Sportovní týden byl ve znamení toho, co se v tomto týdnu nestalo. Ptáte se, co to blábolím? Vždyť není žádné horko, ze kterého bych měl začít blbnout…
Možná, že ti, co sport sledují pravidelně, vědí, kam tím mířím. Ano, v týdnu to bylo 25 let od historického úspěchu. Od zlaté medaile z hokejové olympiády v Naganu. Nevím, co by museli Češi vyhrát (a omlouvám se tímto obojživelníci Ester Ledecké), aby to vyrovnalo tento historický úspěch. Možná fotbalové mistrovství světa, ovšem to je asi takové sci-fi, jak kdyby byl na olympiádě nejrychlejší jamajský bob.
V roce 1998 se poprvé sešli na turnaji pod pěti kruhy ti nejlepší hokejisté z nejlepších. Zámořská NHL byla přerušena a vše bylo připraveno pro finále mezi Kanadou a USA. Oba týmy ale vyprovodila podceňovaná česká reprezentace. V naší zemi to vyvolalo pravou hokejovou horečku a vlnu nadšení, emocí i národní hrdosti.
Jak velkou, to nyní poznali i ti, kteří tehdy ještě »byli na houbách«. Shodou okolností jsem byl v úterý na jistém vnitřním sportovišti, kde promítali na obrazovkách záznam zápasu ČR – USA. Ano, toho, které jsme ve čtvrtfinále vyhráli 4:1 a o kterém se vedou přímo legendy v souvislosti s přestávkovým proslovem kapitána Vladimíra Růžičky k týmu, který se z mátožného proměnil na sebevědomý.
Bavilo mě, jak desetileté děti hltaly každou minutu. I když asi musely vědět, jak to celé dopadne. A jak přítomní čtyřicátníci či padesátníci znovu sledovali zápas, a přitom si – jako pravděpodobně před oním čtvrtstoletím – kousali nehty.
I já jsem se dobře bavil. Vzpomínám si, jak jsem se v té době učil na vysokoškolskou zkoušku z historiografie a nemohl jsem dostat do hlavy všechny ty složité názvy kronik. Myšlenky zůstávaly v Japonsku. Dodnes nevím, jestli se na hokej díval i pan docent Čornej, držitel několika významných oborových ocenění, který mi tehdy dal »výbornou«. Možná že i ano, protože na jedničku jsem látku rozhodně neuměl…
Nagano je zkrátka fenomén. A tento týden jsem si to znovu uvědomil. Kéž bychom znovu něco takového zažili, říkají oni čtyřicátníci a padesátníci. My bychom to také chtěli zažít, tvrdí pro změnu ty nezletilé děti.
Ano, snad se zase povede nějaký mimořádný úspěch. Osobně jsem nebyl tento týden příliš optimisticky naladěn. Když člověk vidí mistrovství světa bez ambicí ze strany českých skokanů a vzpomene na éru Ploce, Parmy či Sakaly, je to mrzuté. Když si uvědomí, že na mistrovství světa v biatlonu to »necinklo«, je to smutné. A když si vybaví rekordní časy Jarmily Kratochvílové, která o svůj nejstarší zápis před pěti dny přišla, a pak do toho promítne ne zrovna růžové časy české atletiky, je to nepovzbudivé.
Ale ono nemůže být tak špatně. A to nejen při sledování pětadvacet let starých hokejových bitev. Třeba 21letý talent od bílého sportu Jiří Lehečka sehrál fantastický turnaj v Dauhá, a až získá potřebné zkušenosti, jistě dotáhne do vítězného konce i tak vyrovnané bitvy, jaké dnes proti bývalé světové jedničce Andymu Murraymu ztratil.
S nadějí vyhlížejí nadcházející víkend i fandové fotbalové Sparty, kteří rovněž čekají na titul »věčnost« (devět let). Z mizerné sezony je najednou naděje, protože rekordní ztráta z podzimu se stále tenčí a tenčí. Ano, ale je třeba mít na paměti, že ve zbývajících deseti kolech hrají rudí jen čtyřikrát doma a z toho i těžké zápasy proti Slavii a Plzni. Tady bych si pro letošek nevsadil. Zato na budoucnost Lehečky navzdory dnešnímu zklamání ano…
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.