jistě vítaná, ale na tragédii mnoho nemění.

Také nesmíme zapomínat, že boj s lesními požáry je mimořádně obtížný a také rizikový.

Je na místě se také podívat, jak jsou české lesy a čeští hasiči připraveni na případný výskyt podobné katastrofy. Hrubá nekázeň některých občanů přitom zvyšuje riziko vzniku lesních požárů i u nás. Množství suchého dřeva v lesích usnadňuj šíření požárů.

Jan Zeman