Média jako bitevní pole třídního zápasu

Vzdělání v oboru sociologie, dvacet let v marketingu a komunistické přesvědčení – kombinace toho všeho mě dovedla k napsání možná trochu delšího, ale z mého pohledu opravdu důležitého textu, který se vyrovnává se současnou rolí médií.

Většina současných médií, ať už noviny, televize nebo sociální sítě nejsou neutrálním zdrojem informací. Nejsou to jen »okna do světa«, skrze která bychom se dozvídali pravdu. Zejména ta mainstreamová jsou především nástroji moci, které v každé společnosti slouží té třídě, která drží v rukou bohatství a výrobní prostředky.

V kapitalismu vládne kapitál. Továrny, banky, obchodní řetězce, byty, půda i informační infrastruktura patří úzké menšině. Většina lidí nevlastní nic než svou pracovní sílu, kterou musí prodávat, aby přežila. Tento základní vztah vykořisťování se nevyhnutelně promítá i do oblasti médií. Ta také patří velkým firmám, miliardářům nebo jsou existenčně závislá na reklamě a korporátních penězích. Nemohou proto pochopitelně vystupovat proti systému, který je živí. A neváhají ani umlčovat ty, kteří se o to jejich prostřednictvím pokouší.

Média vládnoucí třídy přitom nemusejí každý den otevřeně lhát. Jejich hlavní funkcí je něco hlubšího: udržovat kapitalismus jako »normální«, »přirozený« a »jediný možný« společenský řád. Realitu zobrazují tak, aby nebyla ohrožena moc kapitálu. Ztráta práce se prezentuje jako osobní selhání, nízké mzdy jako nutnost utahování opasků, stávky jako nezodpovědné ohrožování ekonomiky, zisky firem jako úspěch a vykořisťování jako přirozený tržní mechanismus. Jakékoliv alternativní systémy pak označují za extrémismus, nálepkují a kriminalizují ty, kteří je prosazují. Skutečné příčiny chudoby, stresu, zadlužení, nejistoty, ale i válek zůstávají v pozadí a třídní charakter problémů je maskován individualizací viny.

V podmínkách digitálního kapitalismu přitom nabývá tato dynamika nové podoby: informační technologie se stále výrazněji stávají strategickým nástrojem řízení společnosti a udržování moci vládnoucích struktur od globální až po osobní úroveň, zejména prostřednictvím systematického ovlivňování veřejného mínění.

Bulvár v »rudém kabátě«

Významnou roli v tomto procesu hraje systematické odvádění pozornosti od skutečných příčin. Bulvár, celebrity, skandály, umělé kulturní války, hysterické kampaně proti migrantům, nekonečné politické hádky a mediální senzace zaplavují veřejný prostor a vytlačují témata, která by mohla vést k pochopení skutečných společenských rozporů. Místo diskuse o mzdách, pracovních podmínkách, bydlení nebo moci korporací dostávají pracující nepřetržitý proud vizuálního smogu, emocí a povrchních konfliktů. Unavený člověk po práci místo porozumění vlastní situaci konzumuje obsah, který jeho vědomí otupuje a odvádí od kolektivního uvažování.

Tento mechanismus nefunguje jen v otevřeně prorežimních médiích, ale má tendenci se přenášet i do prostředí, které se formálně hlásí k levici. Pokud se levicová komunikace začne podobat bulváru v »rudém kabátě«, pokud začne stavět na zesměšňování, osobních útocích, laciných heslech a mediálních zkratkách, stává se součástí téhož problému. Takový styl komunikace neučí lidi přemýšlet, ale reagovat impulzivně. Podporuje vztek, závist, agresi a škodolibost. Podobné je to s populismem, který nahrazuje analýzu jednoduchými hesly a falešnými sliby. Populismus se stal nedílnou součástí politických kampaní a sílí vždy před volbami, kdy může být krátkodobě funkčním nástrojem pro upoutání pozornosti. Jeho nebezpečí však spočívá v tom, že sice nabízí rychlá a líbivá řešení, ale bez pojmenování skutečných strukturálních příčin. Stejně škodlivá je redukce politiky na osobní útoky a zesměšňování protivníků. Když se politický boj zúží na to, kdo je větší hlupák nebo pokrytec, skryje se pod nánosy mediálního bahna podstata problému, totiž kapitalismus jako systém vykořisťování. Kapitalismus není špatný proto, že ho řídí tito »špatní lidé«, do kterých je snadné se strefovat prostřednictvím jejich karikatur, ale proto, že je postaven na podřízení práce kapitálu. A tak, místo aby pracující byli vedeni k chápání systémových příčin svých problémů, jsou krmeni skandály a osobními konflikty, čímž se stávají pasivními konzumenty politické zábavy, nikoli vědomými účastníky třídního boje. Namísto mobilizace jsou uspáváni falešnými nadějemi, že řešení jejich problémů je v rukou politických aktérů, kteří jim ale pouze prodávají produkty marketingových příruček a odvádí pozornost od nutnosti kolektivní změny.

Nová média – cui bono?

Významnou roli dnes v politické komunikaci hrají tzv. nová média. Ovšem i platformy sociálních sítí patří obřím korporacím a jejich cílem je zisk. Jejich algoritmy preferují a šíří pouze to, co generuje kliknutí, emoce a peníze z reklamy. Podporují konflikty, strach, povrchnost a polarizaci. Proto jsou na sociálních sítích nejúspěšnější právě ty příspěvky, které nevyžadují přemýšlení, pracují s jednoduchými emocemi a mají vysoký potenciál šíření, což algoritmy ochotně podporují. Co ale musíme vést v patrnosti je fakt, že většině uživatelů je v zásadě jedno, kdo takové příspěvky sdílí. Neodnáší si z nich žádné poznání, hlubší pochopení ani vztah k jejich autorovi, ale pouze krátkou chvilku povrchní zábavy. Proto je iluzorní se domnívat, že množství lajků, sledujících a dosah příspěvků cokoliv vypovídá o úspěchu prosazování naší politiky. Navíc pokud marketing začne určovat obsah politiky místo toho, aby byl jejím podřízeným nástrojem, dojde nutně k ideologické integraci do systému, který měl být překonán.

Z marxistického hlediska však média nejsou odsouzena k tomu, aby sloužila pouze útlaku. Od počátku dělnického hnutí byla komunikace chápána jako klíčová zbraň třídního boje. Už Lenin formuloval úlohu dělnického tisku jako úlohu kolektivního agitátora, propagandisty a organizátora. To znamená, že třídně uvědomělá média mají probouzet nespokojenost tam, kde lidé trpí nespravedlností, vysvětlovat příčiny společenských jevů, propojovat jednotlivé boje do společného hnutí a vytvářet třídní vědomí a solidaritu. Nemají lidi uklidňovat nebo povrchně bavit, ale vzdělávat a posilovat. Mají klást základní otázky: kdo na tom vydělává, kdo to platí, kdo rozhoduje a komu to slouží. I sociální sítě musí být využity jinak než v zájmu kapitálu, k organizování, ke vzájemné podpoře a k šíření informací mimo kontrolu velkých médií. To je však možné pouze tehdy, když si pracující uvědomí jejich ne-neutrální povahu a budou je používat vědomě, kriticky a kolektivně.

Vést příkladem

Komunistická média v tomto musí jít příkladem. Jejich úkolem je navíc podněcovat k sebevědomí, hrdosti, kritickému myšlení a porozumění souvislostem. Ne k primitivnímu křiku a impulzivním reakcím. Musí odhalovat vykořisťování, vysvětlovat teorii srozumitelně pracujícím, propojovat jednotlivce do kolektivu, podporovat solidaritu a rozvíjet třídní perspektivu. Nemají nahrazovat politiku zábavou ani redukovat politický zápas na mediální show.

Noviny, weby i sociální sítě mohou být buď nástrojem otupění, rozdělování a ovládání, nebo nástrojem aktivizace, vzdělávání a solidarity. Záleží na tom, v čích rukou jsou a kdo je dokáže vědomě používat. V tomto směru je dnes vládnoucí třída hodně napřed a ve svém úsilí velmi úspěšná. S vědomím toho si nemůžeme dovolit plýtvat síly a zdroje na bezduché výkřiky, ale musíme pomáhat lidem pochopit, že nejsou sami, že jejich problémy nejsou individuální, ale společné, a že mají sílu, když se sjednotí. Naším cílem nesmí být mediální popularita, ale emancipace pracujících. Toho lze dosáhnout jedině dlouhodobým a systematickým budováním třídního vědomí. Podporovat oprávněný zápas za svět bez vykořisťování – to je skutečným smyslem třídně uvědomělé komunikace, jemuž může dočasně padnout za oběť i množství »lajků«, za nimiž dnes mají tendenci se někteří slepě hnát.

Petra Prokšanová