Říká se – kdo hledá, ten najde. Někdy ani hledat nemusíte, abyste našli to, co vlastně ani najít nechcete, resp. byli byste radši, kdybyste to nenacházeli. A když o to doslova zakopáváte, nemoha se tomu vyhnout, nemoha to nikudy dokonce ani obejít, šlapete bažinou, jež vás stahuje hlouběji a hlouběji, poněvadž v tomhle případě se nemáte jak bránit. Ta bažina tu prostě je a zabírá čím dál větší plochu. Pohltila i jazyk český, moji mateřštinu, na které si tolik zakládám.
O toto jsem zakopla na Seznamu. Nějaký Pavel Kasík tu reaguje na cosi o umělé inteligenci – kopíruji bez úprav, čili doslova: »Ta text to speach api, zkombinovani pluginu jako default nastaveni (coz teda zatim asi nrni aktivni)..zajimave i to threding, ale poslouchal sem tak na pul. Trochu sem doufal v nejakou free verzi (treba 3.0 api).«
Nevím, jak je na tom pán s duševním zdravím, možná blbě, nicméně do podobných výroků zapadám jak do té bažiny dnes a denně. Pročež – i kdyby pán měl něco s hlavičkou, těžko mě lze podezírat, že jsem tohoto odduševnění zneužila, poněvadž ono citované jaksi není výjimkou, ale pravidlem. Nejen v internetových diskuzích. Všude. Více méně jakýkoli dialog mnou kdekoli vyslechnutý, aniž bych ho chtěla vyslýchat, tímto nebo podobným způsobem przní český jazyk. Kasík se nevymyká, půjčila jsem si ho jen jako příklad za milióny dalších.
Jazyk je v prvé řadě identifikační znaménko příslušnosti k tomu kterému národu. Zobrazuje o neméně méně i tradici a úctu k těm, kteří za jeho právo na sebeurčení bojovali. Tudíž je prostředkem k dorozumívání příslušníků daného národa.
Zjednodušeně řečeno – nedorozumíme-li se mezi sebou, ztrácíme národní identitu. Ba co více – ztrácíme (vid nedokonavý) právo na ni. Žel, český národ se nachází v období vidu dokonavého, neboť on to právo na identitu již ztratil (vid dokonavý).
Nastalo snad úplně to nejhorší, že lidé přestali pociťovat potřebu hovořit spolu (jak vypadá komunikace SPOLU, sledujeme již přes dva roky…). Vést dialog. Jistě, můžete namítnout, že lidé spolu přece hovoří, jenže oni nehovoří mezi sebou, nýbrž každý sám za sebe, aniž by jeden druhého poslouchal a o názor toho druhého se zajímal. Z tradičního dialogu se staly bohapusté žvanírny s akcentem na výjimečnost vlastního ega. Ega, neformulovaného podnětnou diskuzí, debatou, dialogem, ale četbou na internetu, kde je přece všechno… Internetová přeinformovanost nás zbavila potřeby vzájemné komunikace. Něco se od druhého dozvědět, umět se zeptat. Nebo si jen tak popovídat, aby z toho byla příjemná chvíle, zážitek. Přestali jsme trénovat mateřštinu. Kdyby český jazyk měl svůj národní tým, řekla bych, že jsme sebe samotné vyřadili z kádru a nároďák byl rozpuštěn.
A to už nehovořím o písemných projevech, nezřídka i vysokoškolsky »vzdělaných« a vysoce postavených lidí, s nimiž by i zběhlí šifraři CIA, KGB a Mosadu dohromady měli jó problém. Je to »charašó«, nebo já jsem tak »ščastlívyj« – tohle za minulého režimu nezaznívalo, ale že je to »gůd« nebo že jsem »hepy« a »kůl« (těmi jsme fakticky…), to kolem mě bzučí víc, než kdybych měla hlavu strčenou ve včelím úlu.
Škoda, že na prznění mateřského jazyka nepamatují paragrafy. Jednou se nám všechno sečte a… a vlastně nic. To už každému stejně bude jedno. Ani ten mizerný kapesník češtině nikdo nepodá…
Marie Krejčíková
Diskuze je uzavřena.