Audiokniha Tajemné příběhy Barbary Kočkové přináší třicet příběhů jedné z našich nejznámějších a nejlepších kartářek a věštkyň Barbary Kočkové. Příběhy ze své praxe vybrala přímo populární kartářka, na základě jejího vyprávění je napsal spisovatel Miroslav Graclík a načetla je moderátorka a zpěvačka Nicol Lenertová.
»Moje příběhy jsem vybírala podle toho, jak moc mě zaujaly. A druhy klíč byl ten, že jsem věděla, že se v některých příbězích může najít mnoho lidi, kterým by příběhy mohly pomoci na jejich životní cestě v rozhodování,« přiblížila vznik netradiční audioknihy Barbara Kočková, která si vybrala Nicol Lenertovou, aby příběhy načetla místo ní. »Je to krásná žena, jak z venčí, tak uvnitř. Je to neskutečně hodný, pokorný človíček s krásnou duší. Neuměla bych si představit vhodnějšího člověka, než je právě Nicol. Tím, že je velmi citlivý člověk, uměla se do každého příběhu úplně ponořit a každý příběh prožila.«
A svého rozhodnutí rozhodně nelituje. »Nicol se do mě naprosto převtělila! Cítila jsem úplně spojení obou duší a to je zázrak. Při prvním poslechu namluveného příběhu jsem byla v šoku. Přestože ty příběhy znám od prvního do posledního puntíku, natolik mě její hlas upoutal a mystický vtáhnul do děje, že jsem s naprostým úžasem hltala každé slovo a čekala, jak příběh skončí,« přiznala se smíchem Barbara.
K tajemnu, ke kartám a věštění má blízko i Nicol Lenertová. »Věřím, že s námi vesmír komunikuje a posílá nám ‚vzkazy‘. Ne vždy jim ale rozumíme. Proto musíme zdolávat překážky, zažívat smutky, bolesti. Každá životní lekce se opakuje, dokud ji nepochopíme,« řekla Nicol Lenertová, která se s Barbarou Kočkovou zná osobně. »Znám vedle Barbary osobně i další velké dámy, které tomuto oboru velmi dobře rozumí. Karty jsou pomocníkem v situaci, kdy stojíte na rozcestí a váháte, kterou z cest se vydat. Výklad dobré kartářky vám pomůže vidět to, co prožíváte, jinak… Životní cesty jsou nevyzpytatelné a nevíme, co nás na nich čeká.«
Nicol známe jako moderátorku a zpěvačku, coby vypravěčka má s touto audioknihou premiéru. »Byla to výzva, nejsem herečka ani dabérka, což jsou mimochodem krásné profese. Snažila jsem se předat příběhy mluveným slovem tak, jak je Barbara napsala, a tak jak by je sama lidem vyprávěla,« přiznala Nicol s tím, že v něčem je její současná práce podobná s tou Barbařinou. »Součásti náplně mé práce jsou v podstatě podobné aktivity. Předávám široké veřejnosti odborné informace tak, aby pro ně byly srozumitelné. Pracuji jako tisková mluvčí Oborové zdravotní pojišťovny.«
Mé jméno je Barbara Kočková a od dětství jsem vyrůstala v rodině, kde výklady karet, věštění z ruky, nebo výklady snů, byly naprosto normální a řekla bych, že to bylo součástí našeho každodenního rituálu.
Maminka vykládala karty celý život. Byla vyhlášenou kartářkou a mimo to mívala vidiny, které se vždy naplnily. Pamatuji si, že už jako dítě jsem na sobě poznávala, že mám schopnosti, které jsem si neuměla vysvětlit a popravdě mě ze začátku až děsily.
Někdy v mých devíti letech jsme s rodiči vycestovali na dovolenou do Maďarska a živě si pamatuji, že jen co jsme přijeli do neznámého městečka jsem rodičům popsala, že za vysokou zdí je na náměstí jezero s labutěmi. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Táta na mě vyvalil oči, když přes tu vysokou zeď musel vysadit strejdu, který mu mou vidinu opravdu potvrdil. Roky letěly, já se vdala, narodily se mi tři děti. Co se však pro mě stalo takovou branou do cesty duchovní, bylo to, když za mnou přišel zemřelý strýc, který se mnou komunikoval. Bylo mi třiatřicet let, kdy mě něco podivného vzbudilo. Byla to nepopsatelná situace. Cítila jsem zvláštní energie, jako nikdy před tím.
Po chvíli, kdy mě něco donutilo vzbudit se a v posteli si sednout, se před mnou zjevil strýc. Nebylo tam jeho fyzické tělo, nýbrž astrální a éterické. Nikdy před tím a už ani nikdy potom jsem nezažila komunikaci pouze přenosem myšlenek. Zeptala jsem se ho, co se děje, co tam dělá. Odpověděl mi, že právě zemřel a že až přijde správná chvíle, mám říct jeho rodině, že smrtí život nekončí.
Povídám mu: »A proč nejdete, strejdo, to říct přímo jim?« Odpověděl, že na to nejsou připraveni. A rozplynul se. Měla jsem úplně ztuhlé ruce, nedokázala jsem je ani zvednout. Jediné, co jsem dokázala, bylo podívat se na hodiny: byly přesně tři hodiny v noci.
Ráno volala jeho sestra, že strýc v noci ve tři hodiny zemřel.
Po této noci jsem si byla naprosto jistá, že mě Vesmír dal »Dar«, kterého musím využít k pomoci druhým lidem.
Věštěním budoucnosti se v podstatě zabývám od dětství, neboť se to v naší rodině dědí po ženské linii. Za dobu svého působení jsem zažila nespočet lidských příběhů. Některé mi však natolik utkvěly v hlavě, že bych se o ně s vámi ráda podělila, protože jsem přesvědčena, že by některým z vás mohly pomoci ve vašem životním rozhodování.
S láskou, úctou a pokorou Vaše Barbara Kočková.
(mac)
FOTO – Václav Nekvapil