Také na Zemi živitelce zazněla slova prezidenta Zemana, že energie by bylo třeba zastropovat, tedy říci dost, až sem se smí a dál už ani kousek. Vláda však nesouhlasí a místo toho vymýšlí všelijaké ty kompenzace »pro chudé« a dokonce »milionářskou daň« pro nezdůvodněné zisky. Proč však nesouhlasí, když mnozí ekonomové takový krok doporučují? Při tom s ním jsou zkušenosti ze sousedících zemí.
Především, co by znamenalo ono časově omezené zastropování? To, že elektřina, plyn, nafta, by nezdražovaly měsíc po měsíci o další procenta a tím by také nerostly ceny dalších komodit. Nebo alespoň tak prudce. Inflace a zbídačování některých skupin obyvatelstva by se zastavily a bylo by možné se nadechnout. Zdá se vám to nesprávné? Dokonce by se zachovala alespoň část úspor těch, kteří si v tomto systému dovolili střádat. Také to je špatně? Že by šlo o to zbavit lidi úspor? Už to, že např. i stavební spoření je současným vzestupem inflace silně zasaženo, to dosvědčuje a stejně tak mnohé další aktivity. Pokud jde o zmíněné spoření, vláda údajně chce od příštího roku zrušit státní příspěvek. Ani tady nebude zřejmě důvod, alespoň ten hlavní.
Nejsem ekonom nebo politik vládněfialovského ražení. Neumím »odborně« zdůvodnit, proč v Česku nejde to, co jinde ano. Proč tedy my musíme být na nejvyšší příčce v inflaci z celé Evropské unie? Mám jediné zdůvodnění: Jde o cílený záměr. Tato snad nejpravicovější vláda od převratu nemůže sáhnout na zisky energetických společností a bank a sáhnout tak na dividendy akcionářů. Ve třicátých letech si otec exprezidenta Václava Havla v době nejtěžší krize odejel užívat na francouzskou Riviéru – a ostatně nebyl sám, i když kroky jiných směřovaly třeba na jugoslávské pobřeží – zatímco do nezaměstnaných demonstrujících za práci se tady střílelo. Tento trend je nutné zachovat. Pochopitelně, ovšem bez střílení.
Sáhnout na majetek bohatých je »zločin«. »Milionářská daň«, která na něj zdánlivě sáhne, přijde vždy »post festum«, když ty »největší peníze« už »budou doma« a jejich majitelé je přesunuli do »daňových rájů« či nakoupili další majetek. V podstatě, převedeme-li tato slova do srozumitelného jazyka, jde o ochranu těch nejbohatších před odporem těch druhých, nebohatých, nemajících dividendy z energetických společností či z nadměrných zisků bank, jež jsou stejně v zahraničních rukou.
Jsme pro kapitál vstřícnou kapitalistickou zemí, kdežto na ty státy, které se odvážily přijmout účinná opatření, se v našich médiích »tští síra«. Je třeba občany mystifikovat. Zmíněným opatřením by byla totiž, alespoň pokud jde o další zisky, údajně dotčena svoboda, ten největší odkaz »božského Václava«, a to se připustit nesmí, i když jde beze sporu o podivný výklad slova »svoboda«. Tedy byl by nějak omezen příliv peněz pro nejbohatší vrstvy a to by, obrazně řečeno, znamenalo, že v době případných »žebračenek« pro »socky« by majitelé dividend a jejich manažeři »nemohli jezdit – obrazně řečeno – na Riviéru či na své jachty a apartmány na mořském pobřeží«.
Dana Lysáková