Stašek Antal – jeden ze zakladatelů sociálního románu

Půtky kolem památníku Antala Staška a jeho syna Ivana Obrachta zřejmě dál budou rozdělovat Semily. Tak jsem to alespoň pochopil  z informací, které se dostaly do celostátních médií. Chápu rozhořčenost jedněch, i nenávist druhých. Při tom nejde vůbec o prvně jmenovaného, tady Antala Staška (Stanislava, nebo chcete-li Antonína, Zemana), ale o jeho syna Ivana. Představte si, jak se ten provinil! Byl redaktorem Rudého práva, napsal Annu proletářku a dokonce měl legitimaci komunisty, ač jeho otec, Stašek, byl dokonce poslancem za Kramářovu národní demokracii. Olbracht byl nepřítel, alespoň podle »demokratické současnosti«, ale odříznout ho na pomníku od Staška by přece jen dost dobře nešlo. Pomník je koncipován jako celek a jeho půlka by vlastně byla jen k smíchu anebo pro pláč. Jak chcete. Jenže Stašek přece napsal »ševce Matouše« a řadu dalších sociálně laděných děl. Pryč tedy s oběma. Jenže, jak na to, když zdůvodnění, že překáží automobilovému provozu a úpravě křižovatky pod ním, nějak nezabírá? Čerte, vezmi kropáč a poraď místním radním…

Nechme stranou žabomyší války. I když zřejmě jistí politici z toho mají svůj funkcionářský profit. Ať pomník (památník) stojí nebo nestojí i v příštích letech na svém dosavadním místě anebo ho posunou někam jinam, třeba na hřbitov, jak je tomu v případě Švermy, Jabůrkové a Fučíka, anebo někam do polí (s odkazem na jeho »blouznivce«), nic na tom nezmění síla slova jak Staška, tak Olbrachta.

Dnes vám, milí čtenáři, chci připomenout výročí Antala Staška, který právě 22. července roku 1843, tedy před sto osmdesáti lety se tady v kraji narodil (obec Stanový, dnes Zlatá Olešnice) a v Semilech nejen žil a pracoval, ale narodil se mu zde také syn Kamil (Ivan).

Bylo deset dětí v rodině písmáka Antonína. Nejstarší také Antonín. Bylo třeba se uskrovnit, aby se děti slušně mohly »rozjet do života«. Ten nejstarší vystudoval gymnázia v Jičíně a u strýce v Krakově. Pak následovala práva v Praze a opět v Krakově. Aby rodině ulehčil, přivydělával si výukou češtiny. Když vystudoval, pracoval v Kolíně, pak v Praze, jako právník i jako novinář a později dokonce v Petrohradě, ale tam jako učitel jazyků. Znal totiž rusky, polsky, francouzsky a německy.

V sedmdesátých letech se vrátil do kraje pod Kozákovem. Tady od mládí znal těžký život sklářů a textiláků, kteří těžce vydělávali svůj »skleněný a lněný chléb«. Zde byl nejen právníkem a ředitelem místní záložny, ale brzy i poslancem za »staročechy« (snad kvůli Kramářovi, jenž v Semilech vyrůstal), ač prý myslel jako »mladočech«. Po vzniku republiky, už v Praze, se stal znovu poslancem, tentokrát Revolučního národního shromáždění a to za Československou národní demokracii, tedy Kramářovu stranu. Byl tedy v pravé části politického spektra, na rozdíl od syna Ivana (Kamila). 

Na pravé straně? Toto zařazení na Antala Staška nesedí. Svými názory se totiž značně lišil od Rašína, Machara, Dyka či dokonce Kramáře, ale možná i to, že jeho přátelé byli stoupenci Kramářovy strany, ho přesvědčilo, že přijal, po převratu jejich nabídku. Vliv socialistických myšlenek umocněný synovým smýšlením ho v jeho díle postavil nalevo. Připomeňme jeho O ševci Matoušovi… (román byl zfilmován), trojdílnou kroniku V temných vírech, ale také jeho první knihu Nedokončený obraz, jež už v roce 1878 realisticky mapoval život podkrkonošské vesnice v polovině 19. století.

Ostatně i jeho zřejmě nejznámější dílo Blouznivci našich hor, ač je věnováno zdejším spiritistům, je vlastně jakýmsi obrázkem tužeb a přání podkrkonošského těžkou prací živícího se lidu. Psal také verše, pokusil se i o divadelní hru, ale nic z toho nebylo srovnatelné jeho prózám.

Antala Štaška literární historici hodnotí, jak jednoho ze zakladatelů, možná dokonce prvnímu z autorů, sociálně zaměřeného románu. Ten v dnešních dobách však není hodnocen vysoko. Spíše se cení život šlechty, majitelů továren či lidí, jejichž majetek je posunul ve »světovou špičku«. Lidi živící se svýma rukama, obrazně řečeno, jsou »socky« nestojící za větší připomínání. To se týká i literatury a umění. Aby náhodou někdo »nesešel z cesty« televizní kanály nás velmi rychle vrátí zpět na tu »správnou«. Proto jsou točeny seriály Vyprávěj, »Modrá krev«, Báječná léta pod psa, Habrmannův mlýn, mystifikace o »ráji předmnichovské republiky« či o »hrůzách komunistického režimu«.

A co s tím památníkem otce s syna Zemanů v Semilech? Nechat ho na místě, protože takové rodáky či obyvatele – přidejme ještě F. L. Riegera – Semilským leckteré místo může závidět.

Jaroslav Kojzar