Přečetl jsem na serveru Centrum jednu myšlenku pražského divadelního ředitele, herce a brněnského senátora Tomáše Töpfera a nedalo mně, abych se k ní nevyjářil přece jen. Pan Töpfer, který v jednom připravovaném filmu hraje politika a lékaře Františka Kriegela, vyslovil větu: Dubček a Svoboda nebyli státníci, ale zbabělci.
Pochopil jsem, že pan Töpfer, pokud by se dostal do podobné situace jako oni, by vystupoval úplně jinak. Jen mě tak napadlo, proč, má-li takové rigorózní postoje, se v sedmdesátých a osmdesátých letech nestal např. signatářem charty? Namísto toho hrál v několika režimních televizních seriálech a v »normalizačních« filmech. Nebo se mýlím a byl ještě jiný Tomáš Töpfer?
Po převratu těžil z popularity hlavní role v Životě na zámku a zvláště pak z »četníků«. Proto byl zvolen za senátora v Praze a v posledním volebním období v Brně, kde se měl vlastně celý »četnický seriál« odehrávat. A těží z toho dodnes.
Jde však o Dubčeka a Svobodu, zbabělce, podle pana Töpfera. Jeho slova mají ohodnotit jejich postoje při jednáních o tzv. Moskevských protokolech. Nechci se zabývat chováním Alexandra Dubčeka, který se v Moskvě zhroutil, ani jeho – a dalších představitelů státu – kteří sem byli dopraveni s ním. Dodnes mám k tomuto aktu negativní vztah a neumím se s ním smířit, protože kromě trestuhodných metod z padesátých let se také on velmi provinil na ideji socialismu a obojí je proti ní zneužíváno.
Jde mně především o prezidenta Svobodu. Panu Töpferovi bych doporučil přečíst si a podtrhat Mlynářův Mráz přichází z Kremlu. Našel by zde mnoho podnětů k zamyšlení. Ostatně od napsání této knížky byla vydána řada vzpomínek a studií, v nichž se postoji Svobody zabývali i další účastníci jednání. Především – Svoboda odmítl koncept, s nímž za ním přišel velvyslanec Sovětského svazu: Vytvořit dělnicko-rolnickou vládu podle vzoru z Maďarska roku 1956. Trval na zachování status quo. Kvůli tomu letěl také do Moskvy doprovázen svým zetěm, ministrem Černíkovy vlády Milanem Klusákem, ministrem spravedlnosti národním socialistou Kučerou, tehdejším místopředsedou vlády Husákem a několika dalšími s cílem vrátit se se zadrženými politiky domů, a to v jejich stávajících funkcích. To se mu také povedlo.
Jednání o »protokolech« se neúčastnil, to bylo záležitostí vlády a stranického vedení. To, co se dojednalo, se zdálo optimální. Tedy vzhledem k tomu, že země byla obsazena vojsky Varšavské dohody a jakékoli jiné řešení by mohlo znamenat krvavý masakr. V té chvíli on i ostatní museli zvažovat, kam až chtějí zajít a co mohou či nemohou riskovat. Rozhodli se zachovat mír a věděli, že řídit stát bude po podpisech několikanásobně těžší, ale nebude zemi nadiktována vláda, kterou nechce. Také druhá strana měla ovšem své pravdy, své vidění věci a své obavy, které ne vždy byly liché. Proto nepodepsat znamenalo ne hrdinství, ale jen čiré bláznovství, a důsledky by pro naše národy mohly být skutečně zlé, protože když »mluví zbraně, nemluví múzy« (inter arma silent musae), což věděl už starověký Řím.
Nevím, jak by se v takové situaci zachoval Tomáš Töpfer, ale to, že v klidu na divadle, ve filmu či v televizních rolích přečkal nejen sedmdesátá, ale i osmdesátá léta, a sloužil »normalizačnímu režimu« stejně dobře jako »loutka na provázku« v divadle Matěje Kopeckého, nesvědčí právě o jeho odvaze. A šlo o mnohem menší riziko a odpovědnost. Tedy odpovědnost nikoli za jiné, ale jen za sebe.
A jsme u problému odvahy a zbabělosti. Podle Töpferova výkladu byl nejen Emil Hácha zbabělec, ale i Václav Talich, když dirigoval pod nacistickými vlajkami v Berlíně, Karel Hájek, když vyfotografoval Hitlera, jak se dívá z oken Hradu na město – ta fotografie se dokonce dostala do světa, i třeba Vlasta Burian, když neodmítl účast na tzv. Baltimorské skeči, jež tvrdě zaútočila na Beneše a Jana Masaryka anebo bratři Havlové, když jeden nacistům »propůjčil ateliéry« a druhý gestapu konspirační místnosti v Lucerně? Ale to už jsme se dostali až na hranu vstřícnosti nebo, pokud bychom akceptovali postupy poválečné Drtinovy justice, spolupráce.
Byli ovšem lidé, kteří bojovali s nacisty anebo odmítli jakoukoli spolupráci. Ti první při tom ztráceli životy, ti druzí často ohrožovali sami sebe a své rodiny. Jmenujme Zdeňka Štěpánka, u něhož se schovával jeden čas Fučík, Jindřicha Plachtu a Jana Pivce, kteří na rozdíl od Zity Kabátové – Marie von Buchlow a Adiny Mandlové – Lil Adina odmítli lukrativní role v německém filmu. A zase jsme u otázky zbabělosti. Prostě pohybujeme se v kruhu.
Jde stále však o onu Töpferem myšlenou zbabělost. Byli zbabělci ti, co podepsali tzv. Antichartu? Bylo přece možné prostě jen nepřijít. Bylo dost takových, co to udělali. Odmítnout roli v politicky laděném filmu sedmdesátých a osmdesátých let? Sequensovi prý odmítl roli v »Zemanovi« Jaromír Hanzlík, ale nikoli Lábus, Kemr, či Němec. Stalo se něco Hanzlíkovi? Hrál nebo nehrál dál? Hrál i dobře zavedený Bartoška, Hrušínský, Galatíková, Hadrbolcová, Čepek… Hrál tedy i Tomáš Töpfer. Proč se však právě on nepostavil do jedné řady s Janem Třískou, Marií Vášovou, Pavlem Landovským či Vlastou Chramostovou? Chyběla odvaha? Byla to zbabělost? A to rozhodoval jen o sobě a možná zčásti o své rodině. Byla to zbabělost?
Jestliže ovšem já sám jsem zbabělým nebo neodpovědným, je možné obviňovat druhé? Stranou jsem dal odpovědnost vůči národu, která má ještě vyšší hodnotu. Tu měli ti v tehdejší Moskvě. Ti, které pan herec jmenoval, zvláště Ludvík Svoboda, jenž viděl v životě dost krve padlých a raněných a jemuž nacisté zavraždili syna. Jednal zodpovědně, když nakonec, jistě s těžkým srdcem, dohodu podepsal.
Nevím, ale nezdá se mi, že by bylo proto vkusné – nechci použít expresívnějšího slova – to, co vědomě vyslovil pan Töpfer. Je to tak, pane senátore a řediteli Divadla na Vinohradech?
A úplně nakonec jedno poučení z Bible. Týká se provinilé ženy a Ježíšových slov: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! (Jan 8-7) Pochopil jste tato slova, pane senátore? Jste přece věřící.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.