Prý si premiér Fiala s plukovníkem Koudelkou na úterní schůzce porozuměli. Údajně je třeba čelit propagandě, jež poškozuje náš stát. Zjišťovat kdo, co a vyvodit z toho závěry. I další z řetězce těch, kteří je budou vyvozovat, jsou připraveni, tedy státní zástupci, policie, soudci, atd., prostě muži a ženy zákona. Jen je třeba okamžitě poněkud přepracovat zákony a ve zkráceném znění je schválit parlamentem. Ale to už má pan Fiala zvládnuté, »demokratická« většina, doplněná jednou přeběhnuvší z ANO, v Poslanecké sněmovně schválí cokoli, co je třeba.
Demokracie je přece to, co chceme my – tedy Fialové a Koudelkové. Ti ostatní nejsou demokraté a podle toho je třeba s nimi jednat. A tak »nejdemokratičtější země« v Evropě dá zároveň příklad těm druhým, které se vzpěčují. Ale to už pak nemusí odpovídat ani slovu »démos« – lid, jež je skryto ve zmíněném slově, a můžeme se dostat úplně někam jinam, bez ohledu na to, co neodpovídá kulantním a nicneříkajícím slovům současného premiéra.
Takové myšlenky mně proběhly hlavou právě dnes, 20. října, kdy před třiaosmdesáti lety vláda s okamžitou platností zastavila činnost tehdejší KSČ, brzy poté zastavila premiéru Osvobozeného divadla a začala kampaň, jež způsobila smrt Karla Čapka, židé z rasových byli vylučováni z profesních spolků a Hugo Haas, člen činohry Národního divadla, vyhozený ze »zlaté kapličky«, opustil navždy republiku, stejně jako Werich, Voskovec a Ježek.
Tehdy začal konec s demokracií, i když se stále hovořilo o »demokratické republice«. Země se pomalu začala měnit. Fašizující prvky nenechaly na sebe totiž dlouho čekat. Syrového v čele vlády nahradil Beran a Beneše v prezidentském úřadu slabý a starý Emil Hácha. Propaganda, jíž z vlády velel dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka, se rozjela na plné obrátky a to, co bylo před Mnichovem, rázem přeměnila na pomnichovanství. Je pravdou, že to zvládla rychle, zatím k úplné spokojenosti skutečných pánů v Berlíně, i když čas ukázal, že jejich cíl, pokud jde o český národ a naše území, je jiný, než jak to vypadalo navenek.
Tehdy, vlastně týden před oním 20. říjnem, nový ministr zahraničí spěchal do Berlína, aby tady přímo od Hitlera a Ribbentropa, tehdejšího ministra zahraničí Říše, dostal potřebné instrukce, podle nichž se postupovalo v následujících týdnech a měsících. Strach postupně ovládl ulice, zvláště pak po vytvoření loutkového režimu u nás, který nacisté nazvali protektorátem. Už ono slovo převzaté ze studnice »moudré Anglie« nás ponížilo na úroveň afrického Lesotha či Bečuánska. To ovšem byl jeho smysl.
Úterní schůzka Fialy a Koudelky leccos napovídá. Tehdy, vrátíme-li se o těch osmdesát tři let zpět, v onom roce 1938 šlo »jen« o komunisty. Následoval však, jak jsme si řekli, široký úder demokracii. Také dnes máme v čele země premiéra, který plní příkazy odjinud, také nyní jsme »pupeneční šňůrou« spojeni s někým, kdo nesnáší naši současnou demokracii a rád by ji změnil v naprostou podřízenost. Proto jiná pravda, než je nám vnucována, je pro ně nebezpečnou a je třeba ji zakázat.
Schůzka premiéra a šéfa BIS, dvou zřejmě nejdůležitějších mužů u nás, proto nevěstí nic dobrého. Dnes ovšem nejde jen o komunisty, ale o celou škálu těch, kteří se nechtějí smířit s tím, co je čeká a co se připravuje. Nemohu za to a dovolím si v této souvislosti připomenout slova německého pastora Niemöllera, vězně z nacistického koncentráku a později prezidenta Ekumenické rady církví, k tehdejší situaci. Jen komunisty je třeba nahradit dnes těmi, co mají jiný názor a jsou ochotni se kvůli tomu sejít na Václavském náměstí a v dalších místech naší vlasti. Niemöller napsal:
»Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.«
Nechci »malovat čerta na zeď«, ale země, které začnou velet »zvláštní služby«, které jsou navíc velmi úzce napojeny na cizí zájmové skupiny a jejichž šéfové se začínají bát svobody projevu, si o demokracii může nechat jen zdát. A to snad nikdo z nás nechce.
Jaroslav Kojzar
Demokracie se vždy stane hračkou ,co na to mají. Stádo 30let béká a jde na demokratickou porážku. Změna myšlení je v nedohlednu ,neboť jsou komunisté terorisování.
Kdo má určitý historický přehled ví, že Kojzar v případě Hugo Vavrečky (1880- 1952) l nemluví pravdu. Vavrečka byl prvorepublikový diplomat, který působil průběžně v Německu, Maďarsku a v Rakousku. Šlo ovšem i o významného ekonoma, kterého těsně před svou tragickou smrtí „zlanařil“ Tomáš Baťa do Zlína. na funkci obchodního ředitele. Do politiky se Vavrečka krátce vrátil v roce 1938. Ministrem propagandy byl v předmnichovské vládě Emila Hoži pouze ve dnech (!) 16. – 22.září. V následující Syrového působil jako ministr bez portfeje v říjnu a listopadu téhož roku. Poté se vrátil do Zlína kde působil do roku 1947. Z kolaborace usvědčen nebyl, ale přesto byl penzionován. V prosinci (!) 1948 si na něho „vzpomněli“ komunisté v politickém procesu byl odsouzena tři roky. Vzhledem k jeho nedobrému zdravotnímu stavu do vězení nenastoupil.