Debata o zrušení koncesionářských poplatků se v České republice často redukuje na jednoduchou rovnici: poplatky znamenají nezávislost České televize a Českého rozhlasu, zatímco financování ze státního rozpočtu znamená jejich politické ovládnutí. Jenže takto jednoduché to není. Evropská pravidla nic takového neříkají a zkušenosti (nejen) západoevropských zemí ukazují, že veřejnoprávní média lze financovat několika různými způsoby.
Koncesionářský poplatek není evropským dogmatem ani povinným standardem. Evropská úmluva o svobodě médií (EMFA) členským státům nepředepisuje, zda mají veřejnoprávní televizi a rozhlas financovat poplatkem, daní, státním rozpočtem nebo kombinací několika zdrojů. Vyžaduje něco jiného: způsob financování musí vycházet z předem stanovených, transparentních a objektivních kritérií a musí veřejnoprávním médiím zajistit přiměřené, udržitelné a předvídatelné prostředky, které ochrání jejich redakční nezávislost.
To je zásadní rozdíl. Nezávislost nevytváří způsob výběru peněz, ale způsob, jakým stát nastaví pravidla jejich poskytování. Je tedy nadmíru jasné, že kupříkladu lídr současné opozice (ODS, STAN, Lidovci a Piráti), ústavní agent, prezident Petr Pavel Pávek, mystifikuje obyvatele. Nebojím se říci, že lže, když ve svém vystoupení k výročí událostí 21. 8. 1968 pronesl, že je v naší zemi ohrožena nezávislost veřejnoprávních médií. Přitom to není pravda, protože podle indexu svobody médií z roku 2026 je Česká republika na 11. místě ze 180 sledovaných zemí, takže poměrně vysoko.
Když to jde v Nizozemsku, proč by to nešlo u nás?
Nemusíme hledat příklady na východ od České republiky, když se nám nechce použít příklad Slovenska nebo Maďarska. Stačí se podívat na západ.
Nizozemsko financuje veřejnoprávní vysílání z veřejných prostředků státního rozpočtu. Nizozemský zákon o médiích dokonce výslovně stanoví, že veřejnoprávní média mají nárok na financování ze státní pokladny tak, aby bylo možné zajistit kvalitní nabídku a kontinuitu financování. Samotná nizozemská vláda uvádí, že veřejnoprávní vysílatelé dostávají prostředky centrální vlády. Pro rok 2026 je například v nizozemském státním rozpočtu na celostátní veřejnoprávní vysílání vyčleněno přibližně 983 milionů eur.
Přesto z toho automaticky nikdo nevyvozuje, že nizozemská veřejnoprávní média jsou vládní propagandou. Proč? Protože mezi státním financováním a státním řízením obsahu nemusí být rovnítko.
Právě to by mělo být jádrem české diskuse a měli by se to všichni obhájci zachování koncesionářských poplatků doučit.
A Francie koncesionářský poplatek prostě zrušila
Ještě názornější je příklad Francie. Francouzská vláda v roce 2022 zrušila poplatek na financování veřejnoprávního vysílání, který tehdy představoval 138 eur ročně pro domácnost v kontinentální Francii. Francouzský parlament zdůvodňoval změnu mimo jiné kupní silou obyvatel a proměnou způsobu, jakým lidé média používají.
Veřejnoprávní France Télévisions či Radio France samozřejmě nezanikly. Jejich financování bylo nahrazeno veřejnými prostředky, zejména vyčleněnou částí výnosu DPH. Francie následně upravila svůj rozpočtový právní rámec tak, aby bylo možné určitý výnos daně přímo veřejnoprávnímu audiovizuálnímu sektoru přidělovat.
To je důležitá zkušenost: zrušení televizního poplatku není totéž jako zrušení veřejné služby.
Z poplatku se nesmí dělat ideologický symbol
Česká debata se dostala do zvláštní situace. Z technického nástroje financování, který vznikl v úplně jiné technologické době, se pomalu stává téměř symbol demokracie.
Jenže proč? Je opravdu redakční nezávislost České televize větší proto, že domácnost pošle každý měsíc konkrétní částku prostřednictvím poplatku, než kdyby stejnou částku stát poskytl podle dopředu stanoveného zákonného mechanismu?
Samotný původ peněz nezávislost negarantuje. Stejně jako rozpočtové financování může být špatně nastavené, může být špatně nastaven i poplatkový systém. Podstatné je, kdo může částku změnit, za jakých podmínek, jak často, podle jakého vzorce a zda ji může politická většina použít jako odměnu či trest za obsah vysílání.
Proto také EMFA doporučuje takový systém, který omezuje riziko každoročního politického vyjednávání o penězích, a jako vhodnou pojistku zmiňuje víceletou předvídatelnost financování.
Český návrh není sám o sobě útokem na svobodu médií
Česká vláda v červnu 2026 schválila návrh, podle kterého by byly koncesionářské poplatky zrušeny a ČT a ČRo by dostávaly příspěvek ze státního rozpočtu. Pro Českou televizi návrh stanoví základní částku 5,740 miliardy korun, pro Český rozhlas 2,065 miliardy korun. Počítá rovněž s automatickým valorizačním mechanismem a rozšířením kontrolní pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu na hospodaření ČT a ČRo.
O konkrétní podobě těchto pojistek lze samozřejmě diskutovat. A dokonce by bylo vhodné je ještě posílit. Například stanovit financování na několik let dopředu, vytvořit jasný automatický valorizační vzorec a zákonem výrazně omezit možnost vlády nebo parlamentní většiny prostředky během období svévolně měnit.
Takový model by mohl být dokonce předvídatelnější než dnešní systém, kde změna výše poplatku stejně nakonec závisí na politickém rozhodnutí Parlamentu. Proto není důvod vydávat samotné zrušení koncesionářského poplatku za útok proti demokracii.
Nezávislost se měří odstupem od politiků, nikoli způsobem placení
Obavy prezidenta Petra Pavla Pávka a dalších zastánců současného systému, kteří jsou rekrutováni hlavně z pravicové opozice, od ODS po Piráty, lze částečně chápat. Veřejnoprávní média skutečně nesmějí být finančně vydíratelná jakoukoliv vládou a musí být nestranná. Z toho ale ještě nevyplývá, že musí existovat právě koncesionářské poplatky. Evropské právo je nevyžaduje. Francie je zrušila. Nizozemsko veřejnoprávní média financuje ze státních prostředků. V Evropě existují různé modely.
Otázka proto nezní:
»Poplatky, nebo nesvoboda?«
Měla by znít:
»Jak vytvořit financování ČT a ČRo, které bude jednodušší, spravedlivější a zároveň natolik automatické a právně chráněné, aby žádná vláda nemohla veřejnoprávní média finančně trestat?«
A na tuto otázku rozhodně není jedinou odpovědí koncesionářský poplatek. Jeho zrušení proto může být racionální modernizací zastaralého systému, nikoli útokem na svobodu médií. Podmínkou je jediné: spolu se zrušením poplatků musí vzniknout silné zákonné pojistky dlouhodobého a předvídatelného financování.
Demokracii totiž nechrání složenka. Chrání ji kvalitní zákon, nezávislá redakce a jasná pravidla, která platí stejně pro každou vládu.
Jan Klán