Konstatovat, že vojenská situace v Evropě je nevyrovnaná, ani zdaleka nevystihuje podstatu. Vojenská situace v Evropě se už přes třicet let vyvíjí jednostranně ve prospěch euroatlantismu v čele s NATO. Starému kontinentu jediná přirozená a vlastní Euroasie nedisponuje žádnou organizovanou vojenskou silou na úrovni bývalé Varšavské smlouvy. Ta byla definitivně rozpuštěna k 1. červenci 1991.
NATO však nikoli, navzdory počátečním úmyslům nově se formulující československé zahraniční politiky počátkem 90. let minulého století. Jak sám Václav Havel, tak tehdejší první polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier – to je třeba objektivně přiznat – si totiž ještě v disentu vážně pohrávali s myšlenkou obě vojenská uskupení odzbrojit a nahradit je jakýmsi celoevropským bezpečnostním systémem, který by na principu parity reflektoval aktuální společenské změny.
Oba však záhy po té, co se ujali svých funkcí, tvrdě narazili. U Američanů, samozřejmě. Když se Bílý dům dozvěděl, že Havel hodlá na toto téma promluvit v Kongresu během návštěvy Spojených států, spustili nevídaný alarm.
»Sedmého února 1990 se v Praze cestou do Moskvy zastavil americký ministr zahraničí James Baker, hlavně proto, aby doladil Havlovu oficiální návštěvu ve Spojených státech, která se měla konat za dva týdny. Přes všechnu srdečnost to při schůzce dvakrát zaskřípalo. Jednak Baker Čechoslovákům doporučoval, ať příliš netlačí na odchod sovětských vojsk. Washington se obával, že potom by Sověti mohli recipročně žádat stažení americké armády ze západního Německa, což by komplikovalo probíhající rozhovory o odzbrojení. Naopak téma současného rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO nadnesl sám Havel a na americké straně tím vyvolal hluboké rozpaky. Zástupce velvyslance T. E. Russell po schůzce poslal na Hrad memorandum s důrazným varováním: ‚Z Havlova rozhovoru s ministrem Bakerem měl člověk pocit, že chce navrhnout rozpuštění NATO spolu s Varšavskou smlouvou, až bude ve Washingtonu. Vyskytl se i návrh, že ministr zahraničí Dienstbier by mohl mluvit o této otázce na konferenci Open Skies v Ottavě. Takový přístup by nebyl pochopen americkým lidem a mohl by pokazit celý účel návštěvy prezidenta Havla. Nemůžeme samozřejmě říkat prezidentu Havlovi, jaká témata má zařadit do svých veřejných prohlášení a projevů, ale cítíme povinnost ho varovat, že analýza posuzující NATO a Varšavskou smlouvu jako v zásadě dvě strany stejné mince nebo volající po rozpuštění NATO nebude dobře přijata.‘« (echo24.cz, 14. 10. 2014)
Všimněte si toho raného data – 7. únor 1990… Bílý dům neztrácel čas a nový režim v Československu bylo třeba rychle ochočit hned zkraje, aby nevyvedl nějakou lotrovinu ještě dříve, než pak bude pozdě cokoli slepovat. Havel poslechl a v projevu k americkým kongresmanům už odříkával přesně to, co tehdejší Bushova administrativa a jestřábi z Pentagonu chtěli slyšet. V soukromém rozhovoru s prezidentem Bushem sice ještě nadhodil, že Alianci by prospěla reforma a nové jméno, ale to už byla labutí píseň původních Havlových a Dienstbierových představ o novém vojenském uspořádání sil v Evropě. Vzpomínáte, jak se Havel po vstupu české země do NATO chvástal, že to je především jeho zásluha – v ten moment se kruh uzavřel. Američané nám hned zpočátku 90. roku dali jasně najevo, že tady se bude poslouchat, což vzali na vědomí jak oba prezidenti Klaus i Zeman (viděli jsme, jak se Zemanem Bílý dům zatočil po letošním 24. únoru), tak všechny polistopadové vlády.
A když v průběhu času nedostáli svému dnes již naprosto prokázanému slibu vrcholní političtí představitelé členských států NATO, který jak ústně tak písemně dali Gorbačovovi, že Aliance nebude za své nové členy přijímat bývalé satelity Sovětského svazu, tzn., že nebude expandovat dál na Východ směrem k ruské hranici, je zcela na místě – v rámci nastolení vojenské rovnováhy v Evropě – volat po obnově vojenského paktu, podobnému Varšavské smlouvě (VS).
Nevěřím, že všichni vysocí důstojníci na velitelských postech v armádách východoevropských států (= bývalých členů VS) považují dnešní jednostranné vojenské cílení Evropy vůči Ruské federaci za přirozené. Chápu, že jsou vázáni poslušností vůči Pentagonu a vrchnímu velení NATO, ale ani to by jim neměli bránit v odporu, zvláště ohrožuje-li ona nerovnováha a jednostrannost bezpečnost jejich vlastní země, za níž jako vojáci odpovídají.
Základní povinností jakékoli národní armády je přece svoji zemi před válkou chránit, nikoli ji do ní nezodpovědně zatahovat, což se na úrovni všech evropských členských států NATO děje dnes a denně.
Nechť se zpočátku této výzvy k obnově vojenské protiváhy k NATO chopí vlastenecky smýšlející politikové a tuto myšlenku začnou propagovat.
Na obranu národních zájmů svých zemí. Na obnovu národních armád, které společně budou chránit a bránit Evropu před zhoubným, likvidačním vlivem Pax Americana a vnímat Rusko jako světovou mocnost za oboustranného respektu.
Jan Čech