Více finanční gramotnosti, méně češtiny, dějepisu a matematiky?

Počátkem týdne v souvislosti se začátkem školního roku jsem se v televizním zpravodajství dozvěděl o jakémsi průzkumu mezi rodiči dětí školou povinných. Prý 71 % dotázaných žádalo určité změny ve vyučovacích předmětech. Vadí jim, že škola nedostatečně připravuje mládež, pokud jde o finanční gramotnost a údajně i pokud jde o řemeslnou zručnost. Při tom se prý zbytečně ztrácí čas tolika hodinami matematiky, češtiny a dějepisu. Jejich výuku by zřejmě bylo možné zkrátit. Nebo snad úplně vypustit?

Tak daleko by asi, pokud jde o předmět matematika, bez nějž si lze těžko představit vzdělávání ve finanční gramotnosti, kritici zajít nechtěli. Jazyk český lze jistě omezit. Hlavně, že se má od první třídy vyučovat angličtina. Tu je třeba ještě rozšířit, protože počítače jsou postaveny na tomto jazyku a dohovořit se všude v Evropě nelze jinak než anglicky. A jsme především Evropané, Isn’t it true? (Pro primitivy neumějící tento jazyk: Není-liž pravda). Proto se už dnes na některých školách vypouští zpěv a kreslení.

Pokud jde o dějepis? Ten by se zřejmě měl zrušit vůbec. K čemu je potřeba znát jméno prvního českého krále, historika Františka Palackého a vědět víc o Ostravsko-opavské operaci? Proč umět zarecitovat kus Máchova Máje, některou z básní Erbenovy Kytice a vědět, kdo byl Neruda, Hašek, Wolker, Nezval či Florian? Že byl a kým doslova udolán jeden z největších dramatiků světa Karel Čapek (nikoli tedy Václav Havel), že Vančuru zastřelili nacisté na Kobyliské střelnici a Fučík napsal svou Reportáž v pankrácké věznici doslova zpod šibenice, jež nejen byla přeložena do mnoha jazyků, ale také ukázala, co je to fašismus a zároveň, co je i hrdinství?

Chápu, že finanční gramotnost v tomto liberálním (kapitalistickém) světě patří mezi nejdůležitější znalosti. Žraloci by jinak spolkli neznalce. Chápu, že řemeslná zručnost by měla být součástí výuky. Zvláště, když mizejí řemeslníci a roste počet vysokoškolsky vzdělaných neumětelů. Kdysi tomu tak bývalo. Jenže listopad pohrdl léty vypracovanými zkušenostmi a plánovitě vzdělávanými řemeslníky. To, co bylo za bolševika, přece nelze převést do svobodné společnosti a každý chce být pánem ne rabem bezmyšlenkovité práce. Proto se po roce 1989 zrodilo tolik různorodých škol, kde se mohly získávat tituly anebo třeba je i kupovat. Tím kupovat nemyslím jen za peníze. Je tu i jánabráchysmus, členství ve stejném klubu či politickém společenství.

Chápu také, že český jazyk, česká literatura a české dějiny odvádějí od hrdého titulu Evropan a mládež přece musí být vychována především evropansky. Jenže už Milan Kundera věděl, že »Národy se likvidují tak, že jim vláda záměrně vezme paměť«. Možná i proto byl polistopadem tak odvrhnut. Nic neznamená, že před nedávnem se zase v souvislosti s výročím citovalo jeho jméno. To snad proto, že někteří naši propagandisté pochopili, že ho lze využít jako příkladu evropanství. Mýlí se však. Cítil se především Čechem a Pařížanem, ne Němcem, Švédem nebo třeba Italem či bruselským univerzálem, potažmo evropanským kosmopolitou, prastrýcem českých Pirátů a souvěrcem Petra Pavla.

Vzít lidem paměť se pokouší polistopad už dávno. Proto se v krátké době měnily, někdy dokonce na pokyn Václava Havla, názvy ulic, náměstí, bořily sochy, odstraňovaly pamětní desky, dokonce také názvy institucí, i když tu byly desetiletí. Proto se ve školách učí o předválečných literárních židobijcích – byli totiž i antikomunisté, navrhuje se omezit učební látku o obrozenectví, točí se pořady o vině Čechů na Němcích, glorifikují střílející agenti, a desítky filmů z minulosti a o životě v ní se ocitly v televizním trezoru.

Dnes tedy za aktivního zapojení televize je navrhována změna učebního plánu, a aby se neřeklo, je opřena o jakýsi průzkum mezi rodiči. V minulých letech byly vlády (ministři), které prosadily umenšení počtu vyučovacích hodin některých humanitních předmětů. Důsledek známe, i když se o něm nemluví. Je však zřejmý z různých anket prováděných v zábavných televizních programech. Tázaní, většinou mladí lidé, neznají ani jména minulých nejvýznamnějších postav naší republiky, ale zato perfektně odpovídají na dotazy týkající se jmen amerických filmových muzikálových hvězd, nevědí, kdo koho porazil u Lipan, co byla Česká družina a kde pramení řeka Labe, ale kde se nalézá Arizona či New Jersey vědí přesně.

Je mně jasné, že finanční gramotnost v tomto světě je nutností. Znalosti v tomto ohledu jsou v kapitalismu potřebou. Jinak by žraloci a různí nenechavci člověka obrali o všechno. Chce-li člověk žít a jakž tak vycházet, musí se sám stát tak trochu žralokem, či musí alespoň vědět, jak se žralokům bránit.

Je mi jasné, že řemeslné dovednosti jsou nutností. Bez nich by člověk nebyl člověkem. Zjednodušeně řečeno, práce z opice udělala člověka (parafráze jednoho výroku Bedřicha Engelse). Bez ní by nebyly ani dnešní vymoženosti, nelétali bychom do Vesmíru, neměli své mobily a počítače, ale ani se nevraždili ve zbytečných válkách, takových, jaké jsou na východě Evropy, na západě Asie a v africkém středu. Pokud toto vraždění bude pokračovat, pak nás možná, podle Einsteina, bude čekat opět jen válčení »klacky a kameny«.

Znát svou minulost, znamená si uvědomit své kořeny, co nás ve středu Evropy spojuje, co nás rozděluje, být hrdi na ty, kteří se narodili v naší kotlině a proslavili nás, vědět, že dnešek by nebyl bez těch, kteří tu žili před námi, trpěli a vítězili, kteří zabránili našemu rozplynutí v okolním světě. Zbavit se ve školách předmětu dějepis by byl zločin na celém národu.

Stejně jako omezit znalost české literatury a omezit znalost našich potomků na současné populární autory. Nemyslím si však, že autoři podkladů pro současné filmy či pisatelé režimně laděných knih dělají pro vzdělanost našeho národa víc než ti, co nás dokázali znovu dostat na výsluní. Je rozdíl dělat propagandu a vzdělávat pro budoucnost a k národní hrdosti.

Vypustit matematiku, jak jsem napsal, nelze. Je jistě možné omezit učivo a vynechat to, k čemuž se už většina z nás nikdy nevrátí, ale už staré přísloví nás učí, že »nikdy neříkej nikdy«. Bez ní i ta finanční gramotnost by se omezila na pouhý výměnný obchod, s nímž skončili už staří Egypťané.

A řemeslná dovednost? Ta už se dávno do škol řízených chytrými odborníky několik let vrací, poté, co vlna havlovského negativismu zrušila vše, co se zdálo nejen příliš kolektivistické, ale také zavánělo prostou lidskou prací. Tak máme hodně vzdělanců s akademickými tituly nebo s nějakým jim rovnocenným glejtem, ale už méně zedníků, sklenářů, zámečníků, zemědělských a lesních dělníků a třeba pokrývačů.

Uvědomují si toto všechno rodiče, kteří odpovídali na podivně koncipovanou anketu, o níž se zmínila televize?

Jaroslav Kojzar