Od Varšavské dohody k Severoatlantickému paktu

Už nikdy do žádného paktu nepůjdeme, mohli jsme slyšet – a slyšeli – z úst tehdy nejpovolanějších, symbolu »něžné revoluce«, tedy neněžného majetkového převratu, Václava Havla. A my? Tedy ti z ulice, jsme věřili. Opravdu se naplní vize Masaryka a především Edvarda Beneše, že budeme »mostem mezi východem a západem«? Vždyť tolikrát našimi zeměmi prošly armády, které jsme nevítali, na našich pláních a v horách byla bojiště. K tomu zrušení došlo 1. července 1991 a stalo se to v Praze. Jenže jen pár let uplynulo a počátkem roku 1999 jsme se stali členy jiného paktu, Severoatlantického, a to v době, kdy letadla NATO zabíjela v dosud přátelské Jugoslávii. Staronový symbol této doby, Václav Havel, nám k tomu řekl, že jde o »humanitární bombardování«. A my? Jen komunistická opozice a sem tam pár dalších zvedla své hlasy proti. Ostatní, jako vždy, mlčeli. Netýkalo se to jich. Bomby na Varvarinský most, Bělehrad či Niž dopadaly až příliš daleko.

Je 1. červenec. Výročí slavnostních podpisů. Škrtnutí perem Václava Havla a vedle u stolu sedících Mariána Čalfy a Jiřího Dienstbiera a naduté spokojenosti Václava Bendy, který na historické fotografii však není, ale zato se nechal slyšet, že teprve nyní konečně cítí, že »demokracie je zabezpečena«. Washingtonská smlouva nám prý, mohli jsme slyšet, zajišťuje, že nás už nikdy nikdo nenapadne a my jen tehdy, kdyby se kdokoli pokusil narušit naše »naťácké« hranice, ho budeme muset odrazit. Proto nám stačí naše už profesionální armáda.

Sice od těch dob se naši zmínění profesionálové účastnili »misí« v zemích, s nimiž NATO nemá společné hranice, aby jim přinesli svobodu a demokracii, ale nikomu to nevadilo. Prý »u Kábulu jsme hájili Prahu«. Hloupost, řeknete, ale byla vyřčena. NATO se pomalu, bez ohledu na slib daný Gorbačovovi, rozšířilo skoro na celou Evropu. Ukázalo se ovšem, že má »na své cíle« stále ještě málo vojáků. Ani těch xtisíc českých dnes nestačí, cíle jsou totiž veliké, a tak se přemýšlí o navyšování. Už nejde jen o obranu hranic Aliance, ale o širší zájmy. Lze je zdůvodnit otázkami… Přece nenecháme svět bez patřičné ochrany? Bez naší demokracie a naší svobody?

Ale, co když ti druzí nechtějí naši demokracii a svobodu? Co pak? Co když spor je věcí velmi blízkých národů a byl vyvolán jen akcí z vnějška výhodnou pro někoho, či třeba dokonce naši Alianci? Důvody se vždy najdou, i v tomto případě moc nezahálí a předem dodá zbraně k eskalaci případného střetu. Ten skutečně nastal. Také zbraně byly dodány. Nezůstali jsme při tom stranou, dokonce jsme ho předvídali a ještě před jeho vznikem jsme dodali zbraně či munici jedné ze zemí střetu, jak potvrdil premiér Fiala. Válka tudíž hoří a má tendenci rozšiřování, a u toho, jak se zdá, být musíme. Jsme přece národ Valdštejna a Radeckého z Radčic.

Tak jsme dospěli až k záměru zvýšit počet našich profesionálních vojáků. Podle generála Řehky by nejbližším cílem měla být třicetitisícová armáda. Jenže to nemusí stačit. A proto budeme »muset výběrově mobilizovat« a počítat s tím, že nepůjde jen o výběr. Každý se prý bude muset podílet na obraně. Pokud vstoupíme do války, kterou NATO vlastně podnítilo, staneme se prý zázemím, jímž budou projíždět vlaky na východ a které bude zajišťovat logistiku pro válčící jednotky. Tak s tím prý počítá jakýsi plán amerických vojenských plánovačů. Že v této variantě války sem k nám budou létat rakety protivníka? Že se bude mobilizovat ročník za ročníkem a bude posílán na frontu? Že jaderné zbraně zůstanou u ledu? Že se tedy bude bojovat u Rostova na Donu, u Voroněže a Kurska? Nebo spíše za Magurou, znovu na Dukle anebo v karpatských horách? Nesmírně pitomé otázky, ale nabízejí se, když jsem si přečetl informaci o zmíněné studii, v níž území Spojených států snad zasáhne jen hurikán, ale válka? Něco takového Američané neznají. Válčit za jejich cíle se má v Evropě, a tak to naplánovali.

Protože jsme velmi poslušní žáčci, jak jsme ostatně potvrdili v nedávno podepsané americko-české smlouvě, která Američanům u nás umožňuje dělat si, co chtějí, začneme připravovat lid k obraně před nebezpečím z východu. V nejbližších měsících sice mobilizace všeho, co má ruce a nohy, nehrozí, protože náhradní zbraně jsme poslali na Ukrajinu a my zatím nemáme z čeho střílet, ale alespoň rychle postavíme dálnice, aby se moderní technika ze západu mohla rychle přesunout na východ.

Příští rok bude lépe, protože podle paní Černochové, už plně využijeme dvou procent HDP pro obranu a nakoupíme, když to nebude stačit, třeba na dluh, techniku nejen pro stávající armádu, ale možná dokonce pro statisíce vojáků. A kde seženeme ty vojáky? No přece každý se musí podílet, aby zvítězila naše představa svobody a demokracie, kterou, jak je naší povinností, je třeba roznést po světě. My, Češi, jsme praporečníky této »svaté války«, tedy příkladem pro ostatní, jak nás ohodnotili samotní američtí představitelé při podpisu zmíněné smlouvy podle naší angažovanosti »při obraně Ukrajiny«. Tak to musí vydržet, ať to stojí, co to stojí.

Co proti tomu dělat? Konečně se sjednotit ve společném úsilí za porážku militantních vlád a odložit osobní a partikulární zájmy. Je na tom něco nepochopitelného?

1. července 1991 skončila Varšavská dohoda. Za její existence jsme se neúčastnili žádných válek. O osm let později jsme se stali členy Severoatlantického paktu a ještě než jsme se rozkoukali, NATO svými letadly létajícími přes naše území bombardovalo spřátelenou balkánskou zemi. Pak to šlo ráz na ráz. Ne vždy jsme byli u toho svými vojáky, ale vždy jsme podporovali akce Aliance. Nakonec i my jsme měli své mrtvé. Při tom nám bylo slíbeno, že už nikdy do žádného paktu nepůjdeme. A přece v něm jsme a dokonce na jednom z předních míst jeho avantýr.

Jaroslav Kojzar